Ruka ve tmě
Minulý týden jsem poprvé v životě jel lůžkovým vozem. Už od dětství jsem o tom snil, zajímalo mě, jaké to je ležet ve tmě, spát a přitom se pohybovat krajinou, poslouchat, ale i na vlastním těle cítit tlukot kovových kol a nerovnost kolejí. Tahle touha být skrytý a přitom uprostřed dění, jakoby v pohybu, mě provází i na jiných místech, třeba v divadelních nebo koncertních sálech, v kinech. Často během představení obhlížím místnost a hledám různé nepravidelnosti, místa, kam by se dalo ukrýt. Může jít o různé dekorativní prvky na stropě nebo ústí klimatizačních šachet, kde bych, jak si představuji, schovaný pod dekou, schoulený, nikým nepozorovaný, jen sám se sebou, mohl zcela nerušen pozorovat své okolí.
Když jsem vstoupil do kupé, byla v něm tma. V pruhu světla z chodby, které jsem otevřením dveří vpustil dovnitř, jsem s mírným leknutím zahlédl na nejnižším ze tří lůžek obličej člověka, rozhodl jsem se tedy nerozsvěcovat, krosnu jsem hodil na polici, kabát pověsil na háček, který jak se ráno ukázalo, žádným háčkem nebyl, takže mi kabát spadl na zem. Bylo těžké se v té tmě orientovat. Ukládat se ke spánku někde, kde to vůbec neznáte a ani nemůžete poznat, i kdyby to mělo být jen zběžně a v rychlosti, je podivně znervózňující. Po několika vteřinách jsem si lehl na střední lůžko, jak jsem měl napsáno na lístku. Překvapilo mě, že lůžka jsou až tak úzká, navíc nedoléhají ke stěně kupé, protože jsou sklápěcí, mezi stěnou a postelí je asi patnácticentimetrová mezera. Bál jsem se, že mi jí v noci propadne taška na člověka pode mnou.
Vyrážel jsem po desáté večerní, prvních dvacet minut cesty vlak projížděl městem a jeho okolím, prostorem kupé probleskovalo světlo periferie, osvětlená parkoviště, výrobní a skladištní haly, silné lampy podél silnic a křižovatek. Připadal jsem si jak uvnitř televize, do které se promítá koncentrát okolního prostoru místo toho, aby ona promítala určitý konkrétní obraz do svého okolí. Vlastně mi to připomnělo pohled na večerní panelák a do bezpočtu jeho oken, za jejichž záclonami explodují televizní obrazy tak, že podle jejich načasování a intenzity rozpoznáte, které domácnosti sledují stejný a které jiný program. Dohromady pak panelák jako betonová zeď vytváří plátno vysílající obraz zevnitř sama sebe.
Asi po čtvrthodině jízdy jsem u svého obličeje, v jednom ze záblesků venkovního světla, spatřil ruku. Lekl jsem se, chvíli jsem nevěděl, jestli se mi to nezdá, jestli to není jen přelud. Byla to asi desetiletá ruka, zatínala a uvolňovala pěst, byla protažená mezerou z horního lůžka, o kterém jsem byl přesvědčen, že je prázdné. Ta ruka provokovala, škrábala nehty o stěnu, vydávalo to nepříjemný zvuk, bezpochyby chtěla rušit. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Snad minutu jsem cítil i zlost. S tou rukou by stačilo trhnout a způsobilo by to na druhé straně končetiny jistě bolest a velké překvapení. Po chvíli jsem se však uklidnil a začal přemýšlet.
"Možná, že si ta ruka zaslouží obdiv," říkal jsem si, "má odvahu." Osmnáct let jsem spával na horním patře dvoupatrové postele a vím, jakým pokušením je protahovat ruku směrem k dolnímu lůžku. Přesto mi to bylo vždy nepříjemné, člověk nikdy neví, co se může stát, když na svou ruku nevidí a nedokáže úplně kontrolovat, co se s ní děje, a to pode mnou tehdy spal bratr. Asi po pěti minutách to ruka vzdala a stáhla se zpět. Asi jsem zbabělec. "Třeba chtěla jen kontakt," napadlo mě. Ještě půl hodiny jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem.
Tomu, že se mi celá situace nezdála, věřím asi tak na osmdesát procent, ale nakonec je to úplně jedno. Někdy je dobré strčit ruce i někam, kde riskujete úlek a bolest, stojí to za narušení obrazu, který jen zdánlivě vychází zevnitř sama sebe a odehrává se sám od sebe. Když už svou rukou nikoho nenahmatáte, možná to aspoň donutí zamyslet se nad sebou toho, kdo jí ve tmě uhne.