KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Tři realisticky napsané povídky zachycují bosenskou vesnici, její všední život i její národnostní problémy v časovém úseku od poloviny devatenáctého století až po současnost.

Slobodan Srdanović (*1958), autor z Bosny a Hercegoviny, není zřejmě doma tvůrcem šířeji známým, alespoň to vyplývá z informací uvedených v knížce jeho povídek přeložené do češtiny Jakubem Novosadem a vydané u nás v loňském roce. Slobodan Srdanović pracuje v současnosti v diplomatických službách Bosny a Hercegoviny v Praze. Takže patrně slovo dalo slovo, diplomat se domluvil s podnikatelem a tři jeho delší texty vyšly pod názvem Povídky ze staré Bosny v dvojjazyčné podobě v nakladatelství Luka Praha, které se na překlady bosenských autorů do češtiny zaměřuje. Sponzory vydávání, či nejspíše týmiž podnikateli z jihu Evropy, kteří jsou zároveň sponzory i vydavateli, jsou firma SLOT Games, která prodává hrací automaty, a dále luxusní restaurace na pražské Malé Straně nabízející speciality bosenské kuchyně.

Ve stopách klasika

Jihoslovanská národní hrdost je velká a v literární souvislosti této knížky jistě není úplně patřičné označovat ji přímo nacionalismem, jímž ovšem ve své podstatě samozřejmě je. Ale on nacionalismus v souvislosti této knížky a jejího vydavatele ukazuje i svou pozitivnější stránku. Neumím si představit, že by nějaký neúprosný český podnikatel, který by dejme tomu v Bulharsku či Nizozemsku provozoval například hrací automaty, velkoryse sponzoroval nové vydání děl Karla Čapka či Bohumila Hrabala do příslušného jazyka.

Nakladatelství Luka Praha totiž má za sebou především nové české reprezentativní vydání souborného díla nositele Nobelovy ceny Ivo Andriče, autora, jehož dílo by si ráda, a to výhradně, přivlastnila jak Bosna a Hercegovina, tak Srbsko. Andričův Most na Drině, podle mého názoru to nejlepší, co tento velký prozaik napsal, byl donedávna knížkou u nás takřka nesehnatelnou. A její nové vydání je tedy jistě záslužným činem. Stejně tak jako možnost zakoupit si i ostatní Andričovy knížky jinde než v antikvariátech - v nich zájemce najde především Travnickou kroniku, která vyšla v češtině v nákladu podstatně vyšším než zmiňovaný Most na Drině.

Z poetiky Ivo Andriče ve svých textech Slobodan Srdanović nepochybně vychází, a to především z realistické roviny jeho próz. Ivo Andrič má ale velmi blízko k realismu, který se nazývá magickým, přičemž vychází z poměrně střídmých popisů, jejichž prostřednictvím ožívají legendy a mýty, které jsou součástí krajiny a života jejích obyvatel. Součástí stejně pevnou jako třeba jihoslovanské hory, které se ovšem v Andričových prózách z hor ryze realistických proměňují v symbol národa. Legendy jsou tedy reálné, hory symbolické, skutky hrdinské, lidoví vypravěči výmluvní, vše se odehrává na pozadí vylíčeném dopodrobna a věrně jako u Balzaka.

O něco podobného se pokusil i Slobodan Srdanović. Ale když dva dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž. Zatímco Ivo Andrič stylisticky pozměnil realismus devatenáctého století, nicméně zůstal věrný tradičnímu vypravěčství obdobně jako Isaac Bashevis Singer či Gabriel García Márquez, tři do češtiny přeložené povídky Slobodana Srdanoviće vyznívají takřka jako nechtěná parodie realismu devatenáctého či počátku dvacátého století, z české literatury dejme tomu autorů, jako jsou Karel Václav Rais či Antal Stašek. Tento způsob podání by zřejmě nevadil "prostému čtenáři". Anebo možná vadil, protože tyto prózy jsou přece jen na vyšší úrovni, než jakou má pouhé čtivo. Čtivo zabývající se například historickou tematikou, tak jako úvodní povídka knížky zasazená do první poloviny devatenáctého století; čtivo, které píše u nás v současnosti například Jan Bauer či Vlastimil Vondruška.

Každopádně jde o literární útvar pro českou literaturu neobvyklý. Nevím o současném českém autorovi, jehož tvorbu by bylo možné srovnat s realismem Slobodana Srdanoviće, starosvětsky milým, věrně popisným a láskou k rodnému kraji proniknutým, ale zároveň také s realismem často i neobratně toporným a tezovitě sucharským. To neznamená, že u nás obdobný autor netvoří a nepublikuje, je docela dobře možné, že tu je, ovšem prostě není šířeji známý. I když, kdo ví, ono to srovnání s českou prózou je ošidné. Podstatnou součástí stylu Slobodana Srdanoviće je smrtelná vážnost, se kterou přistupuje k národním dějinám, a to je něco, co u nás, v zemi ironiků, pragmatiků a švejků, prakticky neznáme, co ale bosenským povídkám dodává pro českého čtenáře dosti nezvyklý rozměr.

Obrazy starého světa

Pokud jde o autorovy postoje k problematice bývalé Jugoslávie, i když se očividně snaží psát diplomaticky a smířlivě (je přece profesionálním diplomatem), vytvořit například kladnou postavu muslima, ač pokus v rámci politické korektnosti učiněn je až okatě, se mu nezdaří ani náhodou. Zato "hajduci" jsou v první povídce knížky sympatičtí už prostě tím, že jsou hajduky, a toto emotivní rozdělení autorových sympatií mezi národy pokračuje až do ryzí současnosti a čiší doslova z každého řádku, ač třeba formálně věty povídky říkají něco jiného. Po přečtení této knížky, která jak předpokládám, jistě bude na srbské, bosenské a chorvatské poměry něčím velmi civilizovaným a uměřeným a kterou sepsala ruka diplomata, bych ale očekával, že další válka v bývalé Jugoslávii by na sebe nemusela nechat dlouho čekat.

Ta knížka je pro mne každopádně zajímavá jako doklad poněkud jiného směru v jihoslovanské literatuře, než jaký většinově přinášejí různá autenticko-emotivní svědectví o drsné realitě válečných devadesátých let v bývalé Jugoslávii, jejichž následky přetrvávají dodneška, jak by se dala charakterizovat většina umělecké prózy z Bosny, Srbska a Chorvatska, která u nás v posledních dvaceti letech vyšla. A jejímž příkladem z knížek vydaných nejnověji mohou být třeba tyto dva tituly: Saša Stojanović - Svár, Ivana Bodrožićová - Hotel Zagorje.

Povídky ze staré Bosny vedle těchto próz - a nejen těchto dvou, ale obecně vedle celé "moderní a současné" jihoslovanské literatury, která u nás vyšla po roce 1989 - vyznívají tak, jak říká jejich titul. Jako cosi starosvětského, vycházejícího z tradice, stylisticky z realismu a obsahově z osudů lidí žijících v tradiční společnosti, která už se rozpadla. A lokálně z jednoho jediného místa, které bývalo spisovatelovým domovem a s nímž ho spojují generace jeho předků. Od hajduků devatenáctého století přes železničáře úzkokolejky druhé poloviny století dvacátého, která autorovi slouží jako symbol spojování lidí a k níž má vřelý vztah, neboť sám z železničářské rodiny pochází, až po účastníky války na konci tohoto století.

Knížku bosenských povídek Slobodana Srdanoviće tedy vlastně čtenáři doporučit nemohu, myslím, že by mou nostalgii po autorech devatenáctého století nejspíš nesdílel. A ta je právě tím, z čeho by se dala odvodit umělecká hodnota těchto próz. Z mého pohledu - inu škoda všech těch avantgard, moderen a postmoderen dvacátého století, v próze nepřinesly takřka nic, nejméně od Kafky, Joyce, Prousta a Haška. Ale to je pohled postaršího staromilce, nikoliv dravého současného čtenáře. Co doporučit mohu, to je dílo evidentního vzoru autora těchto povídek, Ivo Andriče. Ten Nobelovu cenu nedostal věru nadarmo, tak jak tomu u tohoto ocenění ostatně dříve většinou bývalo. Rok před Andričem "nobelovku" obdržel Saint John-Perse, rok po něm John Steinbeck.