Vykoupení Muže v černém
Na 12. září 2013 připadá desáté výročí smrti Johnnyho Cashe (1932-2003). "Muž v černém" se stal legendou countryové, rockové i folkové hudby, ale také jedním z nejvýznamnějších interpretů spirituálů a gospelů. K nim jako kdyby patřil i jeho vlastní životní příběh, směřující od životem ještě neprověřené křesťanské víry v mládí přes upadnutí do závislostí v divoké éře "drog, sexu a rock'n'rollu" a přes pokus o sebevraždu až k záchraně a osvobození.
Cash patřil skoro padesát let k nejvýraznějším postavám americké i světové hudební scény. Nahrál přes 1500 písní a vydal více než 120 desek, takže úplnější průřez jeho diskografií není v rámci jednoho článku možný. V následujícím textu bude zmíněno jen několik vybraných písniček od Cashe i o Cashovi, charakteristických pro jeho tvorbu či jednotlivá období jeho života.
Dělám, co mám
Nejznámější a v jistém smyslu i nejkontroverznější hit Johnnyho Cashe představuje píseň I Walk the Line, tj. Dělám, co mám (doslova Kráčím po čáře). Po Cashově smrti si její název vypůjčil jak komerčně veleúspěšný film Walk the Line, oslavující Johnnyho vztah s jeho druhou ženou June Carterovou Cashovou, tak také posmrtně (i v českém překladu) vydaný autobiografický text Johnnyho první manželky Vivian Cashové Distinové I Walked the Line. Skutečnost je taková, že tato píseň, kterou Cash napsal v době počátků své slávy a pokušení s ní spojených, vznikla jako výraz jeho lásky k Vivian a odhodlání zůstat jí věrný.
S Vivian se Johnny seznámil roku 1951, nedlouho před tím, než musel jít na tři roky "bojovat ve studené válce" na americkou vojenskou základnu v západoněmeckém Landsbergu. On byl baptistou z amerického Jihu a ona katoličkou italského původu. Křesťanská víra je přesto nerozdělovala, ale spojovala. Roku 1954 se konala svatba a v následujících sedmi letech se manželům Cashovým narodily čtyři dcery.
V roce své svatby Johnny Cash také nastoupil cestu zpěváka populární hudby, když získal angažmá u firmy Sun, zaměřené na vydávání rock'n'rollových nahrávek. Sám si přál zpívat především gospel, tj. hlásat svými písněmi křesťanskou zvěst, ale o obsahu jeho alb od začátku rozhodovali jiní. Deska Johnny Cash with His Hot and Blue Guitar z roku 1957, obsahující i již zmíněný hit o "kráčení po čáře", z komerčních důvodů gospelová být nesměla. Teprve po svém přestupu k firmě Columbia mohl Cash v roce 1959 vydat první gospelové album Hymns by Johnny Cash se skladbami typu Lead Me Father. V té Cash slovy pro něj velmi typickými prosí Boha, aby mu dal zpívat píseň, která by dodávala sílu chudým, ustaraným a upracovaným lidem.
Nickajackské jeskyně
Poté, co se Johnny Cash změnil z obyčejného kluka z jižanských bavlníkových plantáží v milionáře a hvězdu showbyznysu, zůstal sice věrný gospelu a křesťanskému přesvědčení, avšak křesťanský životní styl se mu v novém prostředí dařilo zachovávat stále méně. Koncem padesátých let podobně jako lidé kolem něj propadl životu ve znamení drog a sexuální promiskuity. Jeho rodina se začala rozpadat a brzy obdržela smrtelnou ránu v podobě Cashova vztahu s June Carterovou ze slavné countryové skupiny The Carter Family. Osudovou přitažlivost, kterou pro Cashe tato herečka a zpěvačka měla, vyjadřuje jeho hit Ring of Fire ze stejnojmenného alba z roku 1963.
Cash postupně upadal do stále větší závislosti na drogách, přestával být schopný zpívat a vystupovat a místo toho se "proslavoval" skandály, přestupováním zákona a paranoidním chováním. S tím, co následovalo, se lze seznámit v knize Cash: Vlastní životopis, vydané i v českém překladu. Zpěvák v ní uvádí, že v roce 1967 byla už jeho drogami zapříčiněná tělesná a duševní zkáza taková, že za jediný možný konec pokládal sebevraždu, o kterou se pokusil v jeskyních Nickajack Cave. A že tento pokus zůstal neúspěšný jen proto, že i když sám opustil Boha, Bůh neopustil jej…
To, co se tenkrát stalo, umělecky zpracovává píseň amerického countryového zpěváka Garyho Allana Nickajack Cave (Johnny Cash's Redemption). Líčí duchovní zkušenost, kterou Cash nečekaně prožil, když ztracen v bludišti Nickajackských jeskyní v naprosté tmě "čekal na svůj soudný den". Dala by se popsat jako prožitek vnitřního světla a darované síly k novému boji o život, s níž se pak Cash plazil labyrintem jeskynních chodeb, až se mu nakonec podařilo se z něj dostat.
Muž v černém
Allanova píseň končí slovy o tom, že po své záchraně Cash vyjádřil touhu být od nynějška Božím služebníkem a že popsaným způsobem "se stal v Nickajackských jeskyních ,Mužem v černémʻ". Johnny Cash po uvedené zkušenosti nejenže začal svádět tvrdý a nakonec úspěšný boj se závislostí na drogách, ale také se opravdu stal Božím služebníkem, mj. i jako pastor baptistické církve. Nikdy ovšem nevystupoval jako kazatel mluvící k hříšníkům, ale vždy jen jako ten, kdo sám poznal hloubku své duchovní bídy a nemůže se nad nikoho vyvyšovat.
V tomto duchu proběhla i řada jeho koncertů ve věznicích, z nichž nejslavnější vyšly na deskách Johnny Cash at Folsom Prison(1968) a Johnny Cash at San Quentin (1969). Roku 1971 pak Cash v písni Man in Black (Muž v černém) ze stejnojmenného alba vysvětlil, že při koncertech vystupuje vždy v černém oblečení, aby tak vyjádřil svůj soucit a zármutek nad všemi "ubohými a zbitými", včetně vězňů a obětí drogové závislosti a také těch, "kteří nikdy nečetli ani neslyšeli Ježíšova slova o cestě ke štěstí skrze lásku a milosrdenství".
Od svého znovuzrození Cash křesťanskou cestu ke štěstí nejrůznějšími způsoby přibližoval svým posluchačům a čtenářům. Nelze nezmínit alespoň album The Gospel Road (1973), věnované evangelnímu příběhu a natáčené v Izraeli na místech s tímto příběhem spojených, duchovní autobiografii Man in Black (1975) či Cashův román o svatém Pavlovi a jeho setkání se zmrtvýchvstalým Kristem Man in White (1986).
Toto směřování ovšem Cashe něco stálo, a to v doslovném smyslu. Komerční úspěšnost jeho desek výrazně poklesla, firma Columbia s ním ukončila smlouvu a alba vydaná v letech 1987-1991 u firmy Mercury se zdála jen potvrzovat skutečnost, že zpěvák je za zenitem své slávy. Obnovený zájem především mladší generace přinesl až rok 1993, ve kterém Cash hostoval na albu skupiny U2 Zooropa s písní The Wanderer, kterou pro něho a o něm napsal Bono Vox. Tato píseň vypráví příběh poutníka, který postupně na vlastní kůži poznal marnost a bezútěšnost nejrůznějších věcí, k nimž se lidé utíkají, a nyní už jen "hledá jednoho dobrého člověka", Ježíše, se kterým se již brzy setká.
Vykoupení
V posledním desetiletí svého života musel Johnny Cash čelit stále se zhoršujícím zdravotním problémům. Právě v době stupňujícího se utrpení a bezmocnosti však nahrál svá vůbec nejsilnější alba, vzniklá ve spolupráci s Rickem Rubinem, do té doby metalovým a hiphopovým producentem. Ten Cashovi otevřel dveře k novému publiku, a to ne snad nějakou umělou stylizací, ale naopak autenticitou, která je v prostotě a ryzosti Cashových posledních nahrávek zřejmější než kdykoliv předtím.
Roku 1994 vyšlo první ze šesti alb Cashovy a Rubinovy série American Recordings, obsahující mj. píseň Redemption, česky Vykoupení (Záchrana). Cash v ní zpívá o ukřižovaném Kristu jako zdroji odpuštění a duchovní svobody, a to velmi osobním způsobem. Po vydání desky Cash na festivalu v Glastonbury řekl: "Díky Bohu za záchranu. Jinak bych tu dneska už nebyl."
V celé sérii Cash v pestré kolekci písní různých žánrů s posluchači s velkou upřímností sdílí svůj rozporuplný životní příběh se všemi jeho světly i stíny, tíži svých minulých selhání i současných bolestí, vrcholících smrtí jeho druhé ženy a blízkostí vlastní smrti, ale především naději, čerpanou z křesťanské víry a osobní zkušenosti. Ta nakonec Johnnymu Cashovi umožnila uzavřít jeho uměleckou i životní dráhu písní I Corinthians 15:55 z posmrtně vydaného alba American VI: Ain't No Grave (2010). Zpěvák se v ní ztotožňuje se slovy apoštola Pavla o Kristově vítězství nad smrtí a vyjadřuje naději, že se v okamžiku svého odchodu z tohoto světa setká se svým Vykupitelem.