Naši Lapuťané
Gulliverovy cesty patří k těm knihám, které doplatily na svůj status povinné četby. Málokdo je skutečně četl, bylo jednodušší spolehnout se na školní výcucy nebo filmová zpracování, většinou nepříliš povedená. Ale ani ti, kteří je opravdu přečetli, si už po letech nevybaví všechny detaily. Snad se tedy čtenáři neurazí, když připomenu: hrdina knihy navštívil zuboženou zemi Balnibarbi, nad níž se vznášel létající ostrov Laputa, obydlený nepraktickými učenci. Všechny předměty denní potřeby, které nedokážou sami vyprodukovat, získávají Lapuťané od balnibarbských poddaných, které ovládají třeba tím, že jim v případě neposlušnosti zastíní slunce. Swift tím narážel na situaci rodného Irska vykořisťovaného Brity, ostatně "la puta" znamená španělsky "kurva".
Také současná Česká republika jako by připomínala Balnibarbi, ovládané podivnou kastou lidí, kteří mají přístup do médií a kteří vždy vědí, co je v dané situaci správné. Skálopevně se považují za kvalitnější lidi než ti dole a dávají jim to neustále najevo. Manuálně pracujícího člověka vidí optikou normalizačního Dikobrazu jako Švejka, který v pracovní době dělá melouchy. Stále pronášejí výroky o hloupých, líných a nevzdělaných Češích, kteří jsou sto let za opicemi: "malý český rybníček", "úspěch se u nás neodpouští", "provinční poměry", "stydím se za tento národ", "zbabělí čecháčci" (jak vidno, originalita se na Laputě moc nenosí).
Jich se to samozřejmě netýká - oni nejsou Češi, ale Lapuťané, což dokazují neustálým používáním anglických výrazů jako šiboletů. V této ubohé zemičce se narodili jakýmsi strašným nedopatřením a vidí v tom příčinu všech svých problémů. Proto zesměšňují všechny české zvyklosti od přezouvání návštěv přes kečup na špagety po přechylování ženských příjmení (vlastně ani nevědí proč, ale mají dojem, že se to od nich čeká). To vše jsou pro ně symboly temné zaostalé minulosti, kdy se stály fronty na toaletní papír. Pokud připustí, že něco není úplně v pořádku, mají pro to jediné vysvětlení: je to tím, že ještě nevymřela generace vychovaná v komunistickém režimu. V žádném případě nezkoušejte Lapuťana poučit, že v sedmdesátých letech nebyl internet a mobilní telefony ani na Západě: okamžitě vás označí za bolševika.
Zatímco v dobách národního obrození se pokládalo za samozřejmé, že vzdělanec by měl na své okolí pozitivně působit a dát své schopnosti do služeb společné věci, dnes je vzdělání naopak pokládáno za důvod na ostatní se vykašlat. Elity se chovají ke zbytku společnosti se směsí cynismu a laciného moralizování: "Proč bychom my (všeho)schopní měli na ty méně schopné doplácet? Když není dejme tomu zdravotní sestra spokojená se svým platem, tak ať jde dělat burzovní makléřku." Musíte si pořizovat stále nová auta, nové oblečení, nové počítače, jinak se stanete terčem posměchu. Plýtvání je módní, je totiž důkazem svobody.
Přitom mnozí jsou na té Laputě už jen trpěni (a právě proto jsou nejmanipulovatelnější) - například humanitně orientovaní vzdělanci, kteří se na univerzitě udrží jen tehdy, když dokážou alespoň předstírat manažerské schopnosti. Vysokoškoláci, stále přesvědčovaní o své nadřazenosti nad těmi venku a odtržení od každodenní reality, reagují velmi stádně: kdo klade zbytečné otázky, může vypadnout z kola ven. Komentátoři nepochopili, že Schwarzenberg není politický program, ale statusový symbol. Kdo nevolí knížete, nepatří mezi nás, kvalitnější lidi. Podobně bylo nedávno povinností spílat Paroubkovi: kdo se nepřidal, neměl ve slušné společnosti šanci.
Je zajímavé, že když se náhodou Lapuťan dostane na vysněný Západ, často zjistí, že i tam jsou lidé různí, že zpravidla nežijí tak dobře jako v televizních seriálech a že cizince nevítají zrovna s otevřenou náručí. Tato zkušenost z něj zpravidla udělá zarytého xenofoba, ale svoje spoluobčany pak nenávidí ještě víc.
Pavel Juráček ve filmu Případ pro začínajícího kata převyprávěl Swiftův příběh po svém: Balnibarbští stále slepě plní rozkazy z Laputy, protože nevědí, že ta už je v naprostém rozkladu. Také svět, který zaručoval hegemonii českých Lapuťanů, se stává minulostí - západní kapitalismus už funguje jenom na dluh. Iluze o věčné prosperitě končí, z Balnibarbi se toho už moc vymáčknout nedá. Lapuťané budou muset sestoupit na zem; uvidíme, jak se s tím vyrovnají.