Špidla: Učíme se stavět dům pro všechny
Knižní rozhovor Marka Hrubce s Vladimírem Špidlou Na cestě k evropské sociální unii zeširoka otevírá pohled na problematiku evropských integračních snah. Činí tak zcela věcně a střízlivě.
Vladimír Špidla má za sebou zkušenost jako málokdo z českých politiků: úředník státní správy (ředitel Úřadu práce v Jindřichově Hradci), český ministr, premiér, poté evropský komisař. Musel přistupovat k řešení sociálních a politických problémů na různých úrovních. Přičte-li se k tomu jeho zjevná erudice v historii, politologii a sociálně-ekonomické problematice, pak před námi stojí člověk, jakých v politickém poli mnoho nemáme.
Jeho partner v rozhovoru, Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií při Filosofickém ústavu AV ČR a Karlově univerzitě, s ním rozehrává široce pojatý rozhovor, který se zdaleka nevyčerpává tématem z názvu. Hned zpočátku Špidla rozebírá pojem integrace jako ústřední princip, který provází lidstvo od doby, kdy začalo formovat státní útvary. Každá integrace měla svůj smysl a účel v dobovém kontextu, byla rámcem pro řešení úkolů doby. Probíhala nejen na úrovni politické (státní), ale měla i svůj rozměr kulturní či sociální. Integrované celky se rozpadaly, když se vyčerpaly, aby se vytvořily zase nové pro řešení situací.
Z výčtu příkladů tu lze ocitovat případ Rakousko-Uherska, o jehož smyslu Špidla uvažuje takto: "Myslím si, že logika podunajské integrace je v tom, že jednotlivé lidy a jednotlivé malé kulturní okrsky střední Evropy neměly schopnost odolat zejména tureckému tlaku a bez integrace by neobstály, čili byla to struktura s jasnou politickou logikou. Rozpadem Rakouska-Uherska historie integrací neskončila (…), protože Československá republika je opět integrací, neboť jsme se spojili se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. (…) Problémem Rakouska-Uherska nebyl ani tak jeho vnitřní vývoj, ale to, že jeho mocenská elita byla konzervativní, polofeudální. Důsledkem toho bylo, že se příliš snadno nechala zatáhnout do války, kterou považovala za dílčí, a která se pak pro ni stala katastrofou. Kdyby se ale nenechala vtáhnout do války, podle mého soudu Rakousko-Uhersko a podunajská integrace měly naději se transformovat do moderního státu.
Bylo to komplikované, ale když se podíváme, jakým způsobem byla zaručena například jazyková práva, zjistíme podobnost s dnešním Švýcarskem. Platil třeba základní princip, že podání ke státnímu úřadu se vyřizuje v tom jazyce, ve kterém bylo podáno. Takže jste ho mohli podat ve Vídni česky a museli vám ho česky vyřídit. Je pravda, že vnitřním jazykem toho úřadu byla němčina, to je ale jiná záležitost. Ve Švýcarsku tento princip platí pro spolkové úřady, ale již ne pro úřady kantonální. Tam platí kantonální jazyk a vyřizuje se to v jazyce kantonu."
Československá republika byla integrací, která byla funkční po nějakou dobu a dostala se do fáze dezintegrační (rozpad na Česko a Slovensko), přičemž v tu dobu se už rýsovala integrace nová (EU), která opět řeší problémy v nadnárodním měřítku, tedy otázku bezpečnostní, hospodářskou a podobně.
Integrace je jev vícerozměrný, netýká se jen spojování území a sil, ale i ekonomických, sociálních či politických koncepcí. Například integrace určitých prvků sociálního státu se objevila už v 19. století u britského ministerského předsedy Benjamina Disraeliho a jednoznačně pak u pruského kancléře Bismarcka jako důležitý koncept, který umožňuje rozvoj a funkčnost společnosti jako celku, ne jenom jejích elit.
Evropská integrace jako nutný a zatím úspěšný proces
Dvě strašlivé války v Evropě byly současně provázeny růstem povědomí o nutnosti demokratizace a vzniku nadnárodní integrace, která by zabránila v budoucnosti smrtícím konfliktům mezi nestejně silnými členy evropské rodiny a která by současně umožnila vznik struktury, jež bude hrát důstojnou roli v globalizovaném světě, kde se podobné superstruktury (kolem významných superstátů - jako jsou USA, Brazílie či Čína) vytvářejí také.
Špidla říká jednoznačně: "(…) je omylem si myslet, že Evropská unie je primárně ekonomickým projektem. Je primárně politickým projektem." - "(…) je to unie hodnot a politická unie. Tyto milníky (pozn. aut.: postupné kroky, jako vznik Rady Evropy, Evropského společenství uhlí a oceli, Římské smlouvy - v jejím rámci vznik Evropského hospodářského společenství, Jednotného evropského paktu, Maastrichtské smlouvy atd.) byly doprovázeny úspěchy, které jsou gigantické. Žádné jiné území nebylo tak dynamické jako Evropská unie a žádné nezvládlo tak zásadní změny takovým civilizovaným způsobem. Za jiných okolností bychom se při uskutečnění tolika kroků brodili po prsa v krvi. Ale evropská integrace se odehrála na základě normální diplomatické aktivity a demokratické diskuse. To je obrovský úspěch."
Lidé, kteří vidí smysl integrací úzce účelově, těžko chápou jejich celkový politický dosah. Jednostranně uvažující neoliberálové, pro něž je jedinou motivací ekonomický zisk, propadají skepsi, když se vyskytnou ekonomické problémy a ztráty.
Hrubec se ptá: "Víme, že například formulace a přijetí první evropské ústavy neproběhly ideálně, což bylo znamením, že dosavadní integrační kroky stále ještě nejsou vstřebány. Právě v tomto čase přišla transnacionální ekonomická krize, která však více integrační, transnacionální kroky vyžaduje. Jak tuto dezintegrační fázi vnímáte?"
Špidla: "Nijak zvlášť, protože je třeba si uvědomit, že svého času se uvažovalo například o společné evropské armádě, ale francouzské Národní shromáždění to odmítlo. To byla v padesátých letech obrovská rána evropské integraci. Známe už politiku takzvané prázdné židle (pozn. aut.: neúčast francouzského prezidenta de Gaulla při hlasování, což později vedlo ke kompromisním řešením). V tomto smyslu je třeba říci, že Evropa se integrovala především prostřednictvím krizí (zvýraznění aut.), čili z mého hlediska je to jenom další krok na cestě, která je již dlouhá a která má mnoho případů zvládnutých krizí. Myslím si, že tato bude zvládnuta také."
Evropská unie ve světovém kontextu
Špidla v rozhovoru postupně probírá všechny možné aspekty další existence Evropské unie, nutnost najít a obhájit humanistická řešení v kontrastu se strukturální krizí kapitalismu, který ve své ekonomizující jednostrannosti dospěl ke hranicím možné expanze. Probírá vztah EU k USA, k Rusku, k zemím Jižní Ameriky a především k zemím islámského světa a Africe, která je pro Evropu nesmírně důležitá, protože evropský kulturní a hospodářský okruh zasahuje i celé Středomoří.
Ve vztahu k zemím spjatým s islámem pozoruje Vladimír Špidla na základě svých zkušeností situaci s velkým nadhledem, který mu umožňuje vidět například spolupráci s Tureckem jako perspektivní a prospěšnou pro celou EU - na jedné straně díky zásadním krokům, jež Turecko udělalo ve svém dosavadním vývoji, na straně druhé pro nevypočitatelnost případné nové integrace mezi Tureckem, Íránem a Pákistánem.
"Když je člověk v Paříži a vidí Institut arabského světa, celý velký objekt, kde se vědomě a systematicky zabývají arabským světem, tak teprve najednou je konfrontován s tím, že arabský svět je velmi bohatá kultura, že jsme s nimi ve vztahu a že to není zdaleka tak jednoduché a primitivní, jak si tady v Praze mnoho lidí myslí. Proto existovala barcelonská iniciativa, proto existuje politika pro Středomoří, formulovaná a prosazovaná hlavně Francií. Myslím si, že jakkoli právě ze střední Evropy to vypadá legračně, ve skutečnosti je to strategická otázka. Zvládnout Středomoří, dobře ho integrovat do evropského prostoru, ne přímo do Unie, ale integrovat v širším slova smyslu, a tím ho i stabilizovat (…)
Musím říct, že na rozdíl od mnoha jiných, kteří se cítí ohroženi arabským a obecněji islámským světem, moje úzkost naopak je, že my ohrožujeme islámský svět. Pokud připustíme, aby se tento konflikt rozvinul, budeme to my, kdo tam spáchají genocidu, protože militární převaha Západu je obrovská."
Pestrost témat i úskalí
Nelze zde probírat detailně všechny roviny, v nichž se rozhovor mezi Hrubcem a Špidlou pohybuje - všechny prozrazují fundovanost a jsou podnětné pro přemýšlení, a to i tehdy, když se odvažují třeba i na pole porovnávání povahy různých náboženství a jejich průmětu do státních formací. Velmi zajímavé jsou Špidlovy komentáře a glosy k české politice, k jejím dvěma pólům ve vztahu k EU - tedy k nacionálně izolacionistickému a na druhé straně integracionalistickému.
Špidla se nevyhýbá ani osobní rovině, a tak máme možnost se jeho prostřednictvím setkat s důležitými osobnostmi evropské politiky, například s Helmutem Schmidtem, pro něhož má zjevný a pochopitelný obdiv. I další kolegové z Evropské komise se tu jeví jinak, než si běžný občan České republiky může dovozovat z velké a médii zprostředkované (či deformované) dálky.
Široký záběr knihy s sebou přináší jistá úskalí či zjednodušování. Přes zásadní věcnost se tázaný občas neubrání přemýšlení o tom, co by kdyby, a v případě hodnocení role prezidenta Beneše v poválečném vývoji to vypadá, jako kdyby Beneš sám měl v rukou otěže celého dění a sám nás zavedl do sféry sovětského vlivu. A co by bylo, kdybychom přijali Marshallův plán… To je ahistorické uvažování, při vší úctě ke kritickému pohledu, který má své opodstatnění.
Prezident Beneš má historickou zásluhu v tom, že udržel integrované Československo s mezinárodně uznanou reprezentací. Na druhé straně trpěl mnichovským komplexem, v tom má Špidla pravdu, což znamenalo, že nevěřil západním spojencům a že se hrozně bál Německa a chtěl jej jako mocenskou entitu zničit. Nedat mu šanci znovu se v Evropě mocensky prosadit. Tuto předpojatost nebyl schopen překročit.
V této souvislosti pochopitelně nelze nevnímat rozdíl mezi stárnoucím a slábnoucím českým prezidentem, který už nebyl schopen ovlivňovat energeticky i politicky náročné poválečné děje, a novodobým demokratickým vizionářem typu Roberta Schumana, francouzským předválečným politikem a poválečným ministerským předsedou, jedním z hlavních architektů evropské integrace. Ten ani po svých dramatických zkušenostech přímého účastníka protinacistického odboje a proti vůli řady svých spoluobčanů a politických kolegů neztratil ze zřetele vyšší vizi, že Evropu je nutno resuscitovat a uzdravit integrací i za plnohodnotné účasti Německa. Jinak ve vzduchu zůstává nebezpečí, že se stane totéž, co po první světové válce, - že kromě hospodářského trestu zůstane v německém národě ještě pocit hluboké frustrace a cíleného ponížení, které neumožní nastartovat zdravé síly v německé společnosti.
Silný obsah ve slabém provedení
Knížka Na cestě k evropské sociální unii je v českém kontextu neobyčejně důležitým příspěvkem k budování povědomí o budoucnosti Evropy a koneckonců i lidské společnosti jako celku. Je zdrojem poučení i podnětem k dalšímu studiu či kritickému promýšlení. Z tohoto důvodu musím uvést i své výhrady k její podobě. Zasloužila by si lepší redakční zpracování, některé otázky i odpovědi obsahují nadbytečné a plané formulace. Zasloužila by si i elementární poznámkový aparát nebo aspoň jmenný rejstřík. Typografické pojetí je čtenářsky velmi nevstřícné, nepřehledné a celá kniha je knihařsky neobyčejně odbytá.
Možná je takový jen recenzní výtisk, který se mi dostal do ruky - ale po několikerém otevření z něj vypadávají stránky a některé (97, 100, 101, 104, 105, 112) dokonce chybí! Předěly mezi jednotlivými kapitolami, které jsou tvořeny černě potisknutými stranami, působí těžkopádně a ubírají místo, které se mohlo využít k sazbě lépe čitelného písma. U renomovaného nakladatelství, jakým Sociologické nakladatelství (SLON) v Praze bezpochyby je, je to těžko k pochopení.
Marek Hrubec, Vladimír Špidla: Na cestě k evropské sociální unii. Rozhovor Marka Hrubce s Vladimírem Špidlou. SLON, Praha 2012.