Zeemě: Jak dál na naší planetě?
Ohlédnutí za jednou z nejvýraznějších knih, které se dostaly na český trh v roce 2013.
Člověk by čekal, že poslední kniha nejvlivnějšího environmentálního aktivisty posledních let Billa McKibbena vyvolá větší mediální debatu. Anglicky vydaná v roce 2010 pod názvem Eaarth, vyšla v první půli roku 2013 česky jako Zeemě a kromě Jakuba Patočky v Deníku Referendum a několika víceméně bloggerských příspěvků se jí nikdo nezabýval. Asi nás problém našeho společného domu - naší planety - v příjemném prostředí našeho pokojíku uprostřed Evropy tolik nepálí. Jenže nás nakonec stejně dožene, nežijeme v izolaci.
McKibbenova kniha Konec přírody z roku 1989 se stala světovým bestsellerem a jednou z prvních prací určených široké veřejnosti, která varovala před důsledky globálních klimatických změn. Tehdy se o nich mluvilo jako o budoucích možných hrozbách. Jeho další práce, stejně jako společenské angažmá, jež vyústilo v založení hnutí 350.org a zorganizování simultánních demonstrací o úctyhodném počtu 5200 ve 181 zemích, jej dnes staví do popředí světového ekologického reflektujícího vědomí.
Kniha Zeemě je důležitým publicistickým shrnutím vývoje několika posledních dekád. Na rozdíl od minulosti, kdy byly zveřejňovány varovné prognózy různých výzkumných týmů (první z nich vyšla z iniciativy Římského klubu pod názvem Meze růstu už v roce 1972), je především reflexí toho, kam se svět skutečně posunul a s jakými konkrétními dopady lidské činnosti se můžeme potkávat dnes a denně. Dnešní planeta po masivním zásahu lidstva už není Zemí, nýbrž Zeemí.
Není to příliš radostné čtení. McKibben hned na začátku konstatuje: "Globální oteplování už není jen hrozba filosofická či budoucí, dokonce už to vůbec není hrozba. Je to realita." Zhruba první polovina knihy je věnována popisu základních parametrů a symptomů, které tento zrychlující se proces klimatických změn dokládají. Autor je si vědom tíživosti celkového obrazu a už v úvodu píše: "Opravdový strach mám jen z toho, že realita, kterou tato kniha popisuje a která je zcela zjevná ve světě kolem nás, se pro někoho stane výmluvou, proč je lepší to vzdát. Potřebujeme pravý opak - ještě víc se angažovat."
Společný parametr pro popis globálních změn
U každého stavu systému je zapotřebí zvolit nějaký měřitelný parametr, který bude charakterizovat jeho změny. Úhelným a nanejvýš symbolickým parametrem je pro McKibbena průměrná koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Se změnami této koncentrace, která byla po tisíciletí přibližně na stejné výši (275 ppm - tj. 275 molekul oxidu uhličitého na milion molekul vzduchu) a která se začala výrazně měnit v posledních desetiletích, jdou ruku v ruce i klimatické změny, protože vlastnosti atmosféry ovlivňuje její složení. Oproti předchozím stoletím začala rychleji stoupat teplota, což má za následek jiný srážkový režim i zvyšující se počet bouří, větrných vírů a podobně. Současně se rozšiřuje pásmo tropů, na některých místech, kde doposud fungovalo zemědělství, se sucho stává "novou" realitou, na jižním i severním pólu taje masivně led.
Vědci se snažili dospět k nějaké limitní hodnotě koncentrace oxidu uhličitého, která by neměla být překročena, jinak se staneme svědky dramatických dějů, velkých škod a nevratných následků (fatální změny ekosystémů, snížení počtu živočišných a rostlinných druhů, zatopení velkých území na jedné straně, vznik velkých nových pouští na straně druhé). Prvotní odhad byl podle různých klimatických modelů 550 ppm. Ten byl posléze snížen na 450 ppm. Toto snižování se neděje náhodou. Je spojeno se statisticky významným nárůstem různých neobvyklých klimatických fenoménů a dalších jevů (například odtrhávání obrovských mas ledu od Antarktidy), kvůli nimž se musejí přepracovávat dosavadní modely založené na dlouhodobém pozorování.
Koncem roku 2007 měl přední světový klimatolog James Hansen na setkání Americké geofyzikální unie v San Francisku přednášku, ve které na základě dostupných dat ohlásil, že "bezpečnou" hranicí je 350 ppm. Jenže mezitím koncentrace stoupla až k 390 ppm, píše v roce 2010 McKibben. Dále cituje úvodník prestižního vědeckého časopisu Nature ze září 2009, kde stojí, že hodnota přes 350 ppm "ohrožuje pro život nezbytné ekologické systémy, které se vyvinuly v pozdním čtvrtohorním prostředí, a významně ohrožuje životaschopnost současných lidských společenství".
Pro McKibbena se stala hodnota 350 symbolem jeho vlastní akce, a proto založil spolu s dalšími mezinárodní hnutí 350.org, o jehož aktivitách jsem se zmínil na začátku (připomeňme si například 10/10/10 Global Work Party, http://350.org/media/101010). McKibben a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že se stavem věcí se dá ještě pohnout. Když shrnu stručně filosofii jeho počínání, tak tkví zhruba v tom, že je nutno v nejširším povědomí veřejnosti změnit základní obecně rozšířenou nesmyslnou tezi o trvalém ekonomickém růstu jako dokladu pokroku lidstva. V této souvislosti McKibben také kritizuje "zelenou" politiku (obrovské projekty - solární či větrné elektrárny, pěstování obrovského množství obilí pro výrobu biopaliv atd.), která má vést v podstatě k obdobným cílům, především k nezměrné spotřebě. Dále je potřeba donutit politiky, aby vyslyšeli hlas té části veřejnosti, která myslí více na budoucnost, a ne jen na své bezprostřední sobecké zájmy. A nakonec v praxi zahájit rozumný ústup od globálních velikášských plánů k lokálním přiměřeně velkým a konkrétním cílům.
Publicistika, jedinečnost, politická akce
Nechci tu dále rozebírat obsah knihy Zeemě, jednoznačně ji doporučuji k přečtení. Není zas tak neradostná, jak by se mohlo zdát - je psána s vtipem a s nadějí. Chci jen krátce poukázat na několik věcí, u nichž se zcela jistě pozastaví nejeden skeptický čtenář.
Zeemě je psána publicistou s neobyčejným darem formulovat a exponovat témata. Kdybych věřil na reinkarnace, tak bych v něm nemohl nevidět proslulého autora detektivek Raymonda Chandlera s jeho schopností kritického vhledu i lehce (sebe)ironické nadsázky. Když McKibben popisuje slovní reakci politiků na varovné signály spojené s globálními klimatickými změnami, používá půvabných postupů, v nichž se odráží i jeho poměr k politikům a jejich prázdným frázím:
"Až někdy budete mít volno celý měsíc, vygooglujte si spojení globální oteplení a vnuci. Mezi 585 000 v podstatě identických a uklidňujících výroků naleznete i tyto: Senátor Ted Kennedy před Kongresem v roce 2008: 'Nemůžu se svým vnukům podívat do očí a říct jim: Promiňte, já… s tím nesvedu nic udělat.' Barbara Boxerová (rovněž senátorka) v Národním tiskovém klubu: 'Budou mít naši vnuci příležitost vzít své děti za ruku a zažít s nimi vzrušení z pohledu na zasněžené štíty hor nebo sesouvající se ledovcové masy?' Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger při podpisu nových energetických zákonů: 'Chci, aby se Kalifornie postavila do čela boje proti globálnímu oteplování. Dlužíme to našim dětem a vnukům.' (…) Schwarzenegger, tentokrát v prohlášení zaslaném e-mailem čínské tiskové agentuře Sin-chua, v němž vysvětloval nové kalifornské zákony o limitech spotřeby pohonných hmot: 'Před měsícem jsem podepsal nařízení, které poprvé na světě omezuje množství uhlíku produkovaného auty, takže naše děti a vnuci po nás budou dědit zdravější budoucnost.' Hasta la vista, vnoučci!"…
Kniha Zeemě je sepsána na základě stovek zdrojů - od vědeckých zpráv po novinové články a reportáže. Od výsledků statisticky vyhodnocovaných výzkumů po výpovědi jednotlivců, třeba zemědělců z Bangladéše. McKibben cituje například reportéra Johna Vidala, který pro Guardian sesbíral příběhy obyčejných lidí z různých míst světa. Například: "Je teď o hodně větší horko," tvrdí obyvatelka bangladéšské vesnice v oblasti Deara jménem Selina. "V období dešťů není ani trochu chládek. Dřív jsme potřebovali deky, ale dnes už ne. Počasí se taky pořád mění. Cokoli vypěstovat je hrozně těžké, nic se nedá naplánovat. Taky bouří je čím dál víc a příliv stoupá až k našim obydlím."
Akademický vědec, stejně jako skeptický inženýr nebo politik, může namítnout, že vždycky si bude někdo stěžovat a že výpovědi jednotlivců nevypovídají nic o objektivní realitě. Jenže právě v tomto přístupu je velký zádrhel a podloží chladného technokratismu, pro nějž není prioritou člověk, ale neosobní mechanismy, z nichž ale nakonec těží pouze ti, co je ovládají. Uvedu svůj oblíbený příklad: Pouští putuje karavana, vpředu kráčejí ti nejzdatnější a vzadu se táhnou nejslabší, nejpomalejší. Jsou dvě možnosti, jak přistupovat k existenci karavany - kráčet jen podle zájmů těch prvních (a nechávat za sebou ty slabé), anebo postupovat podle možností těch posledních. První varianta odpovídá darwinovskému přírodnímu výběru, ta druhá lidskému společenství (alespoň v západní křesťanské tradici - parafrázuji Ježíše: "cos učinil pro nejmenšího z mých bratří, pro mne jsi učinil").
Že s přijetím druhé varianty máme obecně problém, netřeba zdůrazňovat. Na konkrétní české asociální politice posledních let je to patrné více než jasně. McKibbenova strategie nevychází pouze z faktu, že je ohrožena relativní stabilita naší planety, ale je také založena na rehabilitaci hlasu každého, byť sebemenšího a sebechudšího z nás.
Jakub Patočka stejně jako komentátor listu New York Times Paul Greenberg vedle ocenění McKibbenovy schopnosti probouzet ekologické povědomí kritizují chatrnost či nepřesvědčivost jeho idejí, které se týkají dalšího postupu. Nestačí jim jeho důsledné a upřímné pobízení k individuální akci - k reflexi svého prostředí, své identity, k návratu k lokálním zdrojům a alternativám. Vadí jim absence zřetelného politického programu. To odpovídá ovšem jenom určitému politickému postoji, který vychází z předpokladu, že chod světa určují přednostně politici a lidé jako stádo jsou jimi vedeni (nebo manipulováni). Tento předpoklad sám je ovšem v zrcadle občanské emancipace v demokratických státech problematický.
McKibben ve své knize ilustruje svoji konkrétní zkušenost s politiky západního světa, z níž vyplývá, že oni nejsou žádnými autonomními vizionáři (naštěstí), nýbrž pragmaticky se přimknou k tomu, co jim dostatečně přesvědčivě naznačí někdo jiný - ať už je to hlas průmyslové lobby, nebo probuzené veřejnosti. McKibben založil svou aktivitu na druhé z možností, to je jeho politický záměr. Jeden člověk nemůže zvládnout vše. Explicitní politická artikulace je na jiných.
P. S. Pokud má čtenář zájem o věcné poznámky korigující či doplňující některé publicistické nepřesnosti v knize, zde jsou: http://amper.ped.muni.cz/gw/activities/dale_ctete/Zeeme.pdf
Bill McKibben: Zeemě. Jak přežít na naší nové nehostinné planetě. Přeložil Jaroslav Veis. Paseka, Litomyšl-Praha 2013.