Jubileum Mistra Heřmana
Řezbář a restaurátor Heřman Kotrba (1. 11. 1913 - 4. 1. 1989) byl svým založením osobností renesanční. Vedle vlastní řezbářské práce se podílel se svými sourozenci i na restaurování slavného oltáře Mistra Pavla v Levoči. Dílna bratří Kotrbů patřila k brněnským kulturním fenoménům.
Kdo někdy zavítal do dílny bratří Kotrbů na brněnském Petrově, kde v kamínkách hořel oheň a vzduch byl prosycen vůní dřeva a klihu, či kdo měl možnost navštívit Heřmana Kotrbu ve střelické vile, v pokojích plných obrazů a plastik, s kazetovými stropy malovanými domácím pánem, tomu se otevřel nový svět. V kontrastu s pulsem života přede dveřmi se člověk ocitl jednou nohou ve středověku, či alespoň u otevřeného okna do tajemné minulosti. Nebyla to ovšem vůbec mrtvá minulost. Ožívali tu gotičtí a barokní mistři a přetavovali svou dávnou vitalitu do rukou řezbáře Heřmana. A později i do moderní tvorby Heřmanova nejmilejšího žáka Miloše Vlčka a dalších více či méně příležitostných fámulů. Z kotrbovské dílny člověk nazíral okolní svět s odstupem věků a s humorem, jejž jej tam sytil, podobně jako je syceno vyschlé dřevo starých soch stabilizující směsí petroleje a pryskyřic.
Na tuto oázu kumštýřskou i lidskou mi v rozhovoru nedávno vzpomínala sochařka Sylva Lacinová-Jílková (1923), pamětnice prvních let existence dílny na Petrově: "Já jsem se tam učila řezbařinu. Byla jsem ráda, že se něco dozvím, a taky jsem byla šťastná, že jsem poznala Heřmana a jeho bratra Karla. Byli tak strašně prima lidi, to se nedá vypovědět. Byli nejen po umělecké stránce vynikající restaurátoři, ale byli skvělí i po stránce lidské. Chodila k nim spousta hostů a za protektorátu tam byla vždycky připravená mapa. Na ní jsme sledovali, jak Němci ustupují. Přemisťovali jsme vlaječky a radovali se z toho…"
Vznik rodinné dílny
Vyznání známé sochařky by pravděpodobně podepsali všichni, kdo do dílny docházeli. Vztah k řemeslu a k umění vůbec vyrůstal u Kotrbů z rodinné tradice, která nebyla nepodobná tradici řemeslně-uměleckých hutí minulosti. Otec Viktor Kotrba (1872-1938), všestranný restaurátor českého původu, který se usadil a oženil s Kateřinou Beerovou v jihoněmeckém Günzburgu, vytvořil ze čtyř svých synů tým, který byl schopen vybavit či zrestaurovat kompletní interiér kostela. Malíře Františka (1907-1972), pozlacovače Karla (1910-1983), řezbáře Heřmana (1913-1989) a malíře a rámaře Josefa (1920-2012) doplnil v případě potřeby ještě nejstarší syn Viktor (1906-1973), vystudovaný architekt, pozdější kapacita v oboru gotické architektury. Do celkového počtu sedmi dětí je nutno započítat ještě sestry Bertu (1911-1988), malířku, a Marii (1925), kunsthistoričku.
Po úspěšných letech rozvoje dílny nastaly rodině Kotrbových počátkem 30. let s nástupem nacismu krušné časy. Zhoršující se situace donutila talentované restaurátory k přesunu do Československa. Otec Viktor se syny Karlem a Heřmanem zamířili do Brna, kde dostali první zakázky především zásluhou významného architekta Klaudia Madlmayra. V této souvislosti zmiňme především tehdy stavěný kostel v Brně-Židenicích, pro nějž Heřman vytvořil sousoší Piety. Pro Brňany či návštěvníky města uvádím, že několik jeho soch se nachází přímo v centru v kostele sv. Jakuba. Svatý Tadeáš na vás vlídně pohlédne hned u vchodu. V období Vánoc pak zdobí Heřmanův betlém katedrálu na Petrově. S jeho pracemi - ať už restaurátorskými, či vlastními skulpturami - se setkáváme dnes na mnoha místech nejen v Brně, ale především pak po celé Moravě a též na Slovensku.
Krátce po příchodu do Brna, v roce 1938, otec Viktor umírá a bratři Heřman a Karel pokračují v rodinné tradici sami. Heřman založil nejdříve dílnu na ulici Vranovská, poté pokračoval krátce na Biskupské a nakonec se usadil v součinnosti s bratrem Karlem až do své smrti na Petrově č. 5. Právě tato dílna s původním názvem (dokud žil Karel) Bří Kotrbové - Dílna pro chrámové umění proslula svou jedinečnou atmosférou a stala se místem setkávání, na něž se nezapomíná.
Levočská inspirace
S ostatním členy rodiny se spojovali Heřman s Karlem na velkých zakázkách, jako bylo třeba restaurování pozdně gotického oltáře Mistra Pavla v Levoči v letech 1952-1954. Práce na řezbářsky a architektonicky virtuózním díle, nejvyšším oltáři svého druhu ve střední Evropě (měří přes 18 metrů), vynesla rodině zasloužené ocenění v podobě Státní ceny Klementa Gottwalda. Tato práce byla pro Heřmana úhelnou: Vedle vlastní restaurátorské práce tu byla jeho přirozená zvídavost dosyta naplňována studiem místní historie, dějin řemesla, pátráním v archivech.
Zde začalo také jeho systematické zkoumání o mírách středověkých plastik. Heřmanovi sourozenci s vyšším vzděláním nad jeho úsilím pochybovačně vrtěli hlavou, ale plodem Heřmanova dlouhodobého zájmu byla nejen obsažná a jedinečná kniha o řezbářství Třísky z dílny řezbáře (Blok, Brno 1982), ale i rozsáhlá vědecká studie ve slovenském časopise Ars (O ikonografii, typológii a metrológii) 2/1988 s názvem O zmluvách, mierach výtvarných diel neskorej gotiky a renesancie. O své neobyčejně obsáhlé znalosti a zkušenosti se ovšem Heřman Kotrba - "pan Heřman", jak byl návštěvníky dílny důvěrně nazýván - dělil ochotně kdykoli s kýmkoli, ať už to byli studenti Střední uměleckoprůmyslové školy, vysokoškoláci, kunsthistorikové či všemožní milovníci umění a historie. O Levoči, svém životním tématu, přednášel mnohokrát a sepsal i pojednání Jak jsme našli dům Mistra Pavla.
Osobní dovětek
Myslím, že nejsem sám, kdo považoval pana Heřmana v jistém ohledu za svého Mistra. Svědectví o tom vydávají jeho žáci i spolupracovníci a nemusí vždy jít jenom o řezbařinu. Docházel jsem k němu od let gymnaziálních, přiučoval se základům řezbářského a restaurátorského řemesla, svým velkým zálibám. Do dílny mne přivedl můj otec, psycholog Karel Plocek. Už v této souvislosti jsem mohl vnímat neobyčejnou erudici řezbáře, v dalších oborech víceméně samouka. S otcem, který překládal spisy švýcarského psychologa C. G. Junga, konzultoval vysoce odborné záležitosti historické, lingvistické a německé reálie. Latina, řečtina, stará němčina, v tom byl jako doma. Se mnou - studentem chemie na univerzitě - zas probíral chemické aspekty svých překladů starých malířských receptářů.
Jeho vlastní výchova k řemeslu byla též svérázná. Nechal člověka dělat vlastní věc, ale po očku jej pozoroval a občas něco podotkl. Pamatuju si, jak jsem jako úplný začátečník něco stloukal pomocí hřebíků. Držel jsem kladivo v půli topůrka, abych lépe trefil hlavičku hřebíku, což je znakem nedostatku fortelu. Člověk by měl vzít kladivo za konec topora a využít silového působení celé délky. Pan Heřman viděl, jak mi ty hřebíky lezou ztuha do dřeva, a jen tak mimochodem poznamenal: Jirko, ale to kladivo jsme koupili s celým topůrkem!
Děkuji, pane Heřmane. Nejen za tento milý šťouchanec.
Tento text je součástí vzpomínkového bulletinu, který Kulturní noviny zpracovaly pro obec Střelice, bulletin nabízíme ke stažení: Život mezi třískami, vzpomínka na řezbáře a restaurátora Heřmana Kotrbu (application/pdf ~1584kB)