Anketa Kulturních novin - 3. část
1. Která kniha vás v uplynulém roce oslovila natolik, že byste ji doporučili našim čtenářům?
2. Která událost (kulturní, politická a jiná) vám zůstala v paměti jako zásadní, zlomová či objevná?
Jiří Guth, ekolog
1. Bylo pro mě docela těžké vybrat jen jednu knížku. To budiž chápáno i jako dobrá zpráva v jinak nelehkých časech. Nakonec doporučuji Pozor, Toxo! od Jaroslava Flegra. Myslím, že čtenářům se sklonem ke společenským vědám přináší užitečný, srozumitelný vhled do myšlení a metodologie přírodních věd; přírodovědcům opáčko téhož a výtečné "oborové" pobavení.
2. Přiznávám, že první, co mě napadlo, byly volby do české Sněmovny, ty mi opravdu připadají zásadní. Jako zlomovou bych označil jinou volbu, a sice papeže Františka. Objev bych s dovolením pojal a) v úzkém smyslu a b) relativně osobně: letos jsem pro sebe "objevil" jednak bitcoiny, jednak Jarlochovu a Vincenciovu kroniku. Obojím stal se mi svět složitějším, plastičtějším, zajímavějším.
Mikoláš Chadima, hudebník
1. Úplně se stydím. Poslední dobou jsem toho moc nepřečetl. Dopisoval jsem druhý díl svých vzpomínek na dobu minulou, který má končit rokem 1989 s přesahem do nové doby, a všechen volný čas jsem věnoval tomu. Za tu dobu se mně navršily pořádné sloupy nepřečtených knížek. Ale už je naštěstí hotovo a konečně se do nich můžu dát. U stolku už čeká Pražský hřbitov Umberta Eca.
Ale něco jsem přece jen přečetl. Vzhledem ke společné hudebně-umělecké akci s Italy z Bolzana jsem si po letech přečetl Básně a epigramy a Kutnohorské epištoly Karla Havlíčka Borovského, které mám po dědovi v legionářském sibiřském vydání. Karel mě nadchl stejně jako poprvé a jako před lety a před před lety. Stejně jako Ivan Wernisch, kterého si pročítám průběžně pořád dokola.
2. Tou událostí pro mě bezesporu byl zákon o tzv. církevních restitucích, které Nečasova vláda s pomocí přivolaného kriminálníka protlačila silou Parlamentem v den výročí bitvy na Bílé hoře. Jsem přesvědčen, že šlo o zlomovou událost, která proti vůli přibližně 80 procent občanů zlikvidovala zbytky Masarykovy republiky a do budoucna neúměrně posílí moc a vliv římskokatolické církve. Tento zákon nás přiblíží k republice druhé, kterou spolu s prvními roky normalizace pokládám za nejostudnější období našich novodobých dějin. Mám nepříjemný dojem, že nové Karly Havlíčky, pokud budou, čeká opět vyhnanství.
Mojmír Vlašín, ekolog a brněnský zastupitel
2. Jako zásadní si z letošního roku budu pamatovat obrovský sesuv svahu dálnice D8 v okolí 56. kilometru nad obcí Litochovice nad Labem v CHKO České středohoří. Nevládní ekologické organizace, především Děti Země, už tři roky sledovaly, jak se stavebníci snaží opakovaným sesuvům nad Litochovicemi bránit betonážemi. Takže je jasné, že o problémech v těchto místech všichni dávno věděli. Potvrzují se tak dřívější obavy geologů o vysoké rizikovosti povrchové trasy dálnice D8 v Českém středohoří. Ekologická sdružení proto doporučovala se jim dlouhým hlubinným tunelem raději vyhnout.
Děti Země na rizikovost sesuvů upozornily již v prosinci 2004 v tiskové zprávě Dálnici D8 ve Středohoří mohou ohrozit sesuvy: "Výstavba uvažované varianty dálnice D8 s tunelem Kubačka délky 3,35 km v Českém středohoří je podle vyjádření odborníků z České geologické služby reálná... U schválené povrchové varianty dálnice pak upozorňují na rozsáhlé sesuvné území v její trase kolem lomu Prackovice, které si vyžádá náročné technické řešení a vysoké finanční náklady".
Ukazuje se, že to nejsou nevládní organizace, které zdržují stavbu dálnic, ale že je to především zbrklé jednání investorů a politiků, kteří se snaží svoji vůli prosadit hlava nehlava. Připomínají tak komunistické aparátčíky, kteří také chtěli poroučet větru, dešti.
Pavla Dagsson Waldhauserová, publicistka a vulkanoložka
1. Carlos Zafon: Stín větru.
2. Zatčení členky Pussy Riot a hlavně její dopis z pracovního tábora v Rusku. Včetně její hladovky. A teďka smrt pana Mandely a ceremonie.
Václav Burian, publicista, polonista a redaktor Listů
1. Roman Baron: Ambasadorowie wzajemngo zrozumienia. Niedocenieni twórcy pomostów między polską i czeską kulturą (XIX.-XXI. w.). Wyd. Adam Marszałek, Toruň 2013.
Tyto sváteční ankety jsou zrádné, čtenářský deník si nevedu, a tak z mnoha knih vybírám trochu namátkově, ale s upřímným doporučením. Je čtivá, zábavná, chytrá. Poučí třeba o tom, že některé předsudky jsou starší, než si myslíme, ale připomene i lásky, jež trvaly několik generací, než poněkud pohasly - triumfální průjezd tělesných ostatků Sienkiewiczových českými zeměmi! Pro pořádek dodávám: Autora mám to štěstí znát, v 90. letech jsem s ním mohl vést zajímavé rozhovory, když jsme bydleli na stejných kolejích, a mezitím se neobyčejně rozvinul.
2. Politická žádná. I když důsledků posledních parlamentních voleb se obávám hodně. Jestli komunisti dostanou dvě tři procenta víc, to bývaly luxusní starosti!
Společenská a kulturní: snad by to měla být samozřejmá reakce, ale protože dnes a tady není, cením si Prahy 10 a jejího zastupitelstva. Velice jsem se bál zašantročení památek po Karlu Čapkovi - ztráty konkrétních předmětů, ale taky jako neslýchané naší kulturní hanby.
Tomáš Lavický, festivalový dramaturg a organizátor kulturních akcí
1. Jídlo se nevyhazuje. Kniha Amira Gutfreunda není zrovna "fast & easy" čtením, o to déle pak jeho vyrovnávání se s odkazem holocaustu člověka provází.
2. První všelidová volba prezidenta rozpoltila českou společnost víc, než bych očekával. Nebo to jen vyplavalo na povrch, když se vyvalily vlny zdola?
Vít Machálek, historik, religionista a účastník křesťansko-muslimského dialogu
1. Doporučil bych rozhovory redaktorů Katolického týdeníku Martina T. Zikmunda a Jana Paulase s naším nejvýznamnějším arabistou, islamistou a afrikanistou Lubošem Kropáčkem, které právě vyšly v nakladatelství Vyšehrad pod názvem Po cestách kamenitých: O životě, islámu a křesťanské víře. Jde o pozvání k nepředpojatému poznávání problematiky islámu a křesťansko-muslimských vztahů a současně o otevřenou a upřímnou osobní zpověď. Profesor Kropáček je pro mne odedávna velkým vzorem přístupu k islámu, spojujícího hlubokou znalost a vědeckou erudici s křesťanskou etikou.
2. Zásadní, zlomovou a objevnou událost vidím ve zvolení papeže, který přijal jméno František. V době, kdy křesťanství zase jednou hrozí, že bude zaměňováno s nějakou skupinovou identitou a zneužíváno například k hlásání protimuslimského "evropanství", jde o velmi důležitý odkaz ke světci z Assisi, který ve všech lidech a v celém stvoření bez výjimky viděl své bratry a sestry. Od dob svatého Františka církev mimo jiné hledá i cesty k pokojnému soužití s muslimy. Předminulý papež Jan Pavel II. stavbu křesťansko-muslimských vztahů utvářel až prorockým způsobem. Papež Benedikt XVI. pak ovšem podle slov kardinála Bergoglia z roku 2006 tuto stavbu nešťastnými výroky o islámu zničil. Je pro mne jako krásný sen, že Benediktovým nástupcem se letos stal právě Jorge Bergoglio, muž velkého srdce a velké schopnosti vcítit se do druhých, jenž budí důvěru u lidí nejrůznějších přesvědčení včetně muslimů, dává zapomenout na chyby minulého pontifikátu a dál tvořivě rozvíjí kulturu setkání a dialogu.
Táňa Fischerová, herečka a politička
1. Nedokážu jmenovat jenom jednu knihu, čtu jednak literaturu faktu, z té bych vybrala Dluh Jakuba Graebera o historii a vzniku dluhu. Rozumět tomuto mechanismu mi připadá v dnešní době nesmírně důležité. Čtu samozřejmě i další knihy s tematikou alternativní ekonomiky.
Druhá linie je duchovní a tady bych za všechny jmenovala knihu Sergeje Prokofjeva a Petra Selga Chránit život, duchovní pohledy na sebevraždy, umírání a další důležité okamžiky našich životů. Bez tohoto chápání nemůžeme dojít k pochopení smyslu toho, proč jsme tady.
2. Událostí, která zastínila ostatní, byla asi prezidentská volba, která přinesla důležité poznání mechanismů vnějších i našich vnitřních a byla sondou do stavu naší mysli.
Na žádnou výjimečnou kulturní událost si nevzpomínám.
Jan Paul, výtvarník, výtvarný kritik a publicista
1. Současnou beletrii nečtu skoro vůbec, a tak mě zaujaly dvě knihy, jedna autobiografická, druhá polemická, shodou okolností od brněnských autorů - a to aniž bych chtěl jako Pražák Brnu nějak podkuřovat. Jedna vyšla letos na podzim v nakladatelství Host pod titulem Milan Uhde: Rozpomínky a druhá o něco později v nakladatelství Barrister a Principal pod názvem Jiná modernita, z pera šéfredaktora nakladatelství Františka Mikše, který se již delší dobu věnuje výtvarnému umění.
Dramatik Milan Uhde, bývalý disident a někdejší ministr kultury, sepsal paměti, věk na to již má - na rozdíl od některých tvořivých padesátníků uzavírajících předčasně svůj život (proč asi?) v pokud možno co největších monografiích. Sympatické na knize Milana Uhdeho je, že jsou to paměti i sebekritické, a velmi otevřené, jak to obvykle v podobné literatuře nebývá. Slza z oka téměř neskápne, autor se nikterak neidealizuje a neglorifikuje, stává se nám člověkem z masa a kostí se všemi slabostmi i schopnostmi. Člověk Uhde sepsal knihu, která může být zdrojem cenných informací o době, v které žil, v které působil, a kterou nějak naciťoval, a do níž se promítal.
Kniha Františka Mikše je, dalo by se skoro říci, kontroverzní, a tím je, alespoň mně, sympatická. Je to kniha objemná, autor si dal nesmírnou práci s citacemi a čerpáním ze zdrojů, a objevná v tom, že vrací do hry na pódium současného výtvarného umění to, co už se z něho vytrácí, vlastně člověka, a prostou krásu věcí všedního dne, přestože třeba u Balthuse mi jeho zalíbení v malování nahých pubescentek hraničí až s jistou mírou manické posedlosti či obscénnosti. No budiž, každý poetiku spatřujeme někde jinde, každopádně František Mikš na osudech čtyřech dnes slavných malířů (Braque, Beckman, Kokoschka, Balthus), kteří šli ve své době vznikání moderny svojí cestou, vystavěl poněkud samoúčelnou (v umění přece nejde o to JAK, ale CO) tezi o tom, že smysl má pouze umění zobrazující, pokud možno figurativní, přičemž umění abstraktní (Malevič, Kandinskij, Mondrian a jiní) už nemá výtvarnému umění co nabídnout. Napsal to vlastně v kapitole poslední (Jiná modernita a obrana přirozeného světa), čítající pouhých osm stran. Každopádně je dobře, že tato kniha byla napsána.
2.Se zájmem sleduji tzv. církevní restituce, navrácení majetku církvím považuji za zásadní přelomovou věc, o to zásadnější v povolebním kontextu nově se uskupující vlády, a nových snah z půdy institucionální církevní restituce revidovat, či alespoň nějak upravit. Jsou to snahy populistické. Mně je úplně jedno, jestli uvidím Vyšebrodský oltář v Národní galerii, anebo se za ním budu muset vypravit do Vyššího Brodu. To druhé by bylo mnohem lepší, zvýšilo by to atraktivitu tohoto místa. Proč by hodnoty měly být někde centrálně shromažďované, a nemohly by být rovnoměrně rozprostřeny?
Další významná událost se stala mně, když jsem na pozvání přátel v únoru navštívil Čínu, přesněji řečeno Čínskou lidovou republiku. Moc se mi z morálních důvodů odlétat do vzdálené země nechtělo, Tibet, potlačování náboženských svobod, společenská hybridnost - specificky čínský komunismus versus tržní hospodářství či kapitalismus, a tak dále. Udělal jsem ale dobře, že jsem tam jel. Trochu jsem poznal velkou zemi s prastarou kulturou, zemi mnoha neskutečných kontrastů a protikladů, ať společenských, či ekologických, ale setkal jsem se tam především s člověkem, s lidmi, kteří jsou sice odlišní v mnoha projevech a zvyklostech, ale kteří jsou bez přehánění krásní mírumilovností, jež z nich přímo vyzařuje. Měl jsem pocit, že tam plyne paradoxně život klidněji.
V Číně je všechno veliké, nyní možná až zbytečně velikášské ve snaze dohnat USA a Evropu, avšak já jsem nikdy nebyl obdivovatelem materiálních věcí, ostatně i v Číně jsou vidět sociální rozdíly, i když se mi nezdály tak křiklavé. Ale to, co mě opravdu zaujalo, byli lidé, chudí i bohatí, kteří se mi zdáli svorně prostí. Nesetkal jsem se s žádnou namyšleností, přezíravostí či nadutostí; Číňan se na Číňana nevytahuje, je to člověk vlídný, přátelský a k cizinci, který pro něho stále jaksi znamená symbol prosperity, velice pohostinný. V daleké Číně jsem skutečně cítil, co znamená host do domu, Bůh do domu. Vzpomínám na lidi, kterým se moc nechce opustit své malé venkovské domky a odejít do velkého; vzpomínám na usměvavé tváře Číňanů, na radost, kterou jsem v nich spatřil, přestože mnozí z nich nemají život lehký. Moc se mi domů vracet nechtělo. Už vím proč, vrátil jsem se do bubákova.
Martina Vohralíková, bohemistka a korektorka
1. V uplynulých několika letech jsem navštívila pár míst, odkud se posílají Italské listy, Anglické listy nebo Obrázky z Holandska, a podnikla též malý Výlet do Španěl a krátkou Cestu na sever, to vše s Karlem Čapkem v "chytrém" mobilu. Papírové verze těchto cestopisů jsem nechala doma. Je inspirující jako žasnoucí cestovatel reflektovat svoji zkušenost se spisovatelem, který na týchž místech žasl před cca 80 lety. (Tyto cesty Čapek podnikl v letech 1923-1936.) Řada věcí se kupodivu vůbec nezměnila.
I dnes je totiž patrně tím pravým povoláním pro neapolský lid "od božího rána sedět na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálů a až do večera mlet hubou do vřavy ulice", zatímco v Holandsku můžete vyleštěnými nezastřenými okny rodinných domů "vidět blahobyt a vzorný život rodiny pod domácí lampou". V Dánsku též stále funguje nadace carlsbergského pivovaru podporující vědu a umění, a tak si i dnes můžeme s autorem postesknout: "Bože, kdybychom u nás pili ve prospěch umění, to by bylo soch a obrazů!" V České republice totiž pivem připíjíme spíš na českou fotbalovou ligu.
2. Od 1. prosince 2013 zrušila Moravská galerie v Brně vstupné do svých stálých expozic. Dosavadní nepříliš vysoký zisk ze vstupného pokryje sponzorským darem plynárenské společnosti SPP CZ.
Josef Holcman, soudce a spisovatel
1. Nebudu se zmiňovat o knihách, o nichž každý ví z médií. Mě zaujala prostá kniha Romana Smutného S pokorou vítězů, která je o zemřelém reprezentačním fotbalovém trenérovi. Kniha v podstatě není o fotbale, ale o tom, že každý z nás by si měl na své životní cestě hledat rovnováhu mezi zaměstnáním a odpočinkem, mezi prací a rodinou. Vlastislav Mareček, muzikant a folklorista spjatý s rodnými Kunovicemi, se oddal povolání trenéra natolik, až ho práce vysála a před šesti lety zemřel na rakovinu v pouhých jednačtyřiceti letech. Kniha je poctou i varováním; je odkazem i ponaučením; je o houževnatosti, ale i o sebedestrukci.
2. Událostí byl pro mne vždycky advent; dnes bohužel i všechny jeho souvislosti. Včera jsme jeli se ženou z Rožnova do Kunína, kde děcka ze Skoronic písněmi a starými zvyky přibližovala odkaz Kristova příchodu mezi nás. Jako obvykle bylo zapnuté autorádio. Nějaká lokální stanice tam vysílala zpívanou reklamu jakéhosi obchodního domu končící veršem: "...snad už vidíš, Ježíši, naši cenu nejnižší!" Člověku se už nechce ani odplivnout nebo rozčílit, protože si uvědomuje tu nekonečnou sílu techniky, médií a byznysu využít čehokoliv z obyčejného života, hlavně smrti a narození, k zisku. Technika neslouží člověku, ale člověk technice.
Slogan Jana Vodňanského, v době nesvobody trochu nepochopitelný - "Kvůli vaší reklamě skáču dolů po tlamě" - došel absurdního naplnění teprve v době svobody. Člověk, občan, podnikatel či osoba samostatně výdělečně činná je ochotna kvůli reklamě a zisku udělat cokoliv, i tam kdesi dole rýt tlamou. Z Vánoc si lidé, nikoliv obchody, ale obchodníci, vytvořili dojnou krávu. Nemá smysl s tímto mnohozvířetem, řečeno s Vladimírem Páralem, bojovat. Útěchou je mi to, že nekonečná síla Vánoc, které se dvě tisíciletí rok co rok opakují, a přesto nám nezevšedněly, bude silnější než (s)prostý kšeft.
Matěj Stropnický, novinář a politik
1. Jednoznačně je to kniha Pavla Karouse Vetřelci a volavky o umění ve veřejném prostoru 1969-1989. Jsem tímto atlasem s morfologickou sondou do systematizace tohoto umění naprosto fascinován, stále v něm listuji, a protože je asi patnáct soch z tohoto období i na Praze 3, kde jsem místostarostou a kulturu mám na starost, připravuji již projekt na záchranu těch, které jsou poničené. Vše teoretické rád hned prakticky uplatňuji.
2. Pro mne je to letošní prohlášení Nákladového nádraží Žižkov kulturní památkou. Usilovali jsme ve sdružení Tady není developerovo s přáteli o záchranu této budovy před demolicí dva roky a podařilo se. Nyní v ní spoluorganizuji kulturní akce typu Prague Biennale nebo Design blok, aby tato skvělá funkcionalistická stavba žila, a zároveň chystáme projekt jejího trvalého využití. Pokud se podaří ho uskutečnit, vznikne v hlavním městě po dlouhé době nová kulturní instituce, ale ještě to dá samozřejmě hodně práce.
Aleš Palán, novinář a redaktor
1. Za knihu roku volím titul z nakladatelství Dauphin, Jurij Krawža: Čertova kovárna. Agent Stasi vypsal novodobý lužickosrbský mýtus, reminiscenci Krabata, záznam krajiny zjizvené ve jménu kořistění surovin. Obhajobu spolupráce se Zlem se pokusil vystavět na literárních argumentech - a výsledek byl dost možná překvapivý i pro něj. Mystický thriller s politickým zázemím.
Lubor Kysučan, filolog, environmentalista a vysokoškolský pedagog
1. Zaujaly mě dvě knihy britského spisovatele Simona Mawera: Skleněný dům a Mendelův trpaslík. Jako umírněného brněnského patriota mě fascinuje, jak se dokáže britský ostrovan vcítit do genia loci střední Evropy a jak ji dokáže vidět zevnitř, což je mnohem víc než pouhá znalost reálií. Navíc obě knihy rozehrávají silný příběh - tedy něco stále vzácnějšího uprostřed roztěkané postmoderny nepřející velkým příběhům a osudům.
2. Z kulturních událostí mě zaujala, ba až nadchla, výstava Jan Zrzavý: Božská hra v ostravském Domě umění. Nejen proto, že nabídla jeden z nejucelenějších souborů malířova díla, jaký kdy byl vůbec vystavován, ale také potvrdila, že na vrcholné kulturní podniky nemusí mít monopol pouze hlavní město.
V politice mě potěšil postup Karla Schwarzenberga do druhého kola prezidentské volby. Příjemně mě překvapilo, že v naší společnosti otrávené frustracemi, předsudky a maloměstskou zatuchlostí se tolik lidí nechalo zaujmout vizí, jež se za tuto zatuchlost dalece
přesahovala a nabízela hodnoty, které v této zemi byly po sedmdesát let systematicky zašlapávány do země. A to všechno bez patetického moralismu, ale s lehkostí a humorem. A i když nakonec zvítězila tradiční česká hospodská malost, to vzepětí společnosti mě rozradostnilo.
První část ankety si můžete přečíst zde. Druhou část najdete zde