Norský noční lov
O plýtvání jídlem v Norsku aneb proč "konzumní společnost" nekonzumuje. Reportáž o druhé straně společnosti blahobytu.
Světla pouličních lamp se odrážejí od vlhkého asfaltu, ulice je z velké části pokryta plochami průběžně doplňované dešťovky, teď zrovna jen slabě mrholí. Schyluje se k půlnoci - obchodní řetězce v Bergenu ve všední dny zavírají v jedenáct hodin. "Nebude ten chleba příliš vlhký, když celý den tak prší?" ptá se Patrik, který jde se skupinou dnes poprvé. "Snad ne, většinou ten kontejner nechávají přiklopený," odpovídá mu zkušenější Honza. Skupina tímto místem obvykle zahajuje svoje pravidelné středeční "kolečko" po kontejnerech. Jako první je na řadě pečivo.
Odbočujeme z poměrně frekventované ulice do vjezdu za supermarketem, asi po dvaceti metrech přicházíme k vysokému kovovému kontejneru, do poloviny zaplněného pečivem, které se ten den neprodalo. Ondra, hlavní "potápěč", jak mu ostatní žertem říkají, si nasazuje zvláštní ochranné rukavice. "Občas narazíme na něco lepkavého, takže rukavice jsou při výlovu jasná volba," komentuje svoje počínání, a přitom stoupá na asi metr vysokou bednu, z níž bude mít na dnešní "nadílku" lepší výhled. Zcela rutinními pohyby pak rozhrnuje hromadu bochníků a vybírá ty nejlepší kousky. Může jich tam být tak jedna až dvě stovky, většinou jsou na omak příjemně měkké, úhledně zabalené. "Na dně vidím poklad, chytněte mě za nohy!" volá Ondra, a vzápětí se ztrácí v plechové krabici, takže jsou mu vidět jenom kotníky. Celkový úlovek: 10 bochníků chleba (dva pro každého) a pytel s větším množstvím skořicových šneků bez náplně, případně s pudingem nebo s broskví.
Skoro to vypadá, jako by zaměstnanci obchodu s nočními návštěvníky počítali, když nechávají před kontejnerem schůdek jako stvořený pro "mistra potápěče" a kopec vyhozeného pečiva ještě zakryjí poklopem, takže jsou pecny téměř křupavé jako pár hodin po upečení (ve skutečnosti to není "pár", ale něco mezi 18−20 hodinami). Ze zákona je ovšem veškerý odpad - a tudíž i potraviny, jež jsou za "odpad" označeny přemístěním do příslušných nádob -, pořád majetkem obchodu, z čehož vyvstávají mnohdy zajímavá a paradoxní setkání.
"Skutečně se nám stal případ," vykládá Honza, "že na nás vyběhl majitel obchodu a křičel, že mu bereme jeho odpadky. S telefonem v ruce se tvářil, že na nás zavolá policii. Když jsme mu začali vysvětlovat, že se nejedná o odpadky, ale o jídlo v prvotřídním poživatelném stavu, a že svým jednáním podporuje nehorázné plýtvání, jenom nám pohrozil a odjel. Od té doby jsme ho nepotkali."
Faktem je, že provozovatelé supermarketů si svůj "odpad" brání nejrůznějšími způsoby. Jako "odstrašovače" mohou působit průmyslové kamery namířené na kontejner nebo světlo rozsvícené ve skladišti za dveřmi s nápisem "ochranka". Dumpster-diveři mají ovšem několik nepsaných pravidel, určitý etický kodex, na jehož plnění se snaží komunita dohlížet, a do tohoto kodexu patří především zákaz poškozování cizího majetku, případně zákaz překonávání překážek, které "majitel odpadu" nastražil - dumpsteři by tedy například neměli přelézat plot nebo odstraňovat zámky na kontejnerech. Taky platí, že noční návštěva by měla být ráno poznat nanejvýš v pozitivním slova smyslu, tedy doslova: "Nesmíš zaneřádit místo činu, a je-li to možné, uveď jej do lepšího stavu, než v jakém byl před tvým příchodem."
Po "příjemném pečivovém startu" se přesouváme ke stanovišti číslo dvě - ke skupince čtyř plastových kontejnerů hned vedle hlavní silnice. Sotva však nabereme směr, Honza se zastavuje a čte něco z vibrujícího mobilního telefonu: "Takže změna!" volá nadšeně, "parta s autem pro nás má náklad za REMOU!" Obratem to stáčíme k obrovskému ocelovému kontejneru za supermarketem "REMA 1000", nacházejícím se rovněž nedaleko, kde už čeká Ben s přepravkou dalších dobrot. Ben je tak nadšený, že vidí spřízněné duše, že ihned začne rozdávat "mikulášskou nadílku". Cpe všem do náručí čokoládové adventní kalendáře, krabice perníčků a malinové a jahodové džemy. Všechny laskominy září novotou, některé jsou prošlé pár dní, některé týden, jiné mají ještě několik dní před vyčerpáním lhůty.
Další přepravky skládá Ben do kufru zaparkovaného automobilu. Spolu s řidičem Chrisem už v Norsku pracují asi půl roku a zhruba stejně dlouho objíždějí jednou až dvakrát týdně, zpravidla mezi jedenáctou hodinou a půlnocí, bergenské obchodní řetězce. Nejde jim přitom o to, že by neměli dost prostředků na jídlo a snažili se tak vyřešit svůj hmotný nedostatek. Podobně jako většině dumpster-diverů jim záleží na principu: "Proč bychom měli potraviny v perfektním stavu považovat za odpadky jenom proto, že je tak označil nějaký nesmyslný (tedy podle komunity dumpster-diverů nelegitimní) zákon?"
Není už dnes žádnou novinkou, že v odpadu končí třetina až polovina světové produkce jídla. Norové patří se svými 40-50 % nezkonzumovaných potravin mezi nejzmlsanější - společně s USA se drží na špici. Průměrný občan Norska vyhodí do koše ročně přes 50 kg jídla. Plýtvání podle průzkumů nijak nekoreluje s úrovní vzdělání, sociálním statusem nebo příjmem - všichni plýtvají stejně nehorázně.
Zajímavé přitom je, že se ani zdaleka nejedná o tabuizované téma. Naopak se o nakládání s odpady hojně diskutuje v médiích, pořádají se happeningy, letos v březnu si dokonce norský ministr zemědělství Trygve Slagsvold Vedums před novináři pochutnal na prošlém jogurtu, přezrálém banánu a mandlovém koláči, vše pochopitelně čerstvě vytaženo z kontejneru, a svoji degustaci vyhodnotil slovy: "Velmi dobré!". Svoji kriticko-sociální funkci pak plní i norská hip-hopová scéna. Přesto jako by existovala neviditelná síla, která vede stále více lidí k nešetrnému zacházení se zdroji. Můžeme tuto sílu nazvat konzumerismus?
Podle studie institutu pro udržitelný rozvoj Ostfold Research Co. je plýtvání příznakem mladších generací, tzv. high-waste generations, jež v sobě zvláštním způsobem spojují touhu po co největší kvalitě, variabilitě a možnosti individuální volby a zároveň veskrze nereflexivní, slepé sledování určitých nastolených konzumních vzorců. Podle jednoduchého tržního principu se supermarkety udržují ve stavu konkurenceschopnosti jedině tak, že plní tato zákaznická přání a zároveň vyvíjejí vlastní strategie, jak udržet zákazníka stávajícího a přilákat zákazníka nového. Je to obousměrný sebe-podporující proces, jakési perpetuum mobile spotřeby, založený na neznalosti a/nebo ignoranci širších podmínek nakládání s odpady.
Na závěr výpravy zůstává tzv. "ovocná a zeleninová etapa". "Skoro vždycky je to plné banánů a jablek, klasicky tam najdeme nějakou brokolici, papriky, rajčata, květák a tak podobně. Ale občas se poštěstí na nějakou lahůdku jako maliny nebo borůvky," informuje mě Paulina, která je zvyklá na "lov" ze svojí rodné Francie. Po cestě ještě Honza zběžně kontroluje jedno stanoviště, kde prý zaměstnanci reagují na noční návštěvníky tím, že poškozují obaly potravin nebo potraviny samotné tak, aby se nedaly žádným způsobem použít. Docela by mě zajímalo, jaká konkrétní motivace je k tomu může vést - "Kdo neplatí, ať nejí?" nebo "Tyhle odpadky jsou naše, vyrobte si vlastní?"