Bezpodmínečná důstojnost
Hlubší průnik do prostředí lidí na okraji společnosti v člověku vyvolává otázky, co je skutečně principiální v jejich situaci a jak to pojmenovat, aby se nastínila smysluplná perspektiva dalšího vývoje. Vytváření bariér a kladení podmínek druhou stranou nepomáhá zlepšovat celkový stav.
Nedávno se mi naskytla příležitost hovořit s lidmi, o kterých můžu s nevyhnutelnou mírou zjednodušení říct, že se nachází na samém ekonomickém dně společnosti. Ano, z mého pohledu se jevili jako Romové, což uvádím jen proto, že kdybych tak neučinil, leckdo by mě mohl obvinit z tzv. politické korektnosti a já bych už neměl příležitost na takovou poznámku reagovat. Proto tomu předcházím a obětuji toto označení k příležitosti vysvětlit, co si pod politickou korektností, kterou bych raději nazval slušností a zodpovědností, představuji. Tereza Stöckelová píše, že praktikování politické korektnosti neznamená zakrývání "pravého stavu věcí", ale snahu nepřispívat k posilování reálnosti toho, co považujeme za nežádoucí.[1] Slova mají vždy svou váhu, nejenže jimi popisujeme, ale hlavně tvarujeme skutečnost, která beze slov neexistuje. Nejde o to mlčet, ale mluvit zodpovědně. Romství těchto lidí nejenže není důležité pro mě, takové tvrzení lze snadno odmítnout jako osobní názor, ale především není vůbec žádným klíčem k pochopení jejich situace. Proč bych o něm měl vůbec mluvit? Jak si to mohu dovolit? To nejsou otázky, které si klade humanista (mnozí by rádi dodali pseudohumanista), ale základní poznání z více než desítky intenzivních rozhovorů, které jsem s těmito lidmi vedl.
Na okraji a sami
Většina z těchto lidí žije v chatrčích v zahrádkářských koloniích bez elektřiny a vody nebo v bytech na sídlištích. S největšími problémy se potýkají ve svých bydlištích, nikomu nedůvěřují, protože, jak řekl jeden muž, "zoufalí lidé dělají zoufalé činy". Lidé z paneláků útočí na lidi z chatrčí a obviňují je, že jim kradou elektřinu a dělají nepořádek, v chatrčích zuří boj mezi starousedlíky a novousedlíky, novousedlíci zase zápasí o lepší chatrče. Jednoduše řečeno, tuto skupinu lidí na okraji nelze nijak uchopit. Pokud s ní chcete analyticky pracovat, permanentně se rozpadá na jednotlivce, příp. rodiny v nejužším slova smyslu. Lidem z paneláků často hrozí vystěhování, pokud nechtějí skončit na ulici, velmi pravděpodobně půjdou bydlet do zahrádkářské kolonie, kde se opět zapojí do této rozpínající se spirály, akorát na jiné pozici.
Kdo jste?
Problematika sociálně vyloučených lokalit bývá často uchopována jako problém soužití romské a neromské populace. Měl jsem však možnost osobně se přesvědčit, že otázky identity jsou nerelevantní. Pokud byste čekali, že lidé, které jsem ze své pozice identifikoval jako Romy, tak sami sebe opravdu chápali a spěchali si postěžovat na to, jak je "bílí" diskriminují, fatálně byste se mýlili. Po hodině rozhovoru sice vyplynulo, že jsou v podstatě každodenně terčem slovních útoků a jednou za čas i fyzických napadení (v současnosti už lze v této lokalitě mluvit o organizovaném násilí několika skupin mladíků) pouze kvůli barvě své pleti, avšak nepovažují to v nabitém žebříčku svých problémů za nejpodstatnější. Tvrzení, že rasismus je hlavní problém, k čemuž jsem implicitně v rozhovoru směřoval a v jehož paradigmatu se asi nejčastěji a nebezpečně pohybujeme, je totiž pravdivé i nepravdivé zároveň. Pravdivé je, protože je to určitě důležitá část problému, nepravdivé, protože i kdybychom jak mávnutím kouzelného proutku veškerý rasismus vymýtili, těmto konkrétním lidem to příliš nepomůže (možná jedině ve velmi dlouhém horizontu).
Přestat klást podmínky
Je nejvyšší čas přestat klást podmínky. Pokud chceme zabránit tomu nejhoršímu, tedy stavu sociální katastrofy srovnatelné snad jen s válkou, je potřeba nejchudším lidem pomoci, a to bez nároku na nějakou (ekonomickou) protihodnotu. Poskytnout jim bydlení zadarmo (resp. vytvořit systém sociálního bydlení, který např. v České republice vůbec neexistuje) a zásadně zvýšit dávky v hmotné nouzi a přitom nepožadovat účast na různých aktivačních programech, do kterých nemají čas nebo chuť docházet. Přemýšlet o nepodmíněné pomoci je vždy velká výzva pro lidský rozum a srdce, podobná úvahám o nepodmíněném základním příjmu nebo dočasné konfiskaci opuštěných (přesto někým vlastněných) domů za účelem ubytovat v nich na zimu bezdomovce (tak jak to funguje v mnoha západních metropolích). Jsem však přesvědčen, že je to jediná cesta, jak uniknout z kruhu. Bojovat proti rasismu se musí neustále, obávám se však, že přílišná koncentrace na tento úhel pohledu transformuje celou problematiku nevhodným způsobem. Odstrašujícím příkladem může být Slovensko, kde se bude ústavní soud pravděpodobně zabývat novelizací zákona, pomocí níž současná slovenská vláda zrušila nepodmíněnost dávky v hmotné nouzi (61,6 euro). Ústava totiž občanům zaručuje právo na pomoc při zabezpečení základních životních podmínek (nehledě na to, jestli vyvíjí či nevyvíjí nějakou ekonomickou aktivitu). Podobný zákon bylo možné prosadit jen proto, že agenda je nastolena jako otázka soužití romské a neromské populace, což neodpovídá skutečným problémům.
Pozn. red.: Tento text vznikl na pozadí konkrétní výzkumné práce, avšak s ohledem na etiku výzkumné práce a jejích výstupů nelze zatím specifikovat reálný kontext.
[1] Stöckelová, Tereza: Nebezpečné známosti. Slon, 2012, s. 38.