KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V čase velikonočním, který začíná Velkou nocí (Ježíšovým vzkříšením) a končí svátkem Seslání Ducha svatého (letnicemi), přibližujeme jednu z velkých postav křesťanské duchovnosti.

Svatá Terezie od Ježíše (zvaná též z Ávily, 1515-1582) byla španělská karmelitánka, reformátorka řádu karmelitánů (větev bosých karmelitánů) a jedna z nejvýznamnějších spisovatelek španělského mysticismu. V povědomí českého čtenáře je možná vnímána spíše jako světice, tedy osobnost z jiné sféry než té literární. Avšak je nutno říci, že jak ona, tak její spisy patří mezi nejvýznamnější ukázky nejen mysticismu jako jistého duchovního proudu, který zasahuje do umění a literatury, ale také španělského Zlatého věku, do jehož prvního období řadíme například i známého Miguela de Cervantese y Saavedru s jeho Důmyslným rytířem Donem Quijotem de la Mancha. Z nejproslulejších Tereziiných děl jmenujme Život, Cestu k dokonalosti a Hrad v nitru. Kromě toho psala poezii a zachovala se nám i její četná korespondence.

Život Terezie od Ježíše se liší od jiných autobiografických děl tím, že se spíše než na životní události soustřeďuje na duchovní život a na niterné prožitky. Terezie v tomto díle vykreslila cestu do své duše, jak se měnil její vztah s duchovnem a nahlížení na Boha. Kniha končí založením kláštera sv. Josefa, sídla bosých karmelitánek, které představuje srdce jejího reformního úsilí.

Kdybychom chtěli hovořit o žánru dalšího Tereziina díla, Cesty k dokonalosti, asi bychom se nedopátrali jednoznačné odpovědi. Terezie v něm provádí řeholnice, které jí byly svěřeny, duchovním životem. Tento spis obsahuje jednak rady pro "dobrý duchovní život", ale také vlastní zkušenost, která je protkaná mystickými zážitky.

V proslulém Hradu v nitru Terezie vytváří alegorii duše, v níž přebývá Bůh. Přirovnává lidské nitro k opevněnému hradu, který má množství komnat. V jejím středu sídlí nejvyšší bytost. Avšak k tomu, aby bylo možné navštívit onu poslední komnatu, je nutné projít dlouhou cestu všemi hradními pokoji. Tato cesta odpovídá mystické a asketické zkušenosti.

Povaha mystiky a asketiky

Co je to mystika? Když významný literární badatel Helmut Hatzfeld (1) mluví o mystice, vyzdvihuje jako důležitý aspekt zkušenost s Boží přítomností, kterou lidská duše zakouší jako součást reality. Důležité je podtrhnout otázku osobního prožitku a také zakoušení spojení s Bohem. Přesto, že je tato zkušenost hluboce prožívána, samotný mystik ji není schopen popsat slovy.

Ángel Cilvetti (2) ji přirovnává k vidoucímu, který se marně snaží vysvětlit slepci od narození, jak vypadají barvy. Stejně jako ten, kdo vidí, není schopen dokonale nevidoucímu popsat barevné spektrum, ani nevidomý nedokáže uchopit ve své obrazotvornosti vysvětlení, které mu vidoucí nabízí.

Problém mystiky je podobného rázu. Člověk, který se dostal do přímého kontaktu s Bohem a uzřel "barvy" jeho přítomnosti, se stává "vidoucím". Nadchnutý krásou Boha, je puzen k tomu, aby o tom vyprávěl. Avšak brání mu v tom chudoba lidských slov, které nedostačují k vyjádření tajemného setkání, a zároveň je omezen posluchačem - slepcem, jenž i kdyby se mystik sebe víc snažil, nemůže nikdy pochopit. Proto se mystik často utíká k paradoxům a k symbolům, které můžou alespoň z části napomoct ve vyjádření nepopsatelného.

Mystika je tedy spojení s bytostí, která nás přesahuje. Není charakteristická jenom pro křesťanství, ale také pro jiná náboženství (například buddhismus). Je to také v širším smyslu slova proces "duchovního růstu" skrze etapy mystické cesty, při níž je nutné, aby si mystik prošel etapou očišťování od hříchu a požitků tohoto světa. Tomuto očistnému procesu se říká asketika. Celý proces je vnímán jako stoupání do nitra lidské duše, jako sebepoznání a nahlédnutí do vlastní reality, do středu svého bytí, kde dochází k setkání mezi člověkem a jeho stvořitelem.

Terezie a její obraz mystiky a asketiky

Jak jsem již zmínila, problém mystické zkušenosti obecně tkví v její nevyslovitelnosti. Proto spisovatelé, kteří se ji snaží zachytit, pracují s obrazným jazykem. Důležitých je několik aspektů. Terezie od Ježíše psala na žádost svých zpovědníků. Jakožto řeholnice neměla právo vykládat pravdy duchovního života, to náleželo jenom kněžím jako duchovním autoritám, přesto však popisuje svou zkušenost s Bohem. Jako zakladatelka nové větve karmelitánů psala o duchovním životě a stala se autoritou pro své sestry. Její vliv nejenom že přesáhl zdi jejich klášterů, ale ovlivnil také duchovní život v Latinské Americe.

Svoji zkušenost chtěla předat i mužským členům církve a zároveň jako návod na modlitbu pro svoje sestry. Takový úkol však nebyl lehký, musela totiž vyslovit to, co je slovy nevyslovitelné: niterný vztah s Bohem. Protože se snažila co nejnázorněji zobrazit svoje nitro pro potřeby svých čtenářů, uchylovala se k obrazům z běžné reality, ze svého okolí.

Ve svém životopise (3) přirovnává mystickou cestu k vodě a duši člověka k zahradě, kterou je potřeba zbavit nejprve plevele (nedokonalostí, hříchu), aby v ní mohl přebývat Bůh:

Kdo začíná, musí počítat s tím, že má z velmi zpustlé půdy, kde bují jen plevel, vytvořit rozkošnou zahradu pro Pána. (…) A nyní my, jako dobří zahradníci, se musíme postarat s Boží pomocí o to, aby ty květiny rostly: proto je třeba je zalévat, aby neuschly, a snažit se, aby vydávaly květy plné úchvatných vůní, jež se líbí Pánu.

Za využití obrazu z běžného života, který byl jak Terezii, tak jejím sestrám blízký, nastiňuje duchovní problém a důležitost sebezapření, tedy asketiky. Mystika je viděna jako cesta nebo určité zdokonalování se v modlitbě, které Terezie vyobrazuje jako čtyři formy zavlažování zahrady:

Mám dojem, že zahrada se může zalévat čtverým způsobem: čerpat vodu ze studny, to je nejnamáhavější, nebo načerpat vodu do vodních kanálů pomocí řetězového čerpadla, totiž otáčet velkým rumpálem, jak jsem to mnohokrát dělala i já, a tak mít víc vody s menší námahou, přivést vodu z řeky nebo potůčku, to je lepší způsob, neboť půda zůstane napitá a není zapotřebí ji tak často zalévat a zahradník se nemusí tak namáhat, a konečně vydatný déšť, v tom případě zalévá Bůh bez jakéhokoliv našeho přičinění, a to je nejlepší způsob, který překonává všechny předešlé.

Vidíme tedy, že mystická cesta má podobu určitého růstu. Čím je způsob zavlažování zahrady jednodušší, tím jsme blíže Bohu, tedy tím víc práce za nás udělá Boží přítomnost. Nadpřirozeným způsobem, ve kterém se projevuje Boží kontakt, je déšť dopadající na zahradu bez přičinění zahradníka.

Mystičtí spisovatelé často opisují přítomnost Boha jako oheň, který působí v duši rozkoš: (Duše) má ohromnou radost, když vidí, že šlehající oheň se mírní i rozdmychuje vodou. Jejich prožitek je často doprovázen ztrátou vědomí (tzv. extází či vytržením): Při vytržení tělo zmrtví, není s to učinit jakýkoliv pohyb (…). Jinde Terezie líčí, co se děje uvnitř duše "zahleděné" na Boha: Dosti často se stává, že jí zcela vyhasne pohled, zůstane zahloubaná a úplně bez sebe údivem nad tolika vznešenými věcmi, které vidí.

Zároveň autorka popisuje vize Boha, které měla. Bůh se jí zjevoval jako světlo, úplně odlišné od toho, které můžeme znát. Tady vidíme problém nepopsatelnosti mystické zkušenosti, jež vede k hromadění obrazů a metafor ve snaze alespoň z dálky zachytit odlesk toho, co mystik vidí a prožívá:

Je to světlo, které neoslňuje, bělost plná lahodnosti, vlitá zář, jež slastně okouzluje pohled, aniž by jej unavila, jako jej neunavuje jasnost, s jakou vidí ono vznešenou krásu. To světlo je tak odlišné od našeho, že se sluneční paprsky ve srovnání s ním zdají velmi zakalené (…).

V knize Hrad v nitru (4) Terezie vytváří obraz duše jakožto pevnosti, která se skládá ze sedmero komnat. V jejím středu přebývá král neboli Bůh. Jak jsme mohli vidět v příměru o vodě, také pevnost je metaforou mystické cesty, tedy cesty skrze sedmero komnat do středu hradu, kde se duše spojuje s Bohem. Je nutné projít postupně všemi komnatami, abychom konečně přišli do cíle naší cesty. I tento obraz si Terezie půjčila ze své "kastilské" reality, z četby rytířských románů, Bible a možná i muslimské tradice.

Mystici ve svém popisu zkušenosti s Bohem, která je tak niterná, že se stává nepopsatelnou, sahají k metaforám a přirovnáním z běžného života (zahrada, hrad), jež však ale stále nestačí k vyjádření jejich hlubokého zážitku. Musí být proto modifikovány a přetvořeny, aby jim umožnily mystický prožitek čtenářům alespoň přiblížit.

Literatura:

(1) Helmut Hatzfeld: Estudios literarios sobre mística española. Gredos, Madrid 1968.

(2) Ángel Cilvetti: Introducción a la mística española. Cátedra, Madrid 1974.

(3) Sv. Terezie od Ježíše: Život. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006.

(4) Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003.