Příliš pozdní retrospektiva "českého Dubuffeta"
Až do závěru září je možné zhlédnout ve Valdštejnské jízdárně v Praze rozsáhlou výstavu Jana Křížka, umělce opomíjeného, světového, umělce, jemuž šlo výhradně o umění, a přitom vůbec ne o umění.
Jan Křížek (1919-1985) není v českém výtvarném umění někým neznámým, byť do roku 1989 v bývalém Československu jeho dílo v podstatě pro veřejnost zcela neznámým bylo. I když nikoliv pro výtvarníky, především zásluhou Křížkova celoživotního přítele malíře Václava Boštíka.
To, že byl Jan Křížek po desetiletí u nás známý jen velmi úzkému okruhu lidí, se ale po pádu komunismu změnilo. Díla Jana Křížka se začala objevovat na retrospektivních výstavách, které se dívaly na umění druhé poloviny dvacátého století z jiného pohledu, než jakým byl socialistický realismus. A také už nikomu nevadilo, že Jan Křížek žil od roku 1947 ve Francii a z hlediska socialistického státu byl nežádoucím emigrantem a v zásadě třídním nepřítelem. Na čemž nic neměnil fakt, že Jan Křížek žil ve Francii po celý život ve velmi nuzných poměrech. Ale tím správným proletářem prostě nebyl.
Od počátku ředitelování Milana Knížáka v Národní galerii se především jeho zásluhou stalo několik děl Jana Křížka nepřehlédnutelnou a stálou součástí expozice moderního českého umění v této reprezentativní instituci. První velké samostatné výstavy v České republice se ale dílu Jana Křížka dostalo až nyní. A to v centru Prahy, v prostorách Valdštejnské jízdárny. Je vlastně už trochu pozdě, tato výstava nemá zdaleka takovou rezonanci, jako když se konaly v Rudolfinu velké - první a zároveň doposud poslední - retrospektivy Josefa Váchala a Aléna Diviše nebo když začalo být na počátku devadesátých let vystavováno dílo Bohuslava Reynka. V roce 2013 už mladší generaci vlastně nic neříká, že nějaký umělec byl v České republice za komunismu "zakázaný", či spíš si tato generace vlastně pod pojmem "zakázaný" ani nic neumí představit. Z příběhu Jana Křížka − a jeho příběh místy jeho dílo překrývá a zastiňuje, alespoň na výstavě ve Valdštejnské jízdárně − se tak vytrácí něco, co by bylo před dvaceti či ještě patnácti lety velmi podstatné a pro velkou část kulturní veřejnosti přitažlivé. Dnes už je pro ty mladší nepochopitelné, že Jan Křížek domů prostě nemohl ani na návštěvu, že pro něj hranice byly uzavřeny. Z dnešního pohledu vyhlíží vlastně jeho pobyt ve Francii jako zcela svobodná volba. Jenže ono to bylo složitější a temnější a jistě to přispělo i k dosti drásavým tónům, které se v Křížkově díle objevují.
O souvislostech díla Jana Křížka především s art-brut a dalšími pařížskými uměleckými směry druhé poloviny dvacátého století se psalo dostatečně a tímto směrem jsou zaměřeny i materiály dostupné na výstavě. Najdeme na ní nejen Křížkova díla, ale i ukázky z tvorby autorů, jako je Jean Dubuffet, Adolf Wölfli či René Duvillier. Připomenut je i Pablo Picasso a André Breton.
Jan Křížek se skutečně v Paříži zúčastnil výstav s velkými jmény světového umění, jeho cesta ale byla jiná a k světové slávě nesměřovala. Na jejím počátku stojí přátelství s Václavem Boštíkem, který byl prvním Křížkovým "guru". Spolu s Janem Křížkem, o šest let mladším, vstupoval Boštík do světa umění s vlastním programem založeným především na studiu dějin výtvarného umění, jejichž autorem je Elie Faure. Tyto skvostné dějiny umění jsou v posledních patnácti letech rovněž mou oblíbenou a pravidelnou četbou, dostal jsem se k nim ovšem ve věku, kdy je vnímám jako součást širokého světa umění, nikoliv jako jakýsi mystický návod, jak tomu bylo u dvou mladých malířů, kteří měli později vytvořit významné životní dílo, každý jiné, ale přitom se navzájem doplňující. Ve své touze, ve své ideji zachytit to neviditelné a podstatné, to, co je "pravým" uměním, prapodstatou nevázanou na konkrétní,
vnějškové tvary reálného světa, to, co je za jeho povrchem, postupovali každý jiným směrem. Václav Boštík k postupnému tříbení světla, k tříbení podepřenému racionálními konstrukcemi, kdy posléze dospěl k splynutí s mystickým světlem vesmíru či duše. Jan Křížek viděl a zachycoval spíše ty temnější, pudovější stránky oné prapodstaty, která je v člověku či v univerzu kolem něj, a ač je ona prapodstata třeba univerzální, tak jako tak je zachycována člověkem. A to i v případě, že tento člověk − jako Jan Křížek − užívá uměleckých forem, které s tradicí výtvarného řemesla, a tedy s oním zprostředkováním, které jakoby podstatě překáží, nemají zdánlivě nic společného. Určitě by byla zajímavá společná výstava Boštíka a Křížka, kde by mohlo dojít ke spojení rozpojeného, černé a bílé, jin a jang.
Samostatná, i když vzhledem k výše uvedeným hostům vlastně ne tak úplně samostatná výstava Jana Křížka spíš, než by vzbuzovala estetické dojmy, podněcuje k přemýšlení nad smyslem umění obecně, a to v konfrontaci s životním osudem Jana Křížka, který umění věnoval absolutně všechno, aby je posléze zcela opustil. Naskýtají se i otázky typu, zda celé umění dvacátého století nebylo vlastně jen slepou uličkou, zda nešlo jen o manýrismus, jaký známe z historie například z konce gotiky či baroka, těch otázek se objevuje celá řada. V tom smyslu je výstava nepochybně podnětná. Umělecký zážitek, a to nezapomenutelný, jaký dávaly návštěvníkovi zmíněné retrospektivy Josefa Váchala a Aléna Diviše, výstavy, které příběh umělcova hledání a komplikovaného životního osudu překračovaly sumou vytvořeného díla, současná výstava Jana Křížka víceméně nenabízí. To ale jistě není důvod ji opominout. Tato výstava rozšiřuje souvislosti českého výtvarného umění dvacátého století, představuje umělce, kterého skutečně stálo za to takto reprezentativně představit. Prezentuje ho ovšem poněkud spekulativně, přičemž, pokud by se zahrálo na strunu módní esoteriky, jako tomu bylo u retrospektivy Karla Malicha (jen o pět let mladšího, než byl Jan Křížek) v Jízdárně Pražského hradu, návštěvnost by mohla být mnohem, mnohem větší. Na Malicha se doslova hrnuly davy, výstava díla Jana Křížka zeje prázdnotou, ač plakátů a poutačů na ni je po Praze až až. Jistěže v návštěvnosti hodnota umění nespočívá, to je obzvláště snadné si uvědomit právě na této výstavě. Ale stejně je trochu škoda, že návštěvníků do Valdštejnské jízdárny na Jana Křížka chodí tak málo.
Jan Křížek (1919−1985) a umělecká Paříž 50. let. Valdštejnská jízdárna, Praha - Malá Strana, 31. května − 29. září 2013.