Slovácký rok 2015 aneb o některých akcích média mlčí. Naštěstí
Největší a nejstarší regionální národopisné slavnosti na Moravě. Konají se s různými přestávkami od roku 1921. Letos jsme je zažili již podevatenácté a jejich charisma neslábne. Slovácký rok je zážitek, na který se nezapomíná.
Kolem pětadvaceti tisíc návštěvníků, tisíce účastníků slavnostního průvodu a jednotlivých pořadů. To byl Slovácký rok 2015 v Kyjově (13.–16. srpna). Když jsem viděl, jak skupina chlapů na kyjovském náměstí pomocí tyčí a důmyslného systému povelů vztyčuje odhadem třicetimetrovou máji, a když jsem sledoval slavnostní krojovaný průvod, který po dvě a půl hodiny v obrovském horku procházel špalírem diváků od kyjovského gymnázia k radnici, žasl jsem. Ta klidná, majestátní energie, jež se tu zdvihla, to je fenomén, pro který stěží najdeme v naší republice obdobu.
Večerní pořady v kyjovském letním kině sledovalo každý večer kolem dvou tisíc diváků. Co je tam táhlo? Folklorní tradice vlastního regionu, tedy kyjovského Dolňácka. Regionu, jehož zhruba padesát obcí vyslalo své zástupce do slavnostního průvodu. Každá obec hrdě předvedla své kroje, na dospělých i na dětech. Někde jela na povoze cimbálová muzika, jindy šlapala dechovka pěšky, ti nejmenší Dolňáčci se vezli na malých vozících. Celkem bylo účastníků průvodu ke třem tisícům. K tomu dvacítka výjezdů záchranářů ke kolapsům z horka nejteplejšího dne sezóny. Po kyjovských tradicích přišla ještě v pátek večer ke slovu tradice klezmerská a romská. V hudbě se nakonec všichni potkáme… A pak do noci muzika na náměstí, v ulicích, v parku. Zpěv, tanec.
V neděli ještě na náměstí před radnici přijeli jezdci ze Skoronic, aby jako za každého režimu (pokud jim tu jízdu přímo nezakázali) předváděli své kousky a v trefných vyvoláváních glosovali život i vrchnost. V gymnaziální kapli se v té době odehrávalo působivé lidové oratorium na téma Janových pašijí.
Slovácký rok je fenomén. Bylo zjevné, že nikdo nikoho do účasti na průvodu netlačil, na všech kráčejících byla patrná zvláštní důstojnost a hrdost: My jsme tady, vyrůstáme z této země, byli jsme tu před všemi režimy a budeme i po nich. Ludvík Vaculík použil pro lidovou kulturu trefnou metaforu – tunel pod dějinami. Mám za to, že v Kyjově se zas zjevila pravá a metafyzická esence duše národa, nad níž bublají dobové poryvy, zvláště pak v rychlých vibracích městského prostředí, kde se zrcadlí různé trendy a nezralosti. Čím více jsou projevy těchto poryvů hlasitější a křiklavější, tím více se vzdalují od své podstaty, tím více projevují svou vnitřní labilitu. A nepomůžou jim ani razantní mediální kampaně těkavých médií.
Procházel jsem na internetu ohlasy na Slovácký rok. Nic moc či spíše nic, jen regionální Hodonínský deník cosi. Možná je to v kontextu doby vlastně velmi dobře. Jiných průvodů hrdosti bylo v médiích až až a nejsem si jist, jestli to jejich věci opravdu pomáhá.