Zdeněk Macháček – stařešina zemských sochařů
K aktuální výstavě v křížovické Galerii z ruky.
Sochař Zdeněk Macháček, Brňan usazený v Křížovicích u Doubravníka, narozený 16. srpna 1925, je před prahem devadesátých narozenin jedním z našich nejstarších výtvarných umělců.
Studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy university v Brně a na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. Byl členem Skupiny 4, skupiny Parabola a Svazu českých výtvarných umělců, je členem Sdružení Q a Unie výtvarných umělců České republiky – jeho regionálního Klubu výtvarných umělců Horácka. V roce 1992 spoluzaložil (se sochařem Rostislavem Magni) ve Žďáru nad Sázavou Mezinárodní sochařské sympozium a zúčastnil se jeho čtyř prvních ročníků. Za dosavadních šedesát tvůrčích let měl čtyřicet autorských výstav u nás a devět v cizině (Rakousko, Itálie, Švýcarsko, Jugoslávie, Polsko, Německo a Švédsko). Je autorem četných děl v exteriérech i interiérech různých míst Moravy i ve švédském Hörle, nese Cenu města Brna a jiná ocenění.
V domovské galerii
Většinovou částí dosavadní tvorby je obrácen ke krajině a k člověku. Materiálem jeho skulptur je dřevo, drobné plastiky jsou bronzové (kolekce věcně pojatých zvířat). Dosud nejčastěji ho uvedla křížovická Galerie z ruky, kterou vybudoval s manželkou Stanislavou před čtyřiadvaceti roky. Teď, do 5. července, zde vystavuje pošesté. V galerii a v jejím sousedství je znát Macháčkova pracovní i emoční blízkost k místu. Nejmarkantněji v galerijním interiéru, kde je autorem všeho dřevěného užitého vybavení a groteskních figur paní galeristky a pana sochaře „letících“ nad hlavami návštěvníků. Vysoké sloupovité originály vytvořené pro hlediště malé přírodní scény (v některých hnízdí ptáci) působí, jako by zde stály odnepaměti. Zmíněné Macháčkovy práce, i ty rozpracované v exteriérovém ateliéru, jsou nyní součástí jubilantovy výstavy.
Branou k múzám
Do výstavy lze vstoupit stylově, skrz čtyři a půl metru vysokou exteriérovou skulpturu Brána k múzám z roku 2008. V interiérech výstava sestává ze dvou částí. Menší, obsahující nejmladší díla, je ve vlastním galerijním prostoru, větší se nachází v účelně pozměněné sochařově stálé expozici. Návštěvník může jít od díla k dílu proti času. V retrospekci získá obsažnou informaci o rozličných etapách autorovy tvorby. Zpočátku reflektoval ve stylizaci moderní sochařství šedesátých let minulého století, pak zformoval vlastní nezaměnitelný rukopis.
Krajina a člověk s touhou vzlétnout
Sochařovy dominantní tematické náklonnosti – ke krajině a k člověku – jsou náklonnostmi sdruženými, oboje vždy vnímal spojitě. Vyjádření námětu je věcí výtvarné řeči. Může vězet v nestrannosti, či stát na rozličném stupni stylizace. Nejprůkaznější umělecký jazyk vystupuje z autorovy individuality. Její krajní mez je definovaná vyhraněným experimentem, pro návštěvníka výstavy – pro vnímatele – informačně uzavřeným. Macháčkovy tvůrčí metody jsou na sdělné vlně. Nestojí na popisu ani na vyslovené abstrakci. Postupem času jsou projeveny ve dvou rovinách. Přibližně do druhé poloviny osmdesátých let jde o formálně sevřená díla v lyricko-expresivním tvarosloví na metaforické motivy ženského aktu (torza a smyslné fragmenty těl) a jednotlivosti přírody či živlů.
Na počátku devadesátých let Macháček přistupuje nejprve ke komorním, později k monumentálním vícedílným dřevěným figurálním sousoším. Téma mají společné – dávnou tužbu člověka vzlétnout. Forma lidských (a zvířecích) bytostí je uvolněná, s kořeny v lidovém řezbářství. Vidím tu i tematické navázání na švédského sochaře Carla Millese. Mám ovšem na mysli kontinuitu myšlenkovou, výsledným tvarem je Macháček výhradně neklasický. K pojednání motivu často užívá hyperbolické grotesknosti. Jeho filosofie má zdroj v lidumilství, smysl této tvůrčí etapy vězí v imaginativním úsilí vyzvednout člověka do nadzemského prostoru, k fascinaci svobodného letu. Je to zpřítomnění sochařovy trvalé ideje, že jsou-li lidské i jiné bytosti cílem porozumění, i vzdor zakořenění „v hroudě“ mohou se pozdvihnout. Mystéria imaginace nemají břehy.
Zelená krajina a Duše stromů
Nejmladší exponáty aktuální křížovické výstavy nesou téma krajiny (lze snad napsat vysočinské) nebo stromu jako živé přírodní jednotlivosti. Obé má pro Macháčka tutéž inspirační sílu jako lidská bytost. Ovšem krajina poskytuje násobně více tvůrčí svobody, otevírá cestu k zobecnění, a tím k větší síle ikonického symbolu a paraboly, až k minimalistickému podání. V tom smyslu akcentujme především vertikální reliéfy Zelená krajina a Duše stromů (ze stejnojmenného cyklu). Segmentové fragmenty kadlubu původního kmene stromu (stopy původní věcnosti) nesou na vnitřní straně osobitě formované shrnutí členitého krajinného tvarosloví nebo obrazotvorného vyjádření duše stromu. V přečetných projevech Macháčkovy originální skulpturální mluvy jde (po mém soudu) o díla patřící k nejpůsobivějším.
Před deseti roky jsem si dovolil napsat u příležitosti osmdesátých narozenin Zdeňka Macháčka: „Pár umělců je živou ilustrací toho, co v příměru spojujeme se stárnutím vína – čím starší, tím lepší. Patří k nim sochař Zdeněk Macháček. Dospěl do věku s přívlastkem požehnaný. V srpnu mu bude osmdesát let, a jeho tvorba, vždy znamenitá, je teď ještě o píď znamenitější.“ Uplynula desítka let. Nejvhodnějším doplněním dekádu starého textu jistě je: Teď je ona znamenitost větší o další píď.
Zdeněk Macháček: Sochy. Galerie z ruky, Křížovice-Doubravník. Výstava je přístupná do neděle 5. července. Otevřeno je ve čtvrtek a v pátek od 13. do 18. hodiny, v sobotu a v neděli od 10. do 12. a od 13. do 18. hodiny, v jiných dnech po domluvě na telefonním čísle 566 566 494, www.galeriezruky.cz.
Osobnost a dílo Zdeňka Macháčka přibližují také dva rozhovory vedené Janem Dočekalem a publikované v Kulturních novinách:
- KN 48/2013: Až počet výtvarníků překročí počet ostatních obyvatel, nastane velký třesk a začne se znovu
- KN 42/2014: Jsme tu poněkud zastrčeni, ani k nám nejezdí autobus, natož vlak