Malá letní cyklistika
Léto je zlatým časem cyklistů českých. Ve zlatu slunce se třpytí přilbice a lesknou se rámy a pedály. A nad krajinou se nese:
"Kurva, šlapej, ty vole, šlapej, ty vole, ty jedeš, ty čuráku, jak by ses posral, kámo!"
A pneumatiky bicyklů tiše šustí po asfaltu či rozrývají mech a kapradí v přísně chráněné rezervaci.
Vzpomínám si, jak se jistá dáma z Prahy tolik těšila na výlet na kolech po Normandii a Bretani:
"Mont Saint-Michel! Menhiry!"
"Tak co, vidělas?" ptám se jí, když se vrátila.
"Vůbec nebyl čas. My jsme hodně jezdili. Bylo to supr."
Smyslem je cesta, ne cíl. Tak, tak, sama cesta je cílem. Jak již dávno vědí buddhisté i taoisté a jak nám to cyklisté názorně předvádějí v současném světě a létě.
Tolik o cyklistice z hlediska idejí Východu. Pokud jde o myšlení Západu, vraťme se až k prvopočátkům, tedy k prosté chůzi krajinou. Jakou ta má ekonomickou hodnotu? Pouze takovou jako prostý rozhovor člověka s člověkem. Tedy prakticky žádnou. Něco jiného je ovšem rozhovor uskutečněný prostřednictvím mobilního telefonu. Už sám takový rozhovor je placený. I přístroj, kterým se takový hovor uskutečňuje, musel někdo někomu zaplatit nebo jej nejméně ukrást. A jedině takový rozhovor má skutečnou ekonomickou hodnotu, a tedy jediný možný a ospravedlnitelný smysl.
Ano, a tak je tomu i s cyklistikou. Samotná jízda je sice stále ještě zdarma a na tomto poli je jistě co dohánět. Ale kolo, na kterém cyklista jede, to je v ideálním případě drahé a zdravé. Ideální cyklista je pak navlečen do drahého a zdravého speciálního oblečení vkusných barev a na nohou má extra cyklobotky. U sebe má cyklopití, do uší mu nefouká vítr, ale line se hudba z cyklo-ipodu a na hlavě má již zmíněnou přilbici, též označovanou jako cyklolapač cyklomozku. To všechno přišlo na opravdu pěkné peníze. A má to tedy smysl.
Ekonomika a rychlost. Kdeže jsou časy ladných pohybů Magdy Vašáryové na filmovém bicyklu v Postřižinách. Kde je ztracený čas Marcela Prousta, kde je jeho Albertina a její bicykl na pláži v Balbecu, v autorem smyšlených lázních na normandském pobřeží Atlantiku.
I pro mne bývalo léto zlatým časem cyklistiky, posledních deset let bydlení v činžovních domech hlavního města ty časy však už změnilo víceméně ve vzpomínku. I když před třemi roky se mi poštěstilo pobývat měsíc na chalupě u městečka Luže a jezdit do Luží na kole a působit na kole nepatřičně. Bylo to nádherné. Z chalupy dolů do údolí a dlouhé vlasy, i když prořídlé, ještě vlály. A pak barokní kostel na vršku nad městečkem, který tam nestojí, ale pluje vzduchem. A zahradní restaurace přímo pod ním.
Bylo to krátké, v Lužích, ale celé roky jsem jezdil na kole kolem Heřmanova Městce, kde jsem pracoval u geologické firmy a měl tam lokalizované pracoviště v maringotce. A v létě, jakpak v létě u Městce na kole. Jakpak nepatřičně, protože jsem se vždycky rozhlížel po krajině a nedíval se dolů před přední kolo. Každý už mě tam znal. A já to u Heřmanova Městce taky všechno znal. Ale po krajině jsem se rozhlížel pořád a pořád mě to okouzlovalo. A ta letní cesta potmě, z Beránku nebo z Edenu, po asfaltu, ze kterého sálá teplo a alej u silnice šumí.
Anebo zase jinde, při Labi, z Církvic do Velkých Žernosek a pak zase zpátky, a tedy dvakrát přes Portu Bohemicu, bránu Čech a Němec. A voda v Labi je stříbrná a večer voní. A pneumatiky bicyklu tiše šustí.