Tomely v zimě
Úvodem se musím přiznat, že mně k tvorbě Ermanna Olmiho pojí jistý osobní vztah. Jeho film Ať žije paní! byl jedním z důvodů, proč jsem se vlastně rozhodl studovat filmovou vědu - instinktivně mě uchvátila jeho sugestivní atmosféra a naivně jsem se domníval, že se tam naučím podobným dílům pořádně rozumět. Tam vás ovšem naučí pouze skrývat neporozumění za nabubřelý žargon.
Ermanno Olmi vstoupil do italské kinematografie na konci padesátých let a neorealismu, který v bohatnoucí společnosti ztrácel půdu pod nohama, poskytl nový impuls důrazem na duchovní rozměr existence. Filmy Místo (který prý ovlivnil Miloše Formana při natáčení Černého Petra) a Snoubenci ukázaly, že odstranění fyzické bídy ještě zdaleka neřeší všechny problémy současného člověka. "Nové formy organizace práce dnes nejsou příčinou masového přemísťování lidí, ale přímého rozkladu rodin. (…) Ještě na konci druhé světové války běžný člověk přizpůsoboval svou práci chodu rodiny." To jste už nejspíš někde četli, ale Olmi pokračuje: "Mezi intelektuály se neozval jediný hlas, který by před tímto varoval. Dnes často slyšíme názory, že rodina je pro člověka nesnesitelným krunýřem, přičemž tento druh vymezení vůči ní je často chápán jako rebelský."
Olmi jde proti současnému trendu ve filmu: žádné náročné efekty, žádná aktuální témata, téměř žádné hvězdy, pomalé, až asketické vyprávění. Je bytostný introvert, nesdílí typický sklon režisérů k manipulátorství a sebeprosazování. Olmi je oblíbený u ekumenických porot prestižních festivalů, sám však o své víře mluví velmi zdrženlivě a vůči oficiálnímu náboženství je silně kritický. Křesťanství chápe jako učení především humanistické, a proto také sociální.
Kniha se skládá ze série rozhovorů, které s Olmim vedl filmař a publicista Charlie Owens (vyšly v originále roku 2001), a rozhovoru Petra Slintáka z května 2011. Slinták napsal také rozsáhlé úvodní pojednání o Olmiho životě a díle. Miloš Fryš knihu opatřil vysvětlivkami, podrobnou Olmiho filmografií a obrazovou přílohou a vydal ji jako osmý svazek svého nakladatelství zaměřeného na filmovou literaturu. Škoda jen, že český divák neměl dosud mnoho příležitostí se s Olmiho tvorbou seznámit. Ale je slíbeno vydání některých klíčových titulů alespoň na DVD.
Vrcholným dílem Ermanna Olmiho je Strom na dřeváky - baladický příběh z časů, kdy poražení stromu na výrobu obutí pro děti bylo nejtěžším myslitelným zločinem. Ale lidé tehdy prožívali autentické city a drobné radosti, které se kamsi vytratily. Film nemá epickou šíři řekněme Bertolucciho Dvacátého století, je oslavou všedního života naplněného prací. Kritici proto vytýkali Olmimu, že idealizuje minulost a lyrizuje bídu. Na to režisér reaguje: "Jsme doslova obklopeni bandou kašpárků, kteří považují minulost za druh čehosi méněcenného, dobu omezenou historickými okolnostmi, v níž podmínky života nejde označit jinak než jako nelidské. Je to jako kdyby někdo tvrdil: Mé dětství bylo obdobím, kdy jsem nic neuměl." Filistrovské pohoršení vzbudila scéna zabíjačky, jež mnohým kritikům přišla samoúčelně krutá. Ale Olmi má upřímně rád své venkovany i s jejich chybami, chápe, že si po těžké práci chtějí dopřát trochu masa. Náhled, že nenávidět je třeba hřích a nikoli hříšníka, se projevuje také v adaptaci Legendy o svatém pijanovi Josepha Rotha, v níž se boží milost projevuje skrze typického pařížského clocharda; důraz na důstojnost každého člověka, i toho nejopovrhovanějšího, připomíná filmy bratří Kaurismäkiových, i když bez jejich syrového naturalismu, spíše je zahalen v jemně pohádkovém oparu.
Pro Olmiho je typický jemný humor (zejména v úvodním rozhovoru, kde vzpomíná na své dětství a dospívání), který je spíše svérázným viděním světa než snahou pobavit za každou cenu. Nabízí se výrok Konstantina Paustovského, že kdo se nezajímá o druhé lidi, stěží vytvoří kvalitní umělecké dílo. Odtud pochází i anarchistické gesto hrdiny filmu Sto hřebů, zavrhující neplodnou knižní moudrost.
Mnohá nedorozumění pramení z toho, že Olmi odmítá dekonstruktivní módu, která z teologické či estetické vědy dělá cosi exkluzivního a naprosto vzdáleného životu. Má rád věci jednoduché a přirozené, tím se vysvětluje i jeho záliba ve filmech dvojice Bud Spencer a Terence Hill. Anebo skutečnost, že se odstěhoval na venkov, daleko od center filmového průmyslu, ale zato blízko ke zdroji své inspirace: "V Miláně už nejsou roční období. Miláno má pracovní dobu, ekonomické krize a euforii z let prosperity. (…) Dnes ale žijeme v tunelu a ne ve městě. Už necítíš vzduch, vůni, světlo určitého času."
Některé Olmiho filmy, zejména Během léta a Okolnost, se zobrazením odcizení v moderním světě blíží poetice Michelangela Antonioniho. Ať žije paní! zase vykazuje jisté felliniovské prvky, ať už bizarními detaily demonstrujícími moc a bohatství (Satyricon, …a loď pluje) nebo klaustrofobní atmosférou zlého snu (Město žen). Pro Olmiho je typické neustálé hledání výrazových prostředků: natočil životopis papeže Jana XXIII. (jenž mu byl svou neobřadnou laskavostí bytostně blízký), historickou fresku Válečnické řemeslo i exotický dobrodružný příběh Zpívající za plentou, podílel se na komorním povídkovém filmu Jízdenky s dalšími mohykány autorského filmu Abbásem Kiarostamím a Kenem Loachem. Olmi také zfilmoval Knihu Genesis, v rámci velkolepého koprodukčního projektu, jeho příspěvek však velký úspěch neměl, je příliš svérázný a vymykající se velkofilmové rutině. Tyto různorodé filmy však spojuje důraz na mravní hodnoty, které dodávají životu smysl.
Svoji víru v budoucnost ilustruje Olmi na příkladu tomelů, zářivě barevného ovoce zrajícího v zimním nečase. Stejnou nadějí jsou četní mladí tvůrci (sám pro ně spoluzaložil filmovou školu Ipotesi Cinema), kteří ještě nerezignovali na možnost osobního vyjádření prostřednictvím filmu.
Ermanno Olmi: Rozhovory. Přeložili Petr Slinták a Martina Mezírková, Camera obscura, Příbram, Svatá Hora 2012.