Stroj se nezadrhne
Kdo si však přečte Holcmanovu knížku Hýlom, hálom (2008), jíž jsem věnoval svého času recenzi v Literárních novinách (O cestách věčné energie, LtN 6/2008, dostupné z http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4933&rok=2008&cislo=6), užasne. Tak jako užasl Milan Kundera, když autorovi napsal, že knihu přečetl jedním dechem. Holcman je už desetiletí na stopě něčeho hlubokého a přes lokální kulisy něčeho univerzálně lidského. Rituály, jimiž žije a jež v polistopadovém období spontánně obnovuje tradiční Morava, mají svůj původ v pulsu přírody, v pulsu lidského ducha napříč staletími. Holcman ty rituály pouze nepozoruje, on je v nich potopen až po uši.
Týden co týden (tak se jmenuje i jedna z jeho starších knih) opouští Zlín a soudcovskou profesi a vydává se do rodných Skoronic u Kyjova, kde opečovává víno a zapouští znovu a znovu své kořeny do životodárné země, do sítě věcí a vztahů, jež fungují jako zásobárna živin, stejně jako podhoubí pro houby. Každý máme určitě někde takové místo, k němuž se intuitivně vracíme, kde se napojujeme na rodovou tradici, kde se pohledem na každý pěkný strom či kámen spojujeme s prehistorií i věčností zároveň. Tady čerpáme energii, abychom se mohli znovu a znovu vydávat do zmatku moderního světa, přinášet svůj díl k tvorbě něčeho nového a přitom nevyhasnout, nevyhořet. Odtud si také přinášíme vnitřní kompas, který nám říká nejen, kde je sever a jih, ale i kde je nahoře a dole. Kde jsou nebesa a kde je peklo.
Víno. Stálý společník na cestě rokem vykolíkovaném tradicemi. Médium, skrze něž se můžeme dostat jak do nebe, tak do pekla. Záleží na nás. Na tom, jak s ním zacházíme. Víno není nutně prostředek k pouhému oblouzení a úniku z tohoto světa. Je inspirací, je zdrojem příběhů a životní moudrosti. Když jsem na Taiwanu poznával, jak se pije čaj - co vše to znamená: jak přistupuješ k pití čaje, tak přistupuješ i k životu, řečeno slovy jednoho taipejského mistra - napadlo mne hned, vždyť to je jako pití vína na Moravě! U tří malých půldecových koštovaček se ve sklepě skutečného mistra vinaře otevře celý vesmír. A otevřou se i duše těch, kteří jsou koštu, oné moravské bohoslužbě, přítomni. Jsou to intenzivní zážitky, na něž vzpomínají cizinci více než na hostiny v hotelích či turné po sebeexkluzivnějších památkách.
Holcmanova knížka Stroj se (ne)zadrhl je souborem textů, jež psal na objednávku redakce Národopisné revue, kterou vydává Ústav národní kultury ve Strážnici. Ale ta objednávka, učiněná důvtipnými redaktory, kteří svého Josefa dobře znají, spojila se s jeho bytostnou písmáckou potřebou. Dostat ono intenzivně prožívané na papír, i s rizikem, že se dopustí nějaké etnografické či jiné nekorektnosti. Jenže to je život! Holcmanova kniha je svého druhu vícenásobnou kronikou. Zrcadlí nejen život s vínem, nejen lokální rituály (s jejich přesahy), ale i ducha strážnického festivalu, který je už přes šedesát let moravským fenoménem, v němž dávno nejde jen o nějakou pódiovou prezentaci folkloru či folklorismu. Strážnice, to je způsob života, to je setkávání, to je každoroční obrozování.
V Holcmanově knížce potkáme mnoho jmen, některá známá, jako jsou třeba spisovatel Ludvík Vaculík, sochař Otmar Oliva, cestovatel Miroslav Zikmund, etnograf Karel Pavlištík, režisér Břetislav Rychlík, mnohá méně známá či neznámá. Všechna jsou zmíněna tak samozřejmě a s takovou důvěrností, až to "přespolního" čtenáře může zmást a řekne si, to je jiný svět, kterému nerozumím, tam nepatřím. To ovšem potrvá pouze do té chvíle, než se odhodlá a vyrazí. Třeba do Strážnice nebo na Slovácký rok do Kyjova, který vrcholí závěrečnou jízdou a vyvoláváním skoronických jezdců, nebo na Horňácké slavnosti do Velké nad Veličkou či na tradiční hody či fašanek na moravskoslovenské pomezí. Živý dotek tu znamená velké nebezpečí - doživotní lapení. Lze se z něj vymanit a vrátit, to ano, ale každodenní svět už pro takového navrátilce nebude tím, co býval. Bude naň pohlížet novýma očima a bude to stát za to.
Nemůžu skončit bez zmínky o tom, že soubor Holcmanových textů je doplněn třemi "baladami". Nejsou to pravé povídky, spíše mají charakter medailonů či meditací nad osobními příběhy, v nichž se zrcadlí smutek a tragika života. Nejsou však bez naděje, naopak - ukazují nezdolnost obyčejných lidí, postiženého chlapce, který miloval koně, ženy, která prožila život po boku věčného průseráře, chlapíka, který přišel o nohu - kteří vedeni svým vnitřním zákonem překonali životní dramata a úrazy a zanechali nám poselství o smysluplnosti vyššího typu. Svým soustředěním na jednotlivé příběhy vyvažují široký záběr předchozích pasáží knihy a připomínají, že Josefa Holcmana krom dešifrování zákonů tradice a věčné energie hluboce zajímají lidé a jejich osudy. Tyto tři závěrečné balady navazují na jeho povídkovou knížku Cena facky (2009) a jsou příslibem, že v některé budoucí knize Josef Holcman dospěje k jejich syntéze…
Josef Holcman: Stroj se (ne)zadrhl. Ottobre 12, 2012.