Triky a pověry
Kampaň před předčasnými volbami připomíná ze všeho nejvíce žravou dámu. Všechny politické subjekty zatím poskytly voličům pouze argumenty, proč by jim hlas v žádném případě dát neměli. Zejména strany bývalé vládní koalice v podstatě nemají vůbec co nabídnout. Pohádce o tom, že každý může zbohatnout, když se bude dostatečně snažit, totiž už věří málokdo. Ztrátu někdejších iluzí o kapitalismu jako systému, který bude férovější a efektivnější než skomírající reálný socialismus, velmi hezky ilustruje následující text: http://www.denikreferendum.cz/clanek/16307-pod-jakym-praporem
V podstatě už jediným argumentem současné české pravice je strach. Živnostníci jsou neustále přesvědčováni, že až se dostane k moci levice, sebere jim i to málo, co jim ještě zbylo. Málokdo se odváží pokazit zábavu připomenutím faktu, že v dobách, kdy byli socialisté ve vládě, byly podmínky pro podnikání výrazně lepší než dnes (především proto, že mezi lidmi bylo víc peněz). Dnes už místo slibů nastoupilo jen líčení apokalypsy, která prý nastane, nebudou-li zprivatizovány i ty zbývající veřejné statky.
Ačkoli nás pravice stále ujišťuje, že jí nejde o nic jiného než o demokracii, je to jen sluchový klam. Oni ve skutečnosti mají na mysli timokracii. Zní to podobně, takže se to snadno splete. Ale faktický rozdíl je dost podstatný. V timokracii totiž nemůže mluvit do věcí každý, ale jen ti nejschopnější, tedy nejdravější a nejbohatší. Také u nás se v poslední době docela vážně hlásá názor, že kdo nedokáže vydělat ranec, ten je příliš hloupý na to, aby mohl volit. Až sem jsme dospěli od humanistického a demokratického étosu sametové revoluce, který se přestal vyplácet.
Petra Hůlová ve své jinak nepříliš povedené knize Strážci občanského dobra vkládá do úst hlavní hrdinky zajímavou myšlenku. Tato obhájkyně bývalých pořádků konstatuje, že v dobách listopadového převratu se z tribun hlásalo především lepší a ohleduplnější řízení společnosti. Výroky, že žádná společnost neexistuje a každý má jenom to, co si urve, ovládly veřejný prostor až o pár let později, kdy už byla nová moc pevně usazena v sedle. Podobně účelové změny rétoriky připravují pravici o veškerou věrohodnost. Těžko věřit řeči o ohrožené svobodě zrovna lidem, pro jejichž vládnutí bylo charakteristické skandalizování opozice a vyhlašování legislativní nouze vždy, když potřebovali prohlasovat nějaký svůj neústavní nápad.
Kde jsou ty gründerské časy, kdy byli podnikatelé skálopevně přesvědčení o smysluplnosti své aktivity a chlubili se svojí pracovitostí. ("Lidi trochu závidějí, maj však ze mě užitek," zpíval tehdy Luděk Sobota ve znělce televizního Receptáře pro podnikavé. Dnes jsou to naopak živnostníci, kdo závidí celému světu, od státních úředníků až po bezdomovce). Dnes je ovládla ryzí misantropie. Nedostatek věcných argumentů vede k rostoucí militantnosti, odlišný názor je šmahem označován za intelektuální a morální selhání. Kdysi sebevědomá pravice jde od jedné volební porážky k druhé, a místo aby se z nich poučila, pěstuje si mentalitu obležené pevnosti, ze všech stran ohrožované nezodpovědnou lůzou, kterou je třeba zbavit všech občanských práv.
Hlavním zdrojem kulturní hegemonie pravice byl Západ coby svět, kde to funguje ve všech ohledech podstatně lépe než u nás a od kterého jedině oni mají klíče. To už také skončilo, s českou pravicí se dnes nikdo v Evropě nebaví. (Mezitím se přišlo totiž na to, že přílišná koncentrace moci a majetku není dobrá. To jen čeští propagandisté hledají viníky krize výhradně mezi těmi, kdo se moc nemohou bránit). Jedině snad britští konzervativci, kteří se při svém úpěnlivém hledání spojenců proti Bruselu stali obětí nedorozumění: zatímco jejich odpor k Unii je motivován steskem po vlastním impériu, čeští euroskeptici prostě jenom nechtějí hrát podle jakýchkoli pravidel.
Česká pravice si příliš navykla vystupovat z nadřazené pozice těch vzdělanějších, pracovitějších a čistotnějších, takže už není schopna věcné diskuse. Odbývat veškerou kritiku jako projev nostalgie po komunistickém režimu už moc nefunguje, na to je těch nespokojených příliš mnoho a jsou mezi nimi často i aktivní odpůrci minulých pořádků.