Karásek vyzývá k autentickému životu
Zdravotnické nakladatelství Galén vydává nejen knihy související se zdravím těla, ale i nahrávky folkových skvostů přispívajících ke zdraví duše a ducha. Mezi ně se zařadilo i dvojalbum Řekni ďáblovi ne, jež u příležitosti sedmdesátých narozenin Svatopluka Karáska zpřístupňuje zásadní tvorbu tohoto undergroundového písničkáře a duchovního.
Dvojalbum obsahuje osmadvacet Karáskových písní z dob disentu a exilu, doplněných bookletem s průvodním slovem, texty a fotografiemi. Na prvním disku se objevuje šestnáct písniček nahraných roku 1978 v Praze a poprvé vydaných o rok později na exilové desce Say No to the Devil. Druhý disk přináší přepis Karáskovy první domácí desky Řek's už ďáblovi ne? z roku 1990, obsahující šest písniček z památného vratislavského koncertu českých folkařů z počátku listopadu 1989 a šest studiových nahrávek z téhož "roku zázraků". V následujícím textu budou vybrané písně zasazeny do dobových souvislostí, ve kterých vznikaly a jež velmi silným způsobem komentují.
Význam dvojalba je třeba hledat jinde než v úrovni na něm zachycené hudby a zpěvu. Karásek to sám vtipně konstatuje v úvodu svého vratislavského vystoupení, když říká, že si s sebou přivádí Londýna (Zdeňka Vokatého) coby kytaristu lepšího, než je on sám - a že by to chtělo "ještě lepšího zpěváka, například Karla Gotta". Gott může v tomto srovnání zastupovat všechny profesionálně dokonalé interprety bezobsažných popových písní, zatímco Karásek jejich protiklad v podobě folkových písničkářů, kteří se se svými posluchači věrohodně sdílejí možnost autentického uskutečňování lidského bytí.
Když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?
Svatopluk (Sváťa) Karásek se narodil dne 18. října 1942 v Praze v rodině, která jej nasměrovala k evangelické víře i k hledání uměleckého sebevyjádření. Přes svou svobodomyslnou povahu a neustálé konflikty s autoritami dokázal v roce 1968 absolvovat bohosloveckou fakultu. Ve stejném roce se oženil se Stáňou rozenou Žaludovou a nastoupil do farářské služby. Tu však vykonával jen něco přes tři roky (nejprve v Hvozdnici u Davle a pak v Novém Městě pod Smrkem). Poté mu tehdejší režim, pobouřený jeho písničkami, natrvalo odňal státní souhlas k působení v pastoraci.
Ve svých textech Karásek jedním dechem hlásal evangelium a reagoval na nastupující normalizaci. Svým zbožným farníkům například provokativně zpíval píseň Vy silní ve víře (1970) s otázkou: "Když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?" V ještě silnější písni V nebi je trůn (1971) dokonce vyzýval "vládce" ke ztišení s hlavou v dlaních, které by jim umožnilo uvědomit si nepotlačitelnost pravdy, jejíž "hlavní sídlo" je v nebi. Obyčejné, k závěru života se blížící lidi ze svého sboru naproti tomu v Kázání o svatbě v Káni galilejské (1972) k věčnosti odkazoval podobenstvím o svatební hostině, na níž budeme pít víno radosti k oslavení a dovršení všeho dobrého, co jsme na této zemi mohli prožít.
Současně s přiblížením biblické zvěsti dnešnímu člověku Karásek také českým posluchačům nově zpřístupňoval klasické americké písně, jejichž melodie si vypůjčoval. I v jeho textech se objevovaly střípky ze starých spirituálů a gospelů, někdy homonymně rýmované s významově nesouvisejícími českými slovy. V písni Já jsem ňákej stounavej (1972) například její název rýmoval s anglickým "angel rolled the stone away" (anděl kámen odvalil).
Pár statečných spasí město v dobách zlých
Jak konstatuje dnešní katolický biskup Václav Malý, Karásek "má obrovské charisma zaujmout ty, kteří dosud o evangeliu nic neslyšeli". Zákazem pastorační činnosti mu komunisté jen usnadnili oslovování lidí, kteří se nezajímají o církev a náboženství, ale chtějí své životy naplnit opravdovostí a smyslem. Duchovní typu Svatopluka Karáska či právě Václava Malého, kteří svým působením v době totality ukazovali spojení evangelia s velkou životní autentičností a vnitřní svobodou, mohli těmto lidem nabídnout víc než oficiálně působící kněží.
Z písní vzniklých v době, kdy Karásek po ztrátě státního souhlasu působil jako kastelán na hradě Houska, vyniká titulní skladba jeho alba Řekni ďáblovi ne (1974). Písničkář v ní odmítnutím ďábla, který "nikoho nevede správně", zároveň odmítá i poslušnost vůči režimu. Podobné poselství obsahují také Báby (1976), v nichž Karásek s odkazem na hebrejské porodní báby, které ve starozákonním příběhu neuposlechly faraonova příkazu k zabíjení novorozených chlapců, říká: "Je lepší jak ta bába se Boha bát, než se bát lidí a slepě poslouchat."
Houska se v polovině sedmdesátých let stala centrem českého undergroundu, do kterého přicházeli lidé typu členů skupiny The Plastic People of the Universe, básníka Jirouse či kytaristy Londýna a jeho manželky, písničkářky Dáši Vokaté. Spojení křesťanského duchovního s undergroundovou komunitou, známou "bohémským" způsobem života, může být překvapivé jen pro ty, kdo si křesťanství pletou se spořádaností a moralizováním. Ve skutečnosti se biblická zvěst obrací spíš k lidem "na dně" či v "podzemí", což je právě možný překlad slova underground. Karásek to vyjádřil například písní Návštěva v pekle (1974) a z jiného úhlu pohledu v Kázání o zkáze Sodomy a Gomory (1975), v níž undergroundová komunita ztělesňuje radikálně odlišnou menšinu, kvůli které se starozákonní Abraham domáhal u Hospodina odpuštění pro všechny obyvatele Sodomy: "Vždyť hrstka bláznů nakazí celý město, pár statečných spasí město v dobách zlých…"
Možná jsme doma jen na chvilku hosty
Underground, označovaný také jako druhá (nezávislá) kultura, komunistickému režimu vadil natolik, že s ním uspořádal monstrproces. K lidem v něm souzeným patřil i Svatopluk Karásek, spolu s Londýnem zatčený v březnu 1976 přímo na Housce. Měl být odsouzen mimo jiné za výtržnictví v podobě používání sprostých slov v textech. Jedno z nich se objevilo například v alegorické písni Pavouci (1976), podle níž moucha "musí mít kliku z prdele", aby se dostala ze sítí pavouků, symbolizujících Státní bezpečnost. Básník Jaroslav Seifert coby znalec oslovený obhájcem Otakarem Motejlem Karáskovi dosvědčil, že slov tohoto druhu užívá naprosto funkčně…
Ve vězení Karásek složil jednu z verzí písně Je pozdě s konstatováním "možná jsme doma jen na chvilku hosty" a také píseň Podobenství o zrnu a koukolu, která je právě místem svého vzniku významným svědectvím o všeobjímající toleranci hlásané v evangeliích (křesťan má sice podle ní bojovat s "koukolem" zla, nikdy s ním ale nesmí ztotožňovat druhé lidi). Průběh samotného procesu zpěvák idealizovaným způsobem vylíčil v písni Ženský jsou fajn, v níž "právu žehná krásná předsedkyně senátu" a souzení si říkají: "Tak to jdem domů, to je hotový, vždyť ženský, ty jsou fajnový." Ve skutečnosti byl Karásek odsouzen k osmi měsícům, které si také musel celé odsedět.
Po propuštění v listopadu 1976 začal s rodinou žít v Praze. Tam se hned dostal doprostřed dění vedoucího ke zrodu Charty 77, které navazovalo na projevy solidarity s oběťmi procesu s undergroundem. Stal se jedním z prvních signatářů Charty, živil se převážně jako myč oken a pokračoval ve svých aktivitách z doby před uvězněním. Státní bezpečnost však měla právě vůči rodinám typu Karáskových (v té době měli tři malé děti) k dispozici víc než dost nátlakových prostředků.
V dubnu 1980 se Karáskovi i Vokatí pod policejním tlakem vystěhovali do Vídně. V Žalmu na rozloučenou se předtím Sváťa s jobovským reptáním obrátil k Hospodinu, jenž "v duchu dobrotivém" jenom přihlíží počínání těch, kteří "žerou duši člověka". Uvedená píseň je však zajímavá především jako popis Karáskovy dvojí sounáležitosti s církevními i světskými lidmi.
Ve Vídni žehnaj volům
Ve svobodném světě se Karásek paradoxně ocitl mezi lidmi, kteří o jeho výzvy k autentickému životu nestáli. Čeští emigranti se podle jeho zjištění zpravidla nenechávali oslovit ani evangeliem, ani výpověďmi folkových písničkářů. Jak konstatoval v písni Temný stíny (1983), "i tady duše chřadnou, nemaj pomoc žádnou, i zde vládnou prachy a strach".
Nebylo divu, že se z Vídně přesunul do protestantštějšího Curychu, aby tam působil v církevní pastoraci mezi Švýcary. Své nové písně mohl hrát jen na setkáních exulantů z řad undergroundu, případně na Svobodné Evropě. K nejzajímavějším z nich patřil Baltazar (1981), ve kterém Karásek s využitím starozákonního příběhu o Božím soudu nad babylónským králem připomněl nejen vládcům, ale i sám sobě a každému z nás, "že jednou dojdem až na samý kraj" a už teď bychom měli dbát na to, aby pak naše životy nebyly shledány lehkými.
Ve středu Karáskova zájmu zůstal boj za lidská práva. V písni Ve Vídni žehnaj volům (1987) si posteskl, že práva zvířat se na Západě těší většímu zájmu než práva obětí nelidských režimů a že "kněží žehnají zvěři", zatímco "na posvěcení člověka, na to málokdo věří".
Co jsem se za to namodlil
V devětaosmdesátém ještě nikdo nevěděl, že se píše poslední rok komunistické diktatury. Československá vězení byla plná politických vězňů, mezi kterými jako obvykle nechyběl Martin Jirous. Karásek mu vzdal písní Hadovky smrduté hold jako tomu, který "zpívá v lidském pekle, jen v ochraně Boží".
V Přímluvě (starém spirituálu předělaném na přímluvnou modlitbu) pak 3. listopadu 1989 na koncertě v polské Vratislavi vyjádřil svou víru v Boží blízkost všem nespravedlivě pronásledovaným (lhostejno, zda křesťanům či nekřesťanům). Zpíval v ní o tom, že Petr Cibulka, František Stárek, Ján Čarnogurský a další političtí vězňové nejsou v kriminále sami, ale že tam s nimi "sedí Bůh" a "pro ně zní andělský zpěv". Strhující finále Karáskova vratislavského vystoupení představovala další nová píseň Ten den, v níž zpěvák vyjádřil svou jistotu ("já to vím"), že pro všechny přijde den svobody: "(Vězeňskou) palandu už nikdo nestele v ten den, v ten den, co jsem se za to namodlil…"
Ve Vratislavi samozřejmě zaznělo i "Řekni ďáblovi ne". O několik týdnů později mohl Karásek tuto svou nejslavnější píseň aktualizovat slovy o lidech, kteří řekli ďáblovi ne na Letné…
Ať žije víra, Charta a underground
Hlavní rozměry Karáskova působení shrnuje jeho závěrečné zvolání z vratislavského koncertu: "Ať žije víra, Charta a underground!" Po celou dobu normalizace vystupoval jako disidentský obhájce politické svobody a undergroundový obhájce svobodomyslného přístupu ke kultuře, především však jako obhájce víry.
Ta pro Karáska na rozdíl od náboženství představuje něco jednoznačně pozitivního. Definuje ji jako "něco, co tě přemohlo, co dobrovolně a svobodně chceš žít. Ne, co si sám vymejšlíš, ale čemu jsi věrný, čemu důvěřuješ, co tě strhlo." Po návratu do vlasti v devadesátých letech zjišťoval, že otevřenost vůči víře je v postkomunistické české společnosti nevelká. Není však víra (v takto obecně definovaném smyslu) vlastně podmínkou života, při kterém člověk není ve světě jen lhostejným divákem, ale nalézá naplnění svého lidství v tom, čemu (nebo komu) odevzdává své srdce?
Temné stíny doby, která za největší ctnosti fakticky pokládala právě lhostejnost a přizpůsobivost, u nás stále přetrvávají. Sváťu Karáska to patrně nepřekvapuje, vždyť už v exilu prorocky zpíval o tom, že "to nebude jiný", protože "ty temný stíny na srdci jsou"… Nové vydání jeho starých písní ukazuje, že s léty nepozbyly platnosti ani naléhavosti.
Svatopluk Karásek: Řekni ďáblovi ne. Galén 2012.