Tarzan ve slovácké džungli
Osudy kyjovského umělce-outsidera, malíře a fotografa Miroslava Tichého, podivínského voyeura, kterému se dostalo v závěru života mezinárodního ohlasu, jsou osou inscenace Tichý Tarzan, kterou již čtvrtým rokem uvádí brněnské Divadlo Husa na provázku a jež stále stojí za zhlédnutí.
Malíř a fotograf Miroslav Tichý (20. listopadu 1926, Nětčice /dnes součást Kyjova/ – 12. dubna 2011, Kyjov) byl ke konci života takřka celebritou. Jeho svérázná postava a osud se staly vyhledávaným tématem editorů nejen českých magazínů a nejedna slovutná galerie považovala za čest vystavovat artefakty, které se dlouhá léta povalovaly v Tichého kyjovském příbytku. Kometou na nebi umění se tento člověk přitom nestal z vlastní vůle. On jí byl z vůle těch, kteří jeho outsiderství a tvorbu vnímali jako něco, co v dnešní pop-kulturní a na efekt zaměřené době může zaujmout právě svým uměleckým protivenstvím. A měli pravdu. Mnozí Tichého začali dokonce řadit po bok podobných „svébytců“, jakými byli výtvarník Josef Váchal nebo spisovatel Ladislav Klíma.
Příběh malíře ze Slovácka, jenž se po studiu pražské akademie ve čtyřicátých letech a po příchodu „Vítězného února“ uchýlil zpět domů, aby tvořil sám za sebe a časem pouze pro sebe, je příběhem prostým, pestrým i poutavým. Nepřekvapí tedy, že se ho po umělcově smrti chopilo také jedno z předních moravských divadel. Inscenace Tichý Tarzan s podtitulem Zcizené deníky fantoma erotické fotografie měla premiéru v Divadle Husa na provázku v lednu 2012 a na jeho repertoáru je tedy již čtvrtým rokem.
Režisérka Anna Petrželková na základě scénáře Simony Petrů vytvořila zhuštěný scénický soubor situací reflektujících osudy kyjovského vyděděnce. Ty se přitom odvíjejí na pozadí malých i velkých dějin a v prostorovém rámci maloměsta. Folklorní a lidský svéráz regionu má v inscenaci podobně důležitou roli jako hlavní postava žijící v přesně ohraničeném sociálním a kulturním prostředí. Outsideři to mimo velké aglomerace nikdy neměli jednoduché, natož pokud provokovali už svým zjevem. A Miroslav Tichý byl outsiderem par excellence. On, který v zásadě žil jen z toho, co zrovna měl po ruce, a recykloval, co bylo možné i nemožné, se obrazu spořádaného občana a poslušného konzumenta prostě vymykal. Od svých spoluobčanů se lišil do té míry, že před známými folklorními slavnostmi Slovácký rok veřejní orgánové raději podezřelého mužika „preventivně“ odváželi do blázince. Fakt zjevné jinakosti hlavního hrdiny pro divadelní inscenaci Anny Petrželkové představuje základní ideovou i výtvarnou devizu. Obsazení hlavní mužské role ženou (Ivanou Hloužkovou) navíc postavě Tichého dodává nadpohlavní charakter bytosti, která existuje permanentně mimo běžný svět snad i biologicky.
Komorní inscenovaný „živočichopis“ se však nedotýká jen kyjovského podivína, ale rovněž občanů, které potkává na ulici a zběžně dokumentuje. V pozdější fázi tvorby, následující po malbách a kresbách, tak kreativec činil primitivními fotoaparáty, které si sám vyráběl z odpadních součástek. Hlavními objekty jeho zájmu se staly ženy a dívky z kyjovských ulic a koupališť. Jistě i proto byl svému okolí podezřelý. Většina sousedů však Tichého považovala za neškodného venkovského blázna. Svérázným umělcem ho mohli nazvat jen ti, kteří ho poznali zblízka. Ostatně je otázkou, zdali se vůbec za kumštýře považoval on sám. Miroslav Tichý prostě žil ve vnitřní svobodě tak, jak mu to připadlo vhodné a nejspíš i příjemné. Spal, jedl, pil, slunil se a tvořil. A jak a čím tehdy žili ostatní? To nám divadelní inscenace názorně také předvádí.
Spolu s herci putujeme napříč desetiletími. Sledujeme Tichého osudy i způsob jeho uvažování. Od malířova návratu z Prahy do regionu až po smrt fotografa na vrcholu post-sametové mediální slávy. Je to cesta společností, která – ať rovnostářsky socialistická, či soutěživě kapitalistická – v jádru zůstává stejná, protože je prostě lidská, ba občas i nelidská. Právě v tomto je brněnská inscenace silná. Nekašíruje, neideologizuje, jen odhaluje, zvýrazňuje a umně kombinuje.
Komorní sklepní scéna brněnského divadla se na dvě hodiny mění ve slovácký maloprostor, kde se pohybují klevetné tetky, chichotavé děvčice, obezřetní příslušníci, podezřívaví funkcionáři i namachrovaní frajírci. Už od samého začátku vnímáme též přítomnost myší zabydlujících Tichého staromládenecké stavení. Výtvarných nápadů a detailů (scéna a kostýmy Lucie Labajové) je hra plná. Vzhledem k lokalizaci tématu je nezbytná prezentace lidového kroje, který se – alespoň na Slovácku – zdá být i v rámci této tragikomedie nesmrtelným. Na rozdíl od uniforem, které se v reálu mění jistě častěji. V inscenaci je symbolizuje čapka příslušníka Veřejné bezpečnosti, zatímco lidový oděv prezentuje červený fěrtúšek ženy ze sousedství.
Inscenačně pozoruhodné jsou především scény odehrávající se na místním koupališti. Divadelní tvůrci v nich nápaditě člení prostor a prostřednictvím částečně průhledné stěny předvádí typické situace: klábosení na dece, dialogy v převlékárně. Použité plexisklo zároveň umožňuje evokovat v jakýchsi statických okamžicích zmáčknutí spouště fotoaparátu a přiblížit tak rozmlžený výraz Tichého fotografií i způsob umělcovy práce s realitou. Dvě dívčí těla v plavkách jsou tady – podobně jako na jeho snímcích – vystavována s nenucenou grácií. Tělesné půvaby intelektuálně jednoduchých dívčin inscenaci dodávají erotický náboj a prezentují fotografa jako jemného obdivovatele ženských vnad.
Jasné sdělení divadelních tvůrců, že Tichý nebyl povrchním smradlavým podivínem, ale především absolutně svobodným a hlubokomyslným umělcem, jenž dokázal pohrdnout i vlastní tvorbou, ideově shrnuje obrazově i herecky zdařilou inscenaci. Nadto je však Tichý Tarzan také komorní mozaikou slováckého maloměsta, která s dnes často vzácným nadhledem reflektuje české dějiny druhé poloviny dvacátého století.
Simona Petrů, Petr Jan Kryštof: Tichý Tarzan (Zcizené deníky fantoma erotické fotografie). Režie: Anna Petrželková. V roli Miroslava Tichého: Ivana Hloužková. Sklepní scéna Divadla Husa na provázku, Brno.