Anděl Staroměstský se rozplynul
Ve věku 48 let zemřel jeden z nejvýraznějších hudebníků a tvůrců undergroundu Filip Topol. Jeho cesta vedla od divokosti ke kontemplaci.
Zpráva o smrti Filipa Topola se rozšířila horkým éterem rychlostí blesku a na dlouhé hodiny jako by zastavila čas. Byl to z veder ten nejnesnesitelnější den ve městě.
Reakce přátel, známých i spřízněné veřejnosti byla stejná jako při ohlášení skonu básníka Magora. Nikdo se nestydí za slzy, nikdo se neodvrací, naopak se snaží jeden druhého chytit za ruku. Všichni jsme věděli, že je již dlouho nemocný, že je bílý (jako Magor) a zimomřivý (stejně jako Magor), přesto zemřel náhle a potvrdil to, na co neustále zapomínáme, že smrt je činem nepředvídatelného okamžiku.
Zemřel další básník, básník hudby, hudebník poezie. Anděl z nebe spadlý. Nebylo mu souzeno dozrát, stát se stárnoucí legendou.
Předběhl sám sebe. Z nesmírně divokého, všechny žánry překračujícího, dalo by se snad říct punk rockera, se kvůli jeho křehké konstituci stal po následném očistci nemocnic a mnoha zdravotních pauzách v tvorbě i životě rovnou éterický, produchovnělý a kontemplující klasik, interpret sám sebe. Posledních pár let šetřil energií, jako by platil drahokamy.
Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let v době rozjezdu hudebního fenoménu Filip Topol byla pro něj charakteristická hra, při které si o klaviaturu rozbil ruce v prvních minutách koncertu a do konce večera se zvětšovaly jeho rány, které byly o to rozedranější, o co zběsilejší byla jeho performance.
Nespoutané období nabarveného černovlasého po prvních pěti minutách hry zkrvaveného performera bylo vlastně velmi krátké, charakterizované nezměrnou silou a temnotou, období Kiliána Nedory. Alkohol si vybíral svou daň již od začátku , kdy uprostřed večera v klubu Na Chmelnici, v Bunkru nebo v Roxy najednou Filip Topol prostě vystoupit nemohl. Nebyla síla, která by ho z náruče démona vyrvala, až vlastní bolest a strach. Období sexem a vztekem nabitého rebela skončilo hrozbou ošklivé smrti a dlouhým léčením.
Byl ztělesněnou poezií a nosil v sobě paměť, přenosnou zkušenost, vnímání celé generace s odkazem generací předešlých. Srostlý s mystikou Starého Města, vrostlý jako tráva mezi dlažební kostky Malé Strany. Stejně jako v románu Sestra Jáchyma Topola, stejně v sešitku Mně 13 běží jeho vlasatá postavička vzhůru Nerudovkou a pak zase úprkem dolů jako vlk toulající se nocí. V husákovské době vysedává nezletilec obřadně v Malostranské kavárně od Božího rána, jen tak nebo nad zápisky, nad pivem nebo čajem s cukrem, s bráchou, s partou i bez, s holkou za ruku nebo jenom v hlavě.
Dítě ulice, ahasver z dobré rodiny, neviditelná střela chechtající se v tramvaji. Byl jedním z dětí persekvovaných tajnou policií, nepřenositelná zkušenost, kterou mají pouze a jen tyto děti. Někde uprostřed těla (nebo snad duše) vyroste těžký a tvrdý kámen sebedestrukce a opovržení světem. Neboť, co je uvnitř, je i venku. Temnota osmdesátých let, temnota města, neosvětlených uliček, temnota uvnitř, „…na vnitřní straně těla…“. Odtud pak pramení nesmiřitelnost, které není možné se zbavit ani změnou politického klimatu. Všude dostupný alkohol je potom jedním z démonů, který může slibovat i uvolnění i hloubku zapomnění, ale který je stále přítomen a obsažen v Duchu Prahy. V hudbě jsou rozpoznatelné popisy alkoholového vnímání, tahů městem, života na ulici, vysedávání v hospodách Nerudovky.
Topolova hra na piano, na všechny piana všech klubů i koncertních sálů byla bez ohledu na daný nástroj rozpoznatelná od prvních tónů. Vnutil nástroji svůj vlastní zvuk.
Velmi rychle zprůsvitněl daní za sdílené pocity, daní za výdaj citů na pódiu. Několikrát ohlásil konec vystupování, ale osud ho vlekl nemilosrdně, křehkého a ještě křehčího ke všem dalším pianům, na která ještě nehrál. Čím dál tím víc z jeho hry vystupovala kontemplace a napojení na klasické autory, jeho varhanní interpretace byly logickou paralelou k jeho vlastní tvorbě. Hra přestala být živena vášní a vztekem a vycházela stále více a častěji z osobní kontemplace a dynamické samoty. V recenzích na jeho nahrávky čteme pokus o škatulkování a nebo poukaz, že škatulkovat nelze: pomezí rocku, punku, art rocku, minimalismu, jazzu, klasiky a lyriky. Topol sám svou tvorbu pojmenoval: psí hudba. A je to ten pes, který se zaběhl na Staroměstském náměstí a běží Karlovkou na Most a slídí čenichem, mihne se po Malostranském náměstí a zmizí neslyšně mezi Nerudovkou a Thunovskou. Nese všechny tóny, všechny pocity, vztek i lítost i velkou něhu a lásku. Několikrát na nahrávkách použil syntezátor, ale vlastní mu bylo akustické piano, svým plastickým zvukem, imaginací, kterou vytvářel, pouštěl do publika a napojoval se na řád chaosu. Piano je nástroj paměti a s pamětí pracují ve své tvorbě oba bratři Topolové. Tato symbióza zvuku, textu a osobité performance nese výpověď o době a vtiskává pečeť naší kulturní historii.
Až po okraj se naplnila nádoba jasnozřivosti Filipovy maminky, která před osmačtyřiceti lety těhotná šla do divadla, kde zrovna dávali hru: Jak je důležité míti filipa.