Kultura a umění

Na umění je nejlepší to, že nikdo není nucen je dělat

Milan Nestrojil. Foto Jan Dočekal Milan Nestrojil: Planeta a vertikály, 45 x 32 cm. Foto Jan Dočekal Milan Nestrojil: Slunce a vertikály, 45 x 32 cm. Foto Jan Dočekal

Které prostředí je vhodnější pro rozhovor s výtvarníkem, ateliér, nebo lékárna? Rozhodně ateliér. S Milanem Nestrojilem lze však mluvit stejně dobře i v lékárně. Patří mu, je v ní podobně doma jako ve svém ateliéru. Být střídavě na dvou místech je sice náročné, ale výtvarné práci to poskytuje úplnou svobodu.

Podle Franze Kafky počínaje jistým bodem není návratu. Myslím, že vy jste takového bodu dosáhl už v devatenácti, v roce 1966. Skupina 4, kterou jste se svými třemi gymnazijními spolužáky založil rok předtím, měla tehdy v Třebíči první výstavu a na podzim jste odešel do Bratislavy studovat farmacii. Oboje, výtvarná práce i farmacie, je od té doby základní náplní vaší existence.

Mé malířské začátky sahají do roku 1962, kdy jsem se stal členem kroužku výtvarníků amatérů v Třebíči. Tam jsem získal základní znalosti kompozice a výtvarných technik. Kreslili jsme uhlem portréty a zátiší, v létě krajinu. Jako gymnazista jsem chodil malovat se Zdeňkem Šplíchalem krajinu u Třebíče. Rád na to vzpomínám. Zdeňkovi šla krajina velmi dobře, učil jsem se také od něj. Zdeňkův otec byl naším prvním kritikem. Čekával na nás před domem, hned sděloval své názory.

Vy a vaši gymnazijní spolužáci, členové pozdější Skupiny 4, jste nejdříve byli členy výtvarné skupiny Jednotného klubu pracujících v Třebíči…

Ano, a v polovině šedesátých let už jsme chtěli vystavovat odděleně, protože náš projev byl vzdálený tomu, co dělali ostatní členové. V roce 1965 jsme připravili první Výstavu mladých - Miroslav Pálka, Jaroslav Svoboda, Zdeněk Šplíchal, Zdeněk Štajnc a já. To byl základ Skupiny 4. Její první výstavní vystoupení se odehrálo v roce 1966 v Třebíči. Úvodní slovo měl náš profesor, už tehdy renomovaný výtvarník a básník Ladislav Novák.

Spolu s vámi jsou nynějšími členy Skupiny 4 její spoluzakladatelé Zdeněk Šplíchal a Zdeněk Štajnc, v roce 1974 přišel Václav Dosbaba a v roce 1982 Miroslav Kubíček. Pořád se stýkáte?

Skupina 4 vystavovala od roku 1966 celkem šestnáctkrát. Zatím poslední výstava byla v roce 2008 v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. K čtyřicátému výročí založení Skupiny 4 jsme vydali průřezovou monografii. V předešlých letech jsme se nejčastěji stýkali právě v době přípravy monografie. Dosud poslední akcí byla výstava Jan Schneider a Skupina 4, konaná v listopadu 2010 v jihlavské Galerii Jána Šmoka.

S úmrtím Václava Dosbaby v lednu 2012 skupinové aktivity jako by ustaly. Jednotlivě ovšem dále pracujeme a vystavujeme. Každým rokem o některém prázdninovém víkendu pořádáme výtvarná pracovní setkání na chalupě Zdeňka Šplíchala. Letos by měl být už desátý ročník.

Skupina 4 nikdy neproklamovala svůj tvůrčí program. Čtyřicet osm let její dosavadní existence jste reflektovali skutečnost převážně v imaginativní tvorbě, ale každý po svém. Tam je možná příčina, proč se Skupina 4 nerozpadla: neměla podnět k názorovým neshodám.

Před každou společnou výstavou jsme měli poradu nad novými věcmi. Vzájemně jsme si je doporučovali a kolektivně schvalovali pro výstavu. Nikdy jsme se nepřeli.

Letopočty konaných výstav Skupiny 4 mají rytmický sled. S velkou pauzou mezi roky 1982 až 1996.

Od počátku sedmdesátých let byly tendence zrušit všechny umělecké skupiny, i ty neprofesionální. Preferovány byly jen výstavy mladých, výstavy kroužků amatérů a především výstavy k všelijakým výročím. Výstava Skupiny 4 nebyla, zvláště v osmdesátých letech, předmětem zájmu tehdejších organizátorů kulturního dění.

Jste členem Unie výtvarných umělců České republiky, která sdružuje profesionální autory. V minulém režimu byla udržována umělá dělicí čára mezi amatérem a profesionálem. Profesionál byl členem výběrového Svazu výtvarných umělců, nebo alespoň registrován při Českém fondu výtvarných umění. Kdo je profesionálním výtvarníkem dnes?

To je otázka spíše pro teoretika umění. Přesto mám svůj názor. Skutečný profesionál je ten, kdo se svým uměním živí. Těch, kteří to dokážou slušně, je málo. Profesionálním by se dalo označit též vše, co má vyšší uměleckou úroveň. A to může být v rozpoznávání u obecenstva, teoretiků a jednotlivých výtvarníků velmi rozdílné. Kdyby se umělecké dílo jakéhokoli druhu líbilo nebo nelíbilo všem stejně, bylo by to špatně.

Takže vy jste profesionál v amatérském rouše.

Tak nějak to je. Za předpokladu, že budou mé práce označeny za kvalitní. "Amateur" je z francouzského milovník, ctitel umění, a to jsem také. Stále jsem přesvědčen, že je dobře, že nemám žádnou výtvarnou školu.

Pět dnů v týdnu je zapotřebí vaší přítomnosti v lékárně. Kolik času máte na práci v ateliéru?

Nulla dies sine linea(ani den bez čárky). To u mne platí doslova. Do práce v ateliéru se nemusím nutit, stále mě těší a naplňuje, ani nepotřebuji být postrkován termínem výstavy. Dříve jsem pracoval dvě až tři hodiny denně, dnes asi dvě, ale o sobotách a nedělích mnohem více, osm až deset hodin.

Donedávna jste bezprostředně spolupracoval se Zdeňkem Štajncem. Dva autoři, jedno dílo. Měli jste několik výstav.

Společným pracím jsme se věnovali od léta 2003 do roku 2009. Za tu dobu jsme udělali, mám přesné záznamy, celkem 304 věcí. Každý vlastníme asi polovinu, pár kusů koupila Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, jedna práce je v Městském muzeu a galerii v Dačicích, něco jsme rozdali.

Většinu prací jsem začínal alchymáží nebo koláží a kresbou. Zdeněk dokončoval lettristickými a geometrickými zásahy. Většinou se jednalo o surrealistické krajiny. Výstav jsme měli devět. Společných prací vždy byla asi třetina, ostatní byly individuální.

Malíř a grafik Vladimír Lavický, váš vzdálený příbuzný, řekl v rozhovoru v roce 1997, že umělci zase budou chudí jak kostelní myši.

S trochou nadsázky měl pravdu. Na výtvarné práci, kterou dělal on a kterou dělám i já, nelze zbohatnout. Náklady na barvy, plátna, kvalitní papír a podobně se nikdy nevrátí. Naštěstí mám svou profesi, která mě uživí, takže nemusím dělat komerční věci, po nichž je poptávka, nezajímají mě. Malíř Čestmír Kafka v půlce osmdesátých let označil tvorbu, která je mimo hlavní prosazované proudy, výrazem "paralelní". K tomu označení se hlásím.

Víme o výborně situovaných autorech, kteří hledí především na to, jak se budou líbit majetným zákazníkům.

Jistě, takoví jistě jsou. Stále vykrádají sami sebe. Mě takové věci nikdy neoslovovaly.

Čím to, že celá česká kultura přítomnosti je silně komercionalizovaná, ale všude scházejí peníze?

Neumím odpovědět. To je téma pro politika, ekonoma, sociologa? Jisté je, že v našem divokém kapitalismu, kdy se zprivatizovalo vše, co šlo, to nemohlo dopadnout jinak. Komercionalizace se dnes projevuje všude. V televizi, privátních rozhlasových stanicích, tisku a dnes už i v tzv. seriozních tiskovinách.

Hlavní vlastností peněz prý je, že nejsou. Slyšel jsem koncem února na Vltavě rozhovor s italskou sopranistkou. Na otázku po stavu kultury v Itálii odpověděla: "Dobrá kultura se dělá mimo Itálii. V Itálii jsou peníze jenom na fotbal." A ještě úryvek z rozhovoru s německým malířem Georgem Baselitzem v prvním čísle Art & antigues v roce 2011: "Praha je městem s ohromnou tradicí, ale když se člověk pokusí do této hluboké historie s nádherným ambiente implementovat současné umění, nefunguje to. Pokud chce dnes český umělec tvořit, musí jednoduše odejít. Třeba do Berlína? Ne, Berlín je naděje, ale nejsou tam peníze, žádní sběratelé." Co k tomu dnes povědět v Třebíči? Zbývá se jen usmát.

Jak vlastně dnes na Vysočině funguje trh s uměním?

Asi funguje, ale ne s takovým druhem umění, kterým se zabývám já. Jsem zajedno s Jiřím Valochem, který napsal v textu katalogu výstavy Vysočinou: "stále vzkvétá ona nesmyslná, mnohdy superkonzervativní, někdy vysloveně kýčovitá pseudotvorba… Dokonce jsem na Vysočině objevil zvláštní zvrhlost - superkýče, nejen malířské, ale často keramické či fotografické."

Pro přesnost, co je superkonzervativní a co superkýč?

Lépe by bylo zeptat se Jiřího Valocha.

Buďme akurátní. Kolik obrazů jste dosud prodal k výzdobě interiérů veřejných budov?

Žádný.

Řada soukromých galerií zkrachovala, ale ještě jich dost zbylo. Na Vysočině jsou stále tři státní galerie. Nakupují díla do sbírek?

Možná. Několik mých prací koupila Horácká galerie v Novém Městě na Moravě. Už je to sedm let.

Díla malířů před sedmdesáti osmdesáti roky vysmívaných dosahují dnes v aukcích obrovských cen. Myslíte si, že za podobnou dobu bude některý váš obraz vydražen za velký peníz?

Ne, to si rozhodně nemyslím. Za velké peníze se draží díla opravdových mistrů. Taková myšlenka mě opravdu nikdy nenapadla. V dobročinných dražbách, kam jsem věnoval svoje práce, se vydražily obrázky v cenách od půldruhého tisíce do pěti tisíc korun.

Má vůbec smysl pěstovat umění, vkládat do něj um, energii a prostředky, když je málokomu prospěšné?

Jestli má umění nějaký smysl? Nedávno zemřelý Hugo Demartini na takovou otázku odpověděl, že nemá. Nesnášel vzletná slova o umění. Ale vyznával, že pro umělce je nejdůležitější svoboda. Myslím, že hlavní je se nepřeceňovat, svou úlohu v umění nebrat jako nadmíru důležitou věc. Společnost se bez umění obejde. Mě výtvarné umění zajímá hlavně jako diváka. Výtvarných umělců je spousta, ale diváků málo. Na umění je krásná skutečnost, že je nikdo nemusí dělat. Jean Cocteau řekl, je to sice o poezii, ale platnost je mnohem širší: "Poezie je nesmírně důležitá. Jen nevím k čemu."

Dosud jsme se nevěnovali stylu vaší tvorby a souvisejícím věcem. Řekl bych, že bylo šťastné, když jste zahájil rozsáhlým cyklem monotypů s titulem Omne vivum ex ovo. Formálně jsou nesložité, graficky však pádné. Dokázal jste originálně spojit přírodní vědu a výtvarné umění.

První výstavu jsem měl společně s Lubomírem Kressou v roce 1979 v Galerii mladých v Brně. Text k výstavě napsal a na vernisáži promluvil Jiří Valoch. Je to první hodnocení mé práce. Vystavoval jsem tehdy poprvé grafické cykly Omne vivum ex ovo, Fantaskní krajiny a Cvičení z morfologie. Grafika byla doplněna několika obrazy. Lubomír Kressa představil výborné kované plastiky a bílé kresby na černém kartonu.

Pak, řekněme od poloviny sedmdesátých let, jste se stal vyznavačem Mikuláše Medka a strukturální malby. Stále se k ní vracíte.

Lubomír Kressa tehdy zprostředkoval v rámci Klubu mladých přátel výtvarného umění v Třebíči návštěvu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Její ředitel Ctimír Linhart nám umožnil pohled do depozitářů. Zde byla pečlivě uložena díla umělců, kteří nemohli být v té době vystavováni. Fascinovala mě díla Čestmíra Kafky a Mikuláše Medka. Medkovy věci jsem znal jen z reprodukcí v časopisech Tvář a Sešity. Krásné kresby vyšly v roce 1965 jako ilustrace ve sbírce Ruce od Otokara Březiny. Už od konce šedesátých let jsem znal krásný modrý Medkův obraz Metr dřeva za velikého mrazu z roku 1960, vlastnil jej Ladislav Novák. Vidět Novákovy nové věci a obrazy z jeho sbírky, to byl pokaždé zážitek. Vzpomínám na díla Jana Trampoty, Jana Kotíka, Rudolfa Fily, Adrieny Šimotové, sbírku děl Jiřího Koláře a nádhernou litografii od Mana Raye.

Odkdy jste se přátelil s Lubomírem Kressou?

Poznal jsem ho v roce 1971. Tehdy byl hostem na třebíčské výstavě Skupiny 4. Byli jsme naladěni na stejnou notu. Líbil se nám stejný druh umění, obdivovali jsme stejné autory. Mnoho umělců jsem pro sebe objevil díky němu. On se orientoval v moderním i starém umění mnohem lépe než já. Jeho tvorba mi byla velkou inspirací a stejně i jeho názory jsou pro mě stále vzorem. Mnoho věcí jsme dělali spolu, hlavně grafiky, ale i obrazy.

Jednou profesí, tou živobytnou, jste byl, a zůstal jste, přírodovědcem, druhou výtvarníkem se svobodnou intuicí. Proto jste necítil potřebu racionálního zdůvodňování ironických nadhledů, až bizarní fyziologie částí ženských těl. To byly cykly Něžné příšery a Vždyť přece létat je snadné.

Cykly Něžné příšery a volný výtvarný doprovod knihy Ivana Vyskočila Vždyť přece létat je snadné jsem vystavil v roce 1982 v Galerii na mostě Farmaceutické fakulty v Hradci Králové. K těmto pracím je možno přiřadit cykly z osmdesátých let s názvem Pojďte, pane, budeme si hrát a kresby ke Caprichos Francisca Goyi. Tyto cykly bych řadil do imaginativního umění.

Nelze opomenout práce na papíře. Celý projev Ladislava Nováka, vašeho přítele, je na papíru. Ovlivnil vás?

U Ladislava Nováka jsem byl poprvé ještě jako student. To byl rok 1965. Udělal jsem si tehdy ze setkání poznámky. Novák například připomněl Medkův názor, že čím větší obraz, tím lépe, a za sebe doplnil: "S monumentalitou se to nemá přehánět." On tehdy dělal formáty maximálně A3. Podnětná a poučná byla pro mne setkání uskutečněná u Nováka společně s Jiřím Valochem a překladatelkou Gertou Pospíšilovou. Z přinesených katalogů a monografií, převážně zahraničních, jsem získával zde obvykle nedostupné informace.

Novák je autorem několika textů k vašim výstavám, spolupracovali jste spolu i jako autoři.

Novákových textů je několik. V únoru 1976 vybral k šesti mým monotypům pro výstavu v Lounech textový doprovod z Nového Ikara od Konstantina Biebla. Vzácnou památkou jsou dva obrazy, na kterých se mnou spolupracoval. Pro obraz Okno pro Ladislava Nováka z roku 1979 vytvořil krásnou froasáž. O dva roky později jsme spolu udělali obraz Něžná příšera VII. Novák jej dotvořil asambláží. Čtyři roky, 1995 až červenec 1999, kdy zemřel, jsme se vídali takřka denně. Měl jsem lékárnu v třebíčské Nezvalově ulici vedle Novákova domu. Ovlivnění Novákovou tvorbou mohu shrnout do dvou bodů: surrealistické východisko a užití koláže, alchymáže a asambláže.

Na papíře jsou rovněž vaše cykly inspirované cestami do Francie, Řecka a Itálie - kombinace kresby, malby, lité barvy a koláže.

Do let 1998 až 2000 se datuje několik desítek prací inspirovaných pobytem v Provence a na pobřeží jižní Francie. Často mají názvy z místopisu - Massif de L'Esterel, Cassis, Hyéres, Cypřiše v Maurách, Giens, La Turbie, Rhóna, St. Tropez. V roce 2008 jsem se začal věnovat tématům inspirovaným cestami do Řecka a od roku 2010 do Itálie.

Práce s náznaky literárních dějů, zlomky krajin, kolážování útržků novin a podobně, to byly stopy surrealistických východisek. Pak přišel důležitý čas oproštěného kresebného gesta, nejsilněji představeného na výstavě v Galerii Malovaný dům v Třebíči v roce 2003. Má, myslím si, v grafickém kontrastu černé a bílé tři hlavní znaky - zjitřenou citlivost, akcentovanou kultivovanost vedení linie a přímé myšlenkové poselství.

Na té výstavě v třebíčském Malovaném domě jsem představil kolekci tří desítek pláten doplněnou sedmnácti kresbami, většinou na morušovém papíru. Obrazy měly většinou geometrický nebo gestický charakter. Užití barev bylo střídmé, postavené na černobílém vztahu. Kresby byly ovlivněny východní kaligrafií.

Na podzimní výstavě v roce 2012 ve Žďáru nad Sázavou jste představil nové kresby a kresby spojené s koláží. Potvrdil jste dříve již vyznačený zájem reagovat na věcný svět imaginací.

Žďárská výstava byla sestavena z novějších prací z posledních dvou let. U dřívějších obrazů jsem nechával působit velké plochy čistého plátna a morušového papíru a centrem kompozic byl jen kaligrafický znak nebo malířské gesto. Poslední práce jsou vzpomínkou na šedesátá léta, na informel. Dnešním obrazům říkám celoplošné. Jsou postaveny na koláži, alchymáži a skripturálním zásahu v převládajícím sépiovém tónu. Ozvláštněny jsou většinou jen jemnými valéry žluté, okru a červené a reklamním písmem nebo číslicemi. Hnědé tóny snad prozrazují můj obdiv k Rembrandtovi a nizozemské malbě vůbec.

Milan Nestrojil

Narodil se 16. listopadu 1947 v Třebíči, kde také žije. Studoval na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, v roce 1972 získal doktorát přírodních věd. Účastnil se seminářů ve Škole výtvarného myšlení v Brno vedených Igorem Zhořem. Je členem Unie výtvarných umělců České republiky, Skupiny 4 (Třebíč) a TT Klubu (Brno). Uskutečnil dvacet autorských výstav, první v roce 1979 v Galerii mladých v Brně (s Lubomírem Kressou). Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav, také v zahraničí, v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii a Rakousku.