Předjímat reakce lidí
S Dominikem Langem (1980), letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, vedoucím sochařského ateliéru pražské VŠUP a "studentem umění" v jednom, jsme si povídali krátce po jeho nedávné přednášce na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně. Langovo Spící město reprezentovalo Českou republiku na 54. Benátském bienále a jeho nenápadné a současně monumentální zásahy do architektury galerijního a veřejného prostoru, často v rámci institucionální kritiky, vyvolávají výrazně pozitivní ohlas u výtvarných teoretiků i rozpaky širší divácké veřejnosti.
Mluvíš rád?
Verbální projev je součástí mé profese, ať je na to člověk stavěný nebo ne. Verbalita je jedním z nejjednodušších prostředků, jak komunikovat, a to i pro vizuální umění. Někdo s veřejným vystupováním nemá problém, cítí se dobře, pro mě osobně to ale upřímně úplně přirozené či příjemné není. Nicméně vnímám to jako jakousi povinnou součást své práce, takže si tím vždy s nějakou "malou ostudou" projdu. Stejně jako se na sebe nerad dívám, se i nerad poslouchám. Dopřávám si ten luxus, že když už musím vystupovat, aspoň to zpětně nevidím. Možná je to chyba, každopádně raději pracuji bez mluveného slova s mlčícími sochařskými materiály.
V přednášce jsi řekl - "zpochybňující reakce mé dílo ještě posílila" - jaký je tvůj postoj ke konfrontaci díla s divákem?
Interakce je důležitá. Je to impuls, zaujetí, i když třeba v některých případech negativní. Samozřejmě by to nemělo být součástí umělcovy taktiky: dělat prvoplánové provokativní, formální, prázdné věci, abych šokoval. Díla vznikají z různých motivací a v různých rovinách. Mají zaujmout, i když ne prvoplánově, a jestli je zaujetí negativní, není to od věci, pokud je kritika konstruktivní. Všeobecně si myslím, že je reakcí, a to jak pozitivních, tak negativních, na výtvarné umění velmi málo. A když, tak se většinou přepisují tiskovky, formální, vlažné komentáře o tom, že někde někdo vystavuje. Kritika a dialog v umění je nezbytný. Také jde o schopnosti publika interpretovat, sdílet, vnímat, prožívat dílo a celkové vnější podmínky, které dílo spoluutvářejí. Pro mě vůbec není na škodu, když je dílo schopné oslovit diváky jinak, než podle "původního plánu" autora. Myslím, že je to výhoda umění - nejsou předepsaná žádná pravidla a každý divák je specifický. Nevíme, jak daleko stát od díla, jak být naladěný, jak být starý a jakého pohlaví, nemluvíme univerzálním jazykem. Musely by se vytvořit ideální podmínky pro pochopení vytvořené práce. Kdyby to fungovalo, musel by to autor hlídat do konce života a pak ještě tisíc let po smrti, aby dílo fungovalo podle jeho představ, podle určitého předem stanoveného klíče. To by ale nebylo lákavé, umění není průmyslový výrobek s návodem na použití. Nic to ale nemění na tom, že bych měl dílu do vínku dát tolik, aby fungovalo co nejideálněji, měl bych se pokusit domyslet či předjímat reakce lidí, aby pravděpodobnost nepochopení byla co nejmenší a práce fungovala ve více rovinách.
O čem je tedy umění?
Nijak mě neuráží estetické obrazy. Hodně mě zajímají obrazy minulosti, jež mnohdy, víc než aby vzdělávaly esteticky, manipulovaly. Dnešní doba, ve které je všechno blíž, rychlejší, témata společnosti se liší, v něčem hlubší, v něčem povrchnější, mění jeho tvář. To je naprosto logické. Je naivní požadovat, aby vyzařovalo to, co vyzařovalo kdysi dávno. Dobrá díla minulosti jsou ta, která nějak zásadně zaujala, nebo jiná, která jsou schopná resonovat i teď. Umění je pro mě nezbytným paralelním pohledem, paralelním čtením historie, současnosti, bezprostředního okolí.
"Postavení umělce je pokorné. Je ve své podstatě kanálem." (autorem citátu je Piet Mondrian) Jsi kanálem?
Záleží, který kanál myslí: jako zdroj či proud informací a pohledů ano. Kdybychom to chápali jako ten podzemní, tak by mi to neznělo moc dobře a myslím, že nejsem. V tomhle případě by šlo hodně o kontext, v jakém se ptáš: Mohlo mu to přijít na mysl ve spojitosti s jeho obrazy, rastr, který připomíná nějakou mříž, jako poklop kanálu, to si trochu dělám srandu… Jestli je umělec kanálem? Odpad je špinavá věc, která se nám příčí, ale zároveň je kanál užitečný, na konci kanálu jsou čističky, které vodu mění v pitnou… Takhle to můžeme dál interpretovat a tvou otázku používat jako metaforu. Nemyslím si ale, že by umělec byl nějakou jímkou, opakem delty, trychtýřem špinavých věcí. Umělce bych nespojoval s nějakou negací. Odpadní kanál vyvolává existenciální pocity na okraji společnosti, to není pozice současného umělce. Mimochodem Wim Delvoye sestrojil stroj na výrobu lidských výkalů a taky není kanálem.
Jak moc je pro tebe důležitá literatura kolem vytvořeného díla?
Zvláštní, že to nazýváš literaturou. V tu chvíli se do toho dostává lehce pejorativní nádech, jako by umění muselo vytvářet příběh a ještě dovysvětlovávat. Myslím, že jsou díla, která to tolik nepotřebují, a pak jsou jiná, která ano a jichž je nějaký interpretační aparát součástí. Rozšířená popiska v galerii by ale neměla být pro diváka něčím, co ho odradí. Myslím zároveň, že popisek a návodných komentářů či úvodů může být čím dál míň, pokud budou lidi více umění naslouchat, naučí se vnímat ho otevřeněji a v rámci možností nepředpojatě, což je něco, co se opravdu musí učit, budou ho brát jako normální a důležitou součást života a vlastního prožívání. To je ale otázka budoucnosti, v současnosti žijeme ještě pořád pod vlivem doby a určité atmosféry či naladění, ve které vyrůstali naši rodiče, kdy nebyly kladeny vysoké nároky na kultivovanost a zájem o jiné hodnoty než materiální a pragmatické. A tak se to pomalu učíme.
Kdy ses stal umělcem?
Já nevím. Měl jsem s tím dlouhou dobu problém a vlastně do teď mám, pro mě je to pořád silné slovo. Ještě před nedávnem jsem se schovával pod to, že studuji umění. V momentě, kdy se člověk stane součástí uměleckého provozu, a s každou přibývající zkušeností nebo angažmá se tomu přibližuje. Když se mě například žurnalisti ptají, jakou profesi mají uvést pod mé jméno, pořád složitě přemýšlím, co je nejpřesnějším označením pro mou činnost.
Musíš dělat umění?
Je to věc, která mě nejvíc pohlcuje. Jsem v ní tolik zaangažovaný, že by bylo blbé přestávat. Určitě je to pro mě nezbytnost a v praktické i lidské rovině okolnost, která je součástí mého života. Mám víc aktivit týkajících se umělecké profese, proto se tak tak stíhám věnovat vlastní tvorbě, ale naopak by to ostatní bez toho nedávalo smysl. Když bych měl znovu na výběr, chtěl bych zkusit architekturu. Proč ale dělat dvě věci blbě? Snad příště.
Ptala se TEREZA MÜLLEROVÁ.