KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Britský psycholog a učitel meditace svým životem i dílem ukazuje, že buddhistické pojetí duše a přístup západní, především pak analytické (jungovské) psychologie se vzájemně doplňují a obohacují.

„Než začneme první hodinu mého workshopu, budeme chvíli meditovat. Přišli jste zvenku, z ruchu města, máte hlavu plnou starostí. Meditace nám pomůže se uklidnit a být skutečně plně přítomni.  Vím, že ne každý z vás má s meditací zkušenosti, ale nemějte obavy, je to prosté. Sedněte si pohodlně, zavřete oči  a soustřeďte se na své dýchání. Na nádech, výdech… Pokuste  se vcítit  do svého dechu, vnímat jako proniká do těla, jak se rozlévá… Vnímejte svoje nohy, jak jsou spojeny se zemí, svůj zadek na židli, jak se do ní vtlačuje…Přicházejí-li k vám myšlenky, zvuky, nechte je být, ať jsou a procházejí, neupínejte se k nim, vracejte se znovu a znovu ke vnímání dechu…“ – Rob Preece promlouvá se zavřenýma očima v malých odstupech  hlubokým, klidným hlasem a po několika minutách řekne: „Ukončíme to.“ Otevře oči, usměje se na své posluchače, mírně se narovná a protáhne prsty na rukou.

Zhruba takto začínala každá ze čtyř hodin workshopu, který byl věnován struktuře psychiky v buddhistickém a jungovském pojetí  a  energetickému tělu. A také  jakýmkoli dotazům, které účastníci na svého lektora vznesli.  Dokonce takto Rob Preece zahájil i svou podvečerní přednášku před zaplněným sálem na Staré radnici v Brně. Uvědomil jsem si, jak to bylo smysluplné – celou tu dobu jsem byl soustředěný, vnitřně klidný  a vnímavý.  A to i přesto, že – přidušen neobyčejně horkým a dusným dnem, ve středu města  téměř nesnesitelným – jsem se odpoledne  při úvodních meditacích  pohyboval na hranici spánku.  Nebo možná právě proto.  Nabýval jsem tak energii a přitom  jsem neusnul,  protože soustředění na dech mne udržovalo v základní  bdělosti. Po otevření očí jsem byl zcela „přítomen“. Takto by měly začínat všechny přednášky, kurzy a třeba i schůze, pomyslel  jsem si.

Cesta na Východ a zpět

Sympatický šedesátník v košili a džínách zahájil svůj výklad, který se nejdříve týkal rozdílu v pojetí struktury psychiky u Junga a v buddhismu a poté energetického těla a práce s ním.  Nechci tu podávat referát o jeho obsahu, protože se k tomu necítím kompetentní. Nejsem profesionální psycholog ani psychoterapeut,  pokusím se spíše o osobní pohled a vypíchnout něco z toho, co mne zaujalo jako člověka, který se po svém snaží vyznat  v sobě i ve světě. 

A zde je první mé poznání: Rob Preece je příkladem člověka, který jako psychoterapeut a duchovní učitel zúročuje ani ne tak znalosti nabyté v akademickém prostředí,  ale především svou reflektovanou životní cestu. Ta jej nejdříve „mechanicky“ přivedla po základní škole do učení v oboru elektroniky. Jenže průmyslové prostředí  jej frustrovalo  natolik, že toužil z této danosti uniknout. Rozpoznal v sobě jiné potřeby.  Přihlásil se na univerzitu, což jak říká „nebylo v mé rodině obvyklé“. A tam objevil  jungovskou  psychologii a buddhismus.  Na otázku, proč se obrátil k buddhismu, odpověděl, že nebyl vnitřně schopen přijmout  křesťanský názor, že člověk je od počátku zatížen vinou a že pořád musí dělat vše pro to, aby svoje hříchy odčinil a dosáhl spasení.  

V buddhismu viděl cestu, jak dosáhnout poznání a sebezdokonalení a současně jej přitahoval tento spíše filosofický systém, než deistické náboženství.  Jeho učiteli se stali tibetští lamové v Nepálu, ale cesta k nim nebyla vůbec jednoduchá. Na mou otázku, jak se tam dostal, odpověděl:  „Vyrazil jsem do světa. Nejdříve do Ameriky, pak do Austrálie, do Malajsie. V Thajsku jsem se pokoušel  praktikovat tamní buddhismus, ale nebylo to ono. Až nakonec  jsem docestoval do Nepálu, našel své učitele a pocítil: Tady jsem doma. Musel jsem doslova objet svět, abych na to přišel.“ – Strávil tam nějaký čas, začal praktikovat tibetský buddhismus, pak se vrátil a působil ve Velké Británii v buddhistické komunitě jako sociální pracovník. Roku 1980 se znovu vydal  do Indie, pět let žil v ústraní a kromě meditačních praktik se věnoval studiu tantry (pozn.: jeden z druhů buddhistické praxe, pracující  s energiemi). Po návratu do Británie prošel psychoterapeutickým  výcvikem v Centru pro transpersonální psychologii. Současně však podle učení svých mistrů vedl meditační kurzy. Tyto dvě oblasti postupně skloubil dohromady v syntézu, jíž je jeho způsob vedení psychoterapeutické práce.  Po řadě let praxe začal zúročovat svoje zkušenosti – osobní i profesionální – v knihách, z nichž v českém překladu už vyšly Moudrost nedokonalosti (DharmaGaia 2009), Psychologie buddhistické tantry (Maitrea 2012) a Odvaha cítit (DharmaGaia 2013).

Moudrost nedokonalosti

V této  souvislosti chci upozornit především na Preeceho knihu Moudrost nedokonalosti, jež je neobyčejně střízlivou reflexí  cesty k sebepoznání a k nalezení smysluplnosti života.  Má sice  podtitul Proces individuace v životě buddhisty, ale to by člověka nemělo zmást. Právě konfrontace západního člověka s východní spiritualitou, jeho duchovní potíže a nakonec velmi střízlivé posuzování výhod a nevýhod, funkčnosti a naopak nevhodnosti některých nekriticky přijímaných principů, z této knihy dělají výjimečného průvodce na duchovní cestě pro každého, kdo je ochoten se zamyslet nad tím, proč se věci dějí, tak jak se dějí, proč se mu něco daří a něco zas nedaří, proč si kolikrát rozbíjíme hlavu tam, kde lze projít snadno – za předpokladu, že vidíme, kudy…

V úvodní části knihy se píše: „Mnoho lidí na Západě zkoumá spirituální tradice, protože hledají řešení své duševní nouze. Z mé psychoterapeutické zkušenosti nicméně jasně vyplývá, že tato „duchovní“ řešení nesměřují vždy ke kořeni  problému. Mnozí lidé na „duchovní“ cestě mají větší problémy se zakořeněním své identity v tomto světě než se vztahem k božskému. Duchovní organizace rovněž přitahují zoufalé lidi hledající duchovní řešení, která nemusí nutně zasahovat podstatu jejich utrpení. Abychom poznali kořeny svých emočních zranění a vzorce chování a obranné mechanismy, jež je obklopují, potřebujeme hluboký vhled a porozumění.  Proto není moudré předpokládat, že duchovní praxe automaticky vyřeší tak zásadní psychické problémy. (…) Pokud blíže neprozkoumáme svou osobní patologii, nemůžeme objevit cestu k osvobození. Nepodaří-li se to, neuvědomované problémy mohou ovlivňovat naši spiritualitu a křivit naše porozumění. Slepotou a nevědomým klamáním sebe sama rozhodně ničeho nedosáhneme, často však tyto své slabosti nedokážeme vidět.

Stín – použijme jméno, které dal našim slepým skvrnám Jung – je notoricky prchavý. Žije z našeho odmítání a nedostatku bdělosti. V této knize bych chtěl některé z těchto slepých skvrn prozkoumat – ne proto, abych nabídl řešení, ale abych pomohl zahlédnout případná úskalí naší cesty. (…) V každém stadiu stezky se mohou objevit nové aspekty této patologie, jejíchž řešení nám umožní jít dál. Naše ochota učit se a růst prostřednictvím tohoto procesu je možná jednou z nejpozoruhodnějších kvalit lidské přirozenosti. Z našeho stavu nedokonalosti povstává nemalá moudrost.“

Vidět realitu

Úhelnou schopností, jíž  Rob Preece zmínil na počátku svého workshopu, je „mindfulness“. Česky se překládá různě: bdělá mysl, uvědomování, všímavost. Zvláště pak „všímavost“ se ujala v českých psychologických kruzích. Z mindfulness stal se celosvětově  rozšířený psychologický  pojem (1).  Rob Preece nás upozornil na jeho jistou  tendenčnost i na nebezpečí, které z toho plyne. Skutečná  bdělá mysl (či jistý druh vhledu) je totiž  výsledkem meditační praxe, která vyžaduje určitý stupeň zkušenosti.  Běžná mysl je spontánně velmi zaneprázdněná, těkavá (zkusme si jen na chvilku uvědomit, na co právě myslíme, co se nám honí v hlavě…) a tato těkavost také způsobuje neschopnost klidného vhledu a zřetelného uvědomění reality.

O co jde při dosahování stavu bdělé mysli a k čemu slouží? V pochopení povahy bdělé mysli také spočívá pochopení jednoho ze zásadních aspektů, který odlišuje  západní a buddhistický pohled na psychiku.  Naše vědomé já, tedy ego, se podle Junga nachází v našem vědomí (jsme si sebe vědomi, operujeme s určitými pojmy, informacemi, uvědomujeme si pocity),  v hraniční  oblasti u dalšího  psychického prostoru – osobního nevědomí,  jež posléze přechází do nevědomí kolektivního.  Těchto prostor si vědomi nejsme, ale jeho obsahy nám do vědomí pronikají – objevují se ve snech nebo v různých narušených stavech, kdy přestává fungovat vědomé ego. Kapitán naší lodi, dalo by se říci.

Západní psychologie se zabývá popisem  obsahů, které se vynořují z těchto prostor a snaží se z nich odvodit popis důležitých aspektů psychiky jednotlivce. Co jej traumatizuje, jakou symbolickou roli má řešit a podobně.

Naproti tomu buddhistická psychologie, která také uvažuje v termínech vědomí a já (ego) , má pro další dimenze duše  výrazy jemné vědomí a extrémně jemné vědomí. Zjemňování vědomí se děje meditací, při níž se ego zbavuje vazeb na emoce a stává se pozorovatelem svých vlastních psychických dějů. A to i v nevědomé úrovni.  Vnímá jejich kvalitu,  což bych přiblížil asi takto: Jako když se díváme na filmové plátno a vidíme  více či méně rychlé a různě barevné obrázky.  Nezkoumá však jejich obsah. Neulpívá na nich.

Rob Preece použil v této souvislosti metaforu oceánu. Na hoře se honí zjevné vlny či vlnky. Při meditaci jsme jako potápěči, kteří v ponorce klesají čím dál tím níž a přitom registrují, jak se mění okolí (proudění, různé ryby atd.).  Západní psychologie má obavu, že při tomto sestupu se ztrácí ego a jeho integrační schopnost, což je nedorozumění.  Ztrácí  se pouze jeden jeho aspekt, a to ulpění na své existenci, které je spojeno s existenciálním  strachem a vede k emotivním reakcím a mocenským akcím. Tak se naše ego snaží dostat s větším či menším úspěchem realitu pod kontrolu.  Při správné meditaci, která je spojena s uvědomováním si těla (vazba na dech, na pocit tíže), zůstává však ego bdělé a vědomé si sebe sama, ale nemá potřebu okamžité akce. Buddhistické pojetí tedy vnímá procesní stránku psychické existence (kvalitu jejích různých stavů), zatímco západní psychologie zkoumá obsahy. Oba dva přístupy jsou komplementární a přinášejí svébytnou informaci o stavu psychických procesů.

Tuto mnou  parafrázovanou malou část Preeceho výkladu (doufám, že aspoň v zásadních rysech správnou) zakončím svým obrazem, jak si představuji  na základě těchto poznatků  naše vědomí a ego v běžném životě. V něm se ne vždy  staráme o povahu svého myšlení či o  smysluplnost své cesty a jsme vedeni „normálními“ motivacemi: uživit se, vydělat peníze, užít si… Tedy:  Jsme jako  loďka, která pluje na hladině,  kapitán Ego je současně strojníkem a kormidelníkem. Svítí slunce nebo prší, vlny jsou tu menší tu větší,  a my jedeme tam, kde si myslíme, že nám bude dobře – blíže slunci či k vysněnému břehu plnému palem s banány nebo krásných Tahiťanek. Kapitán točí kormidlem podle svého nastaveného azimutu, přikládá usilovně pod kotel.  Možná tam dojedeme, ale možná se taky stane, že i když jedeme plnou parou, tak spodní proud nás unese opačným směrem… A jak to poznat, že? Bdělá mysl je jednou z cest.

Moudrost je neokázalá

Rád bych jen shrnul to, co bylo zjevné. Začnu otázkou:  Jak se pozná vyspělá a moudrá  osobnost?  Je klidná, protože vidí, jak věci jsou. Nereaguje na tisíce drobných podnětů, protože vidí širší souvislosti a je schopna pojmenovat to podstatné. Není vášnivě reaktivní, protože emoční  nestabilita je příznakem nezvládnuté úzkosti a nepřijetí sebe sama. A přitom je zcela normální a přirozená, nepotřebuje si autoritu dobývat  citovou či jinou manipulací, odkazem na profesní kariéru nebo zatvrzelým přesvědčováním o své pravdě. Ví,  kdy říci to podstatné a kdy mlčet. Robert Preece tak na mne působil.

Nevím, jaký je Rob Preece v běžném, každodenním životě. V osobním setkání je příjemný, vyzařuje z něj klid, je  bezprostřední,  někdy s mírně ironickou špičkou, ale nakonec  vždy laskavý. Pije kávu, posílá esemesky, má rád hudbu a v Brně se těšil , že ochutná pravou moravskou domácí  pálenku.  Je vášnivým zahradníkem,  vztah k praktickému světu jej  drží při zemi.  Kdysi si předsevzal, že chce stavět most mezi  Východem a Západem.  Je zřejmé, že v posledních  letech začal zúročovat plody své dlouholeté práce a osobní zkušenosti a předávat je širšímu publiku.  Setkání s ním je zážitkem a povzbuzením.

Workshop a přednášku Roba Preece pořádala Česká společnost pro analytickou psychologii ve spolupráci s Collegiem Jungianem Brunense dne 18.6. 2013 v prostorách Stará radnice v Brně.

Pro zájemce přikládáme odkaz na  vyprávění Roba Preece:

http://www.youtube.com/watch?v=AihQzbvOE6U

(1)    

A. Jan Benda: Všímavost: Buddhistická revoluce v psychologii?, Psychologie dnes, 16(5), 48-50 (2010)

-popularizační přehledný článek

B. Jakub Koutný: Všímavost v psychoterapii: Interpretativní fenomenologická analýza zkušenosti člověka v satiterapii. 2010. Magisterská diplomová práce, Fakulta sociálních studií  MU, Brno 2010.

- ukázka podrobné práce zabývající se teoretickými východisky buddhismu a jejich  uplatněním v současné psychoterapii

Pozn. V této souvislosti je pozoruhodné, že pořadatelé workshopu a přednášky Roba Preece oslovili při hledání vhodného místa mimo jiné i Filosofickou fakultu MU, kde se jim dostalo odmítnutí s odůvodněním, že Rob Preece je aktivním buddhistou a že akademická půda není místo pro hlásání náboženských názorů, protože pak by mohli přijít třeba islamisté…