Otázky bez odpovědi (14. část): Problémy inteligence
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 15. Problémy inteligence
Motto:
Mnoho je kateder, ale málo šlechetných a moudrých učitelů. Velké jsou posluchárny, ale málo studentů toužících po pravdě a spravedlnosti.
(Einstein)
Za inteligenta je považován člověk, který absolvoval tu či onu školu. Získá-li však někdo vysokoškolský diplom, nestane se tím lepším ani moudřejším. Nepovažujeme zde proto inteligenci za třídu nebo společenskou skupinu, právě tak jako netvoří společenskou skupinu lidé dobří nebo mírní. Inteligent je ten, kdo si plně uvědomil vlastní zodpovědnost za vlastní život a odmítl nekriticky přijímat cokoliv vnuceného. Takové lidi najdeme všude, je ovšem pochopitelné, že se nejvíce věnují studiu a kultuře.
Závažným problémem inteligence je její vztah k práci. Práce je dnes chápána buď jako pouhý prostředek k obživě, nebo jako jedině hodnotná výplň času. Jsou to obě nešťastná chápání, neboť násilně vytrhují práci ze života (což je ovšem pouze odrazem faktického vytržení práce). Třebaže jsou obě pojetí protikladná, jejich důsledky jsou stejné: odcizují práci.
Rozštěpení života na práci a „to ostatní“ je neblahým rysem současné doby. Náplní života je aktivita, život sám, vše, co děláme, myslíme, vnímáme, nikoliv vytržená práce, která se vytržením sama znehodnocuje a stává se autonomní činností.
Nesprávný (i když historicky zákonitý) vztah člověka k práci je obrážen zvláště v životě inteligence. Dělník vstupující do pracovního poměru prodává svou pracovní sílu. Lze prodat sílu svých svalů, ale prodávat své duševní schopnosti je stejně podivné jako milovat za peníze. Jistě, i duševní práce má být společností usměrňována, současná organizace však přímo předpisuje lidem, o čem mají přemýšlet. Einstein řekl, že kdyby mohl žít ještě jednou, stal by se krejčím nebo ševcem a fyziku by studoval po práci. To je tajné přání mnoha inteligentních lidí, dělat něco, co je nesporně dobré, co jistě lidé potřebují jako boty a oděv, tím si vydělat na chléb a zachovat si svobodu pro vlastní duševní činnost. Netřeba podotýkat, že je to dnes neuskutečnitelný sen.
Řekli jsme již, že náplní života je život sám. „Cogito, ergo sum,“ řekl Descartes a lze to i obrátit: Jsem, žiji intenzivně, dokud myslím, vnímám, usiluji o něco, život je tedy totožný s poznáváním (ne ovšem pouze rozumovým, ale i smyslovým a citovým). Žijeme vlastně jen potud, pokud poznáváme, a také biologický čas souvisí zřejmě s intenzitou poznávání. Proto je dětství nejbohatší a nejšťastnější dobou života. Když usedáme do školních lavic, jsme již blíže smrti než zrození, neboť celé týdny dospělosti nám nedají tolik jako jediná hodina dětství. Pokud je to dáno biologicky, nemá smysl nad tím naříkat. Hůře je, že je to dáno i společensky, loučíme se s „žitým“ životem a vstupujeme do světa autonomních institucí, který i poznání dovedl přeměnit v bolestné vtloukání do hlav.
Školy by měly usnadnit lidem cestu k poznání. Rozebereme-li však současnou situaci, vidíme, že není v silách učitelů, aby tento úkol splnili. Proto se školy staly autonomními institucemi. Žák nechodí do školy, aby se něco dověděl, ale aby byl vyzkoušen a dostal vysvědčení. Učitel nepřednáší ve škole proto, aby něčemu naučil žáky, ale aby vykázal činnost, za niž je placen. Namítnete, že se žáci ve škole přece jen něčemu naučí. Ano, ale to je věc podružná a druhořadá. Mohu léta studovat na vysoké škole a být stejně hloupý, jako když mne přijali, nikdo si toho ani nevšimne. Ale kdybych si nevyzvedl zcela formální zápočet, rozjede se proti mně mohutný byrokratický aparát. Neschopný a bezcharakterní učitel nikomu nevadí, běda však, kdyby například žákům v pěkný jarní den odpustil vyučovací hodinu, z níž stejně není žádný prospěch.
Způsob výuky – od národní školy po vysokou – je založen na donucování. Nutit člověka k poznání je podobné počínání jako cpát husu šiškami. Navíc jde o standardizované donucování, které se snaží setřít každou individualitu. Člověk nesmí studovat, jak sám chce, ale jak se to hodí instituci, třebaže je to v rozporu s jeho vlastními návyky a způsoby. Jako by byl v dvojím silovém poli, jako by žil dva životy v čase vyhrazeném pro jeden. Jeho energie na to nestačí. Buď se podrobí a stane se z něho pouhý polykač vědomostí, pseudointeligent, který absolvoval školu, aby za to bral peníze. Nebo se bude bránit a tím se vyčerpá.
Vyčítáte studentům nezájem o vědu, povrchnost, lenost, laxnost, malý kulturní a politický rozhled? Co můžete chtít od unavených lidí? Mají jedinou touhu – spát.
Moderní únava nepramení z nadměrného vypětí sil. Lidé jsou schopni velkých fyzických i duševních výkonů, a zůstanou přesto svěží, konají-li je z vlastní vůle a splňují-li jimi svou touhu. Moderní únava, symptom krize civilizace, postihující hlavně inteligenci, je únavou z donucování a z marnosti. Díváme-li se kriticky na vědomosti, kterých jsme při studiu nabyli, a srovnáme-li je s časem, který jsme na to spotřebovali, vidíme, že naše studium je vlastně pracným nicneděláním. V autonomních institucích každý koná jistou činnost bez ohledu na následky a na nejdůležitější se obvykle zapomene.
Pochopitelně, neboť nikdo není odpovědný za celek a smysl. Celý systém studia je v rozporu se základními zásadami pedagogiky, psychologie a duševní hygieny. Jsme nuceni dělat tolik věcí najednou, že se ničemu nemůžeme věnovat důkladně. Snaha něco změnit zůstává vždy jen u předsevzetí, která nás jen dále rozrušují. Únava plodí lhostejnost a nepřátelství. Stále méně studentů má hlubší vztah ke svému studiu a není divu, když je pro ně spojeno se strachem, štvaním a neurózou.
Nakonec jsou si všichni navzájem na obtíž. Je smutné, když žáci pohrdají svými učiteli, a ještě smutnější, když učitelé pohrdají svými žáky.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí
5. část – Kapitola 6: Svoboda
6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita
7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace
8. část – Kapitola 9: O ideálním státě
9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny
10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost
11. část – Kapitola 12: Problémy kultury
12. část – Kapitola 13: Světla a stíny civilizace
13. část – Kapitola 14: Lidé a ekonomika