Tři fotografické výstavy
Oldřich Škácha a Stanislav Tůma jsou fotografové známí, Bohumil Dobrovolský je tvůrce známý podstatně méně. A přece je ze tří v Praze právě probíhajících fotografických výstav ta Dobrovolského zdaleka nejpřesvědčivější.
Na výstavy fotografií mne vlastně přilákala pražská Malá Strana. V září a v říjnu jsem věnoval spoustu času „komentovaným vycházkám“, či jak by se dalo nazvat provázení nikoliv turistů po některých pražských lokalitách, z nichž ty malostranské převládaly. V říjnu také vyšla knížka novináře Dana Hrubého o Malé Straně, koupil jsem si ji přímo na Malostranském náměstí v sympatické prodejně Ars Pragensis podporované Městskou částí Praha 1. Na Malé Straně podobné obchůdky skoro nejsou. Knížku, o které určitě do Kulturních novin ještě napíšu, doprovázejí fotografie, hodně z nich je od Stanislava Tůmy (1950–2005), fotografa, který na Malé Straně bydlel. A tak začnu od jeho výstavy.
V knížce Dana Hrubého vypadají fotky Stanislava Tůmy většinou dobře, i když také ne všechny. Pěkně většinou vypadají i v tisku i na internetu. Nejslavnější z nich – a asi i umělecky nejlepší – jsou Tůmovy momentky z malostranských hospod. V galerii Artinbox ale fotografie Stanislava Tůmy působily značně rozpačitě. Jistě mnohé mohl způsobit výběr a instalace. Jenže spousta vystavených fotografií je prostě hodně známá, takže to hlavní mínus je nepochybně v samotných snímcích. Či spíš v jejich autorovi. Stanislav Tůma byl frajer, za normalizace dělal mimo jiné diskžokeje, jak se tehdy dnešnímu DJ říkalo. Dělat diskžokeje znamenalo ovšem být zadobře s totalitním režimem. Blízko odtud bylo k vekslákům, ostatně Stanislav Tůma byl ze „světských“ – jeho matka byla z rodiny Berousků. Přátelil se ale i s tehdejšími disidenty Karlem Peckou a Josefem Topolem. Nechci kádrovat, ale prostředí kšeftařiny Stanislav Tůma nepřesáhl. Z celé expozice v galerii Artinbox doslova čiší přebujelé fotografovo ego. Fotky známých osobností říkají: „Podívejte se, s kým se Já Velký Fotograf znám!“ Zátiší zas vykřikují: „Koukejte, jak to Já umím vyfotit!“ a akty: „A čumte na to, jaké ženské Já fotím. A kdyby jenom fotím!“ Silácká gesta mají ovšem v umění předlouhou tradici. A provozovatel galerie ta gesta v době mé návštěvy výstavy přehrával velmi přesvědčivě. Svůj k svému. Pověšené na zdech, jedna vedle druhé, byly fotky Stanislava Tůmy vnitřně úplně prázdné.
Ateliér na Malé Straně, jen pár desítek metrů od posledního bydliště Stanislava Tůmy, ve stejné ulici, měl Oldřich Škácha (1941–2014). Jeho současná výstava ve smíchovské Portheimce byla o poznání přesvědčivější než výstava jeho bývalého souseda z Thunovské. Oldřich Škácha se hodně přátelil s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem, za normalizace pracoval dlouho jako zahradník. Svůj styl velmi dobře charakterizoval sám v rozhovoru pro Reflex s Kateřinou Kadlecovou: „Nikdy jsem nebyl moc dobrý fotograf, neměl jsem ctižádost ani posedlost v krvi. Nejsem jako Koudelka nebo Bohdan Holomíček, kteří by bez foťáku umřeli. Nedokážu se plně soustředit na focení, když se říká něco zajímavýho – to pak musím poslouchat. Navíc výraz fotografovat znamená doslova světlem psáti – musíte to se světlem umět, a já se o to nikdy moc nezajímal. Ani o kompozici. Přemýšlivý fotograf by to všechno udělal líp. Zásadně při focení nearanžuju lidi, takže jsem nejspíš dokumentarista. Přesněji lovec příležitostí, a je mi jedno, jestli jsou lidi na mých snímcích neostří, nebo trochu mimo záběr. Hlavně že tam jsou.“
Oldřich Škácha o sobě mluví sebekriticky, jenže on dobrý fotograf byl. Nedělal prvoplánové efektní fotky jako Josef Koudelka a Bohdan Holomíček. Ano, nešlo mu o kompozici, ale o to, zachytit člověka v charakteristické momentce. Na výstavě v Portheimce je vidět, jak dobře se mu to dařilo. Především to dokládají snímky, které jsou v časovém sledu nejdříve přehlídkou českých disidentů, poté českých politiků, kteří se setkávají s politiky z celého světa. V této rovině byla výstava nejpřesvědčivější, snímky „Prahy rozestavěné“ a fotky ze srpna 1968, to už byla témata jaksi jen nakousnutá, na výstavě navíc a koncepci expozice tříštící.
A nejlepší nakonec. V zásadě neznámý Bohumil Dobrovolský (nar. 1935). Či pokud známý, tak pouze fotkami ze srpna 1968. Ty celou dobu normalizace zůstaly v šuplíku, nikdo je do zahraničí nevyvezl, Bohumil Dobrovolský se pohyboval mimo disent a zřejmě i mimo umělecké kruhy. První výstavy přicházejí po roce 1989, ale „objeven“ je Bohumil Dobrovolský vlastně až v roce 2008, u příležitosti čtyřicátého výročí okupace Československa sovětskými vojsky. Tehdy je fotografovi třiasedmdesát let. Od té doby vystavuje pravidelně, i po světě, v rámci souborných výstav vztahujících se k roku 1968. I v České republice jsou snad z devadesáti procent prezentovány jen jeho fotky ze srpna 1968. Ty ale na právě probíhající výstavě vůbec nejsou.
Dobrovolského výstava je nejmenší ze tří zde zmiňovaných, je umístěna na chodbě v přízemí administrativní budovy, na stěnách mezi dveřmi do kanceláří. Nevím, zda je celek díla tohoto fotografa také tak úžasný nebo zda jde o „sebranou smetanu“, ale výběr, který jsem viděl na té chodbě, byl fantastický. Snad jako raný Jindřich Štreit ještě z doby Sovince nebo jako ten nejlepší Martin Martinček. Oldřich Škácha se sám dobře charakterizoval jako dokumentarista, ale Bohumil Dobrovolský, to je mnohem víc. Tady „momentky“ přesahují do fantastična či do transcendentna, aniž by slevovaly na realismu. Pijáci na mělnickém vinobraní vznášejí se někam pryč z tohoto světa, mají ale ulámaná křídla, víno z vinic českých královen je zavřené za dráty železné opony, uniformy, hrdá přehlídka vyprázdněných lahví, šedesátá léta. Všechny ty fotky jsou z šedesátých let, trochu opojené závanem svobody, ale zároveň zakleté v zemi šedi a shrbených zad. Třeba jen ta ohromující fotka nazvaná Pouť v Hejnicích (nebo to bylo v Hejčíně?), dívenka, kolik jí může být, šest, sedm? Sedí na dřevěných deskách jakoby z rozmontovaného či ještě nesloženého pódia opřených o zašlou zeď, dole pod ní na zemi bandaska a taška. Kout ve dvoře na konci světa a v něm andílek, putti z barokní fresky sestoupivší do země reálného socialismu. Bohumil Dobrovolský má stejné křestní jméno jako Bohumil Hrabal. Bohu milý. Theosphilos. Anebo také: Boha milující.
Bohumil Dobrovolský – Fotografie. České centrum fotografie, ulice Politických vězňů 8, Praha 1. 4.–30. listopadu 2015. Otevřeno po–pá 9–18 hod, vstup zdarma.
Stanislav Tůma – Jiný pohled. Galerie Artinbox, Perlová 3 , Praha 1. 9. října – 17. listopadu 2015. Otevřeno st–so 14–18 hod, vstupné 50 Kč.
(Nejen) Havlův fotograf Oldřich Škácha. Galerie Portheimka, Štefánikova 12, Praha 5. 3.–27. listopadu 2015. Otevřeno út–ne 13–18 hod, vstupné 30 Kč.