Začátek školního roku
Vzdělání už není to, co bývalo. A tak už není to, co býval, ani začátek školního roku. Počítače, které dnes běžně používají děti od nejútlejšího věku, se docela dobře obejdou bez školní gramotnosti své předškolní obsluhy.
„Co by sis přál k narozeninám, Mirečku?“
„Já byšem chtěl ňoťbůka.“
„Notbůka?“
„Já ho hvozně potšebuju.“
Mireček je roztomilý a jsou mu čtyři. Děti vůbec jsou ve svých čtyřech letech hrozně roztomilé. Je taková báseň polského básníka Andrzeje Bursy, a ta začíná větou:
Děti jsou milejší než dospělí
Ano, to přece všichni víme. Básník poté pokračuje v neúprosné logice:
zvířata jsou milejší než děti
říkáš že takhle bychom dospěli
k tvrzení že nejmilejší musí být
prvok krásnoočko zelené
No, jen si představte takové krásnoočko zelené, jak kráčí prvního září poprvé do školy s novou školní brašnou na ramenou a jak mu před slavnostně umytou školní tabulí přeje k zahájení školní docházky to nejlepší do budoucího života sám prezident republiky.
Ale ta báseň ještě nekončí. Ta má ještě tři verše:
no a co
krásnoočko je mi milejší
než ty zkurvysynu
Ani se mi nechce domýšlet se, co bude za třicet let z toho Mirečka s ňoťbůkem, z toho Mirečka, který je o tolik roztomilejší než dospělí. Anebo že bych se přece domýšlet se pokusil? Bude z něj básník? Bude z něj reformátor českého školství, nový Jan Amos Komenský dvacátého prvního století? Bude z něj učitel humanista, který bude vždy prvního září před slavnostně umytou školní tabulí vítat žáky usedající do lavic k novému školnímu roku, aby jim po celý ten rok dával ze sebe to nejlepší a vléval do jejich životů naději a ideje dobra a humanity?
No, uvidíme za třicet let. Zatím nám Mireček na ňoťbůku střílí virtuální jednotlivce a provádí hromadné masakry virtuálních kolektivů. A první školní den má teprve před sebou, ten mu nastane až za dva roky, až mu bude šest. To dostane krásnou novou školní brašnu a rodiče ho doprovodí poprvé do školy, kterou mu vždy líčili jako posvátné místo, kde se nabývá veškeré vědění a kde se andělským bytostem, které tam přebývají a tajemství vědění předávají dětem, říká učitelé.
„Takových škarohlídů, jako jste vy, už jsme viděli, pane Motýle. A lidstvo tu pořád je a podívejte se, jak si dobře vede!“
„Třeba jenom ty supermarkety, že jo?“
„Já nevím, co proti nim máte. A už vůbec nevím, co mají supermarkety společného s prvním školním dnem. S těmi prvňáčky, prosím vás, vidíte, jak se usmívají. A vy tady dáváte příklady, že by z toho normálního člověka rozbolela hlava. To nemá vůbec žádnou logiku, co vy říkáte.“
„No, jasně, kolik je v tom supermarketu jenom chleba, že jo. A kolik máme v republice inženýrů, co na tom chlebu a debrecínce vyrostli z těch prvňáčků, co jsme si o nich teď povídali.“
„No, vidíte, není to hezké?“
„A vemte si, že na takovém Marsu nemají ani prvňáčky, ani debrecínku, ani inženýry.“
„A dost! S vámi se už vůbec nemíním bavit.“
„Krásnoočko je mi milejší…“
„Prosím?“
„Než vy…“
To nám ten školní rok pěkně začíná. Jeden o voze, druhý o koze, a takhle si představují, že má vypadat demokracie. A co na to pak mají říkat žáci, kteří se prvního září usadí ve školních lavicích? Moc se jim to nelíbí. A tak se středoškoláci, aby to pro ně nebyl takový šok po prázdninách strávených v přímořských letoviscích, přesunou na začátek září na nějaký ten kurz v přírodě u Máchova jezera nebo do Čeladné v Beskydech. A tam se kalí a hulí, aby se studenstvo pozvolna adaptovalo na výuku.
Základní školy jsou na tom ovšem hůř, z nich se už od září od pondělí do pátku zase ozývá ten typický hluk a šum a do daleka se táhne a line nevábný smrádek ze školní jídelny. Venku před budovou postávají vilní starci s bonbony a reklamními notebooky, které rozdávají žactvu, aby si mohli přijít na své. Opodál přešlapují drogoví dealeři, kteří vědí, že co se v mládí naučíš… Doma prvňáčci vyprávějí o tom, co v prvních dnech své školní docházky zažili. Rodiče naslouchají a poté nadávají na učitele, a to před svými ratolestmi.
A uprostřed toho všeho, a to je zázrak, učitelé naučí děti číst, psát a počítat. A ještě leccos jiného. Takže neztrácejme naději. Už Sokrates sice údajně prohlásil: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Ale je tu ještě jeden citát, a sice od Václava Havla: „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“