Prozaik z Egypta, bytem v Paříži
Jedno z malých českých nakladatelství – Studio Rubato – vydalo pozoruhodnou knížku egyptsko-francouzského autora Alberta Cosseryho (1913–2008) Bohem zapomenutí lidé. Překlad se „trefil do doby“ a měl u nás slušný kritický ohlas, a to i ve většinových médiích.
Knížky, které ve Studiu Rubatu prozatím vyšly, rozhodně nejsou středoproudové a profil tohoto nakladatelství je opravdu zajímavý. Ani soubor povídek Bohem zapomenutí lidé, ač byla tato prvotina Alberta Cosseryho z roku 1940 velmi kladně recenzována v tisku i na internetu, není text, u něhož by se dalo předpokládat, že ho s povděkem přijme současný „většinový“ čtenář, tedy takový, který sice čte, ale jen konzumní čtivo. Je otázka, zda schopnost umět číst takovému čtenáři vlastně z vyššího hlediska k něčemu je. Ale to je demokracie, každý si jakoby dělá, co chce, jakoby čte, co chce, a moc si neuvědomuje, jak státotvorné je číst komerční blbosti a utvrzovat si tím konzumní postoj ke světu.
Albert Cossery je úplně jiný autor, než jací píší bestselery. Nadšené přijetí umělecky náročné a svým duchem vlastně pro establishment (a tedy i pro oficiální recenzenty) nepřijatelné knížky může mít několik důvodů.
Za prvé jde o autora arabského původu. A arabské téma je v současnosti probíráno, byť většinou povrchně, ve všech médiích. A taky mezi lidmi sedícími před televizí, sedícími u počítačů i sedícími po hospodách a po kavárnách. A Albert Cossery o ničem jiném než o Egyptě, jak ho poznal v dětství, nikdy nepsal.
Za druhé jde o autora, který žil v Paříži od svých sedmnácti let, kdy sem emigroval z rodné Káhiry, a jak je zdůrazněno na obálce, seznámil se zde s Henrym Millerem a Albertem Camusem. A jak už na obálce vypsáno není, i s dalšími v Čechách zbožňovanými pařížskými bohémy a intelektuály.
A za třetí je možné knížku číst jako „dokument“ či „svědectví“, promítat si ji před očima jako jeden z desítek tisíců takzvaně dokumentárních filmů, které divákovi dávají jakoby možnost podívat se „na dno společnosti“ či „do světa bídy a války třetího světa“. K tomuto třetímu možnému důvodu patří kromě základního Cosseryho tématu bídy a hladu i témata drog a sexu.
To vše bylo v recenzích zmiňováno. Všelijakých takových knížek „na aktuální téma“, které byly vydávány za umělecké počiny, ovšem vyšlo od roku 1989 mraky a dnes už po nich neštěkne pes. Většinový čtenář jde s dobou a módou a důvod uchovávat v paměti nějaké „hodnoty“ nemá žádný. Bohem zapomenutí lidé je ale přesně ta knížka, k níž se je možné vrátit i po letech, a na umělecké kvalitě nic neztratí, ani když její téma nebude právě „in“.
V roce 1949 u nás vyšel první – a do vydání Bohem zapomenutých lidí na dlouhá léta i poslední – překlad prózy Alberta Cosseryho. Útlá novela Dům jisté smrti (v originále vydaná v roce 1944, tedy pouhých pět let před českým překladem Heleny Helceletové) i její autor byli ale po desítky let v Čechách zcela zapomenuti. Potkal je tedy stejný osud jako výše zmíněné aktuální čtivo z počátku 21. století, které povrchně zachycuje dno společnosti a svět bídy a války třetího světa. Svoji uměleckou hodnotou Dům jisté smrti ovšem zcela přesvědčuje i po více než půlstoletí, stejně tak jako Bohem zapomenutí lidé, text působící zcela současně.
Co v recenzích na knížku chybělo, to bylo zamyšlení se nad literárním stylem jejího autora. Povšechné zmínky o vlivu surrealismu a Henrym Millerovi a zároveň zdůrazňovaná dokumentární hodnota, to jsou jen nic neříkající fráze. Surrealismus byl na hony vzdálen realistickému zachycování života chudiny, ještě větší vzdálenost je mezi úsporným stylem Alberta Cosseryho a slovními průtržemi Henryho Millera. Mechanicky pojmenovat jakoukoliv výraznější obraznost jako surrealistickou, to je u nás běžný jev, ale je to také úplný nesmysl. A pokud jde o dokumentárnost, ano, Cosseryho próza působí nesmírně věrohodně, jako by autor byl sám jeden z „ubohých a ponížených“, ač pocházel z majetné rodiny a rodinný majetek mu vystačil na celý jeho dlouhý život v Paříži, byť si tam jistě nežil na vysoké noze. Ta věrohodnost ovšem spočívá v mistrovském literárním podání, ne v tom, že by autor musel nutně zažít na vlastní kůži všechno, o čem píše. Balzac také nebyl lichvář Gobseck a Viktor Hugo nebyl Jean Valjean, působivost těch postav je v literárním zpracování, ne v nějaké „autenticitě“.
Albert Cossery je realista i vizionář zároveň, vychází ovšem z jiného chápání světa než racionalisticky evropského, snad by se jeho tvorba dala zařadit pod bezbřehý a dnes už v zásadě vyprázdněný pojem magický realismus, který se stal jen komerční nálepkou. Na rozdíl od většiny současných „magickorealistických“ autorů ale Albert Cossery dokáže vykouzlit před čtenářem dokonale realistické prostředí a množství hodnověrných „jako živých“ postav (v Domě jisté smrti jde o desítky postav), jež jsou charakterizovány typickými detaily – popisem oblečení, vlastní specifickou řečí, předměty, které s nimi autor důvěrně svazuje, gesty, chováním ve vypjatých situacích (ne nadarmo je jako důvod Cosseryho emigrace do Francie uváděno poznání místa, kde žil jeho v dospívání milovaný Honoré de Balzac). Suchý realismus Alberta Cosseryho je ale nejen protkán vizionářskými obrazy, on je sám o sobě vizionářský, sugestivní – tedy magický – v každém odstavci. Jako kdyby autor hrál na píšťalu, jež omamuje hada vylézajícího z proutěného koše, svého hada-čtenáře, který následuje pohyby řádků v textu a je uhranut, ač sám neví, čím vlastně.
„Bylo chvíli před půlnocí. Navzdory svým moderním osmipatrovým budovám (s výtahem a tekoucí vodou), velkoryse osvětleným kavárnám a prostitutkám unavujícím svým přecházením chodníky působila evropská čtvrť jako kořist truchlivé, nekonečné nudy, zrozené z pochyb a pochybných prožitků. Bylo cítit, že má chuť žít a že k tomu má všechny předpoklady, ale že ji i s jejími agresivními světly, hloupými ženami a trestuhodnou lehkostí udržuje v nehybnosti jakási nelítostná niterná úzkost. Měla v sobě apatii přesycené nestvůry. Požírala vše. Rozpínala se s neochabující zuřivostí. Bylo vidět, že přichází ze všech stran. Rostla v pustině; rostla v palmových hájích i na ostrovech u protějšího břehu řeky. Už nebylo možno ji zastavit. Kvetla činžovními domy i honosnými vilami. Jako prapodivné tělo běhny roztahovala se všemi směry, vždy prodejná, vždy zištná. A krajina před její rychlostí a jednotvárností prchala. Evropská čtvrť ji bez přestání stíhala. Prokletou krajinu, která prchala vyvrhnout svůj smutek k hranicím chudinských čtvrtí.“
Próz současných arabských autorů, především těch svázaných s Francií, vyšlo u nás po roce 1989 poměrně dost, speciálně se jim věnuje nakladatelství Fra. Není to nějak můj šálek čaje, ale Albert Cossery, to je úplně jiné kafe. Možná se sluší dodat, že Albert Cossery zdůrazňuje, že pocházel z řecké rodiny, která měla kořeny v Sýrii – takže vlastně vůbec není Arab? A za manželku měl Francouzku.
Naposledy jsem z této literární oblasti takto fascinovaně přečetl před mnoha lety knížku Volání hrdličky rovněž egyptského autora Taha Husajna (1889–1974). Tento autor si vzal za svého pobytu ve Francii také Francouzku, většinu života žil ale v Káhiře a Alexandrii – je tu ovšem určitá souvislost s osudy Alberta Cosseryho. Volání hrdličky vyšlo v roce 1964 v odeonské edici se střelkou.
Egypťan Albert Cossery psal ve francouzštině, snad měla na vznik jeho fascinujícího stylu vliv tato jazyková dvojdomost. Takových francouzsko-arabských autorů je ale v současnosti celá řada a dohromady nic z toho. Snad funguje nějaké zvláštní napětí mezi egyptskými městy Káhirou a Alexandrií a Evropou. Snad je to ještě jinak. Ponechme ale tvůrčímu procesu jeho tajemství, ještě alespoň na chvíli, než ho zničí počítačoví a psychologičtí inženýři.
Knížku Bohem zapomenutí lidé mohu každopádně jen a jen doporučit. Větší zážitek z ní jistě bude mít sečtělejší a náročnější čtenář, ale jak vidno z ohlasů na ni, je přístupná i širším čtenářským vrstvám.
Albert Cossery: Bohem zapomenutí lidé. Přeložil Petr Janus. Studio Rubato, Praha 2014.