Tátovy lekce slušného chování
"Dobrý den" nás neustále a všude provázel. Jednou se mi stalo, že náš dvorní malíř pokojů a zdatný natěrač staršího nábytku se volně procházel před obchodem a já jsem si ho ani náhodou nevšiml. Proto jsem ho nepozdravil. Běda mi. Co se dělo poté, na to bych nejraději zapomněl.
"To bylo naposled, že jsi někoho nepozdravil!" varovně zvýšila dunivý hlas otcovská autorita a vysoko ke stropu zvedla svůj špičatý ukazovák. "Pokud by se to mělo ještě jednou opakovat, bude vážně zle. Varuju tě. Raděj pozdrav dvakrát. Tím nikdy nic nepokazíš!" Cítil jsem se hrozně provinile. Jako bych ztratil svůj oblíbený nožík, chráněnou rybičku. Od té doby jsem přísně dodržoval tátovu zásadu. Kohokoliv jsem na vesnici, na hřišti, u hospody, před krámem, biografem a na nádraží potkal, toho jsem téměř s úklonem a zřetelně pozdravil: "Dobrýýý den!" Tenkrát, musím přiznat, to byla samozřejmost, které se nikdo nedivil a nebránil.
Když se moje starší dcera postavila poprvé na vlastní nožičky a začala vesele cupitat na chodníku, netajil jsem svou velkou radost. Jednou jsem před domem, kde dodnes bydlíme, potkali sousedku. Dcera na ni sice mile a vstřícně koukala, ale zapomněla hlasitě pozdravit. To jsem se ale namíchl! "Eliško, tak přece pozdravíš paní sousedku, ne?!" zvážněl jsem a hodně zatajoval dech. Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, pustil jsem se do ní. "Raději pozdravíš dvakrát, než abys jednou zapomněla!" vyhrkl jsem na ni. Provinile sklonila hlavičku a vybulila několik baculatých slziček. Dodnes si moc dobře pamatuje, co jsem jí před lety vytkl.
Ve své práci se často pohybuji mezi mladými lidmi. A nestačím se divit. Proti mně kráčí skupinka tři rozevlátých slečen. Hlasitě se baví a štiplavě chichotají. Vlasy jim vlají jako vzedmuté plachty. Od úst pára podivných slov, kterým už neumím rozumět. Zpod trička se smějí jejich obnažené pupíky. Míjím je. Hrobové ticho. Ani jedna nepozdraví. Zato já jsem je stačil vlídně oslovit: "Dobrý den vám přeji, dámy. Nezlobte se, že vás zdravím jako první…" Nasupeně se otočily. Jejich kyselý výraz nepřeháněl. Uražené a dotčené pohledy. Až jsem se zastyděl.
Prý mladší má zdravit staršího. Prý muž má zdravit ženu. Podřízený nadřízeného. Tak či úplně jinak, zdravit se má. Co je špatného na tom, když jeden člověk včas otevře ústa a tomu druhému popřeje, aby se měl po celý den hezky a dobře, aby se mu dařilo. Dříve úplná samozřejmost. Dnes pro někoho obtížná a sotva zvladatelná povinnost. Mnozí lidé v ní spatřují slabost. A když se loučíme, kdekdo už neumí vyslovit ono obyčejné Na shledanou, ale v nejlepším zahuhlá něco ve smyslu "naschle".
Doma nás učili, že slušné je, abychom v dopravních prostředcích uvolnili místo starším. Konali jsme tak naprosto samozřejmě. Dnes, kdy už jsem ve věku, že by mi každý druhý mohl v tramvaji nabídnout místo k sedění, stojím či útrpně visím zavěšený na volné tyčce. A tiše vzpomínám na svého tátu, jaké lekce slušného chování mi čas od času uměl uštědřit.