Kinetické objekty, které se nepohybují
Dílo klasika českého kinetického umění Radka Kratiny je na retrospektivě v pražské galerii Dům U kamenného zvonu představeno přehledně, ale s jistou dávkou akademismu.
"Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje."
Antoine de Saint-Exupéry
Radek Kratina (1928−1999) byl jedním z českých výtvarných umělců pevně spjatých s šedesátými léty minulého století. Tehdy zavál do české společnosti čerstvý vítr, tehdy se zdálo, že vše bude možné, stačí jen vstoupit do dveří, které se pootevírají, a vejít do nového světa, plného možností. Někteří čeští výtvarníci se těmi pootevřenými dveřmi dokázali rychle rozhlédnout po světové scéně a doslova hltali to, co jim bylo dlouho odpíráno.
Radek Kratina se až do roku 1963 věnoval užitému umění, především návrhům vzorů látek. Ve svých pětatřiceti letech radikálně změnil přístup, opustil praktické řemeslo a začal se věnovat experimentální volné tvorbě na základě podnětů, které do náhle svobodnější společnosti začaly přicházet. Vytvářel objekty, otisky, koláže, asambláže. A velmi brzy, už po roce tvůrčího hledání, vznikl jeho první pohyblivý objekt z velmi skromného materiálu, ze zápalek. V tomto okamžiku Radek Kratina nalezl směr, kterému se později měl věnovat výhradně.
Od zápalek postupně Radek Kratina dospěl až naleštěným kovům, princip zůstal ale stále týž. Z rukou umělce velmi pracovitého, precizního a nápaditého vycházely nové a nové hravé objekty sestavené z jednoduchých součástek, ponejvíce válcového tvaru, které se mohou pohybovat. Postačí lehký dotek a je možné vytvářet obměňující se podoby, v proměnlivosti jistěže ohraničené limity své konstrukce. Ty nejlepší z "variabilů" mají lehkost staveb z dětských hracích kostek, jejichž navrhování se Kratina v mládí rovněž věnoval. Jiné by se daly nazvat hlavolamy, které nemají řešení. Seřadit barvy jako v Rubikově kostce a dosáhnout "vítězství" u Kratinových objektů není možné, jejich smyslem je možnost proměny. V této souvislosti je ale výstava v pražském Domě U Kamenného zvonu jistým popřením smyslu Kratinovy tvorby a jeho uznávaného postavení jako jednoho z mála tvůrců českého kinetického umění. Z mnoha desítek vystavených exponátů je možné dotýkat se − a tedy rozpohybovat je a učinit je kinetickými − pouze šesti, umístěných v samém závěru výstavy. A sice u stolu, nad nímž je promítán dokumentární film, v němž lidé, kteří Radka Kratinu znali (jako jsou architekt Ladislav Lábus, historik umění Jiří Šetlík či galeristka Meda Mládková), mluví o tom, že Radek Kratina chtěl, aby se hravost jeho objektů projevovala prostřednictvím lidí, kteří se jich dotýkají a pohybují s nimi.
Variabilní objekt uspořádaný rukou svého autora má samozřejmě svou formu. A autor, který objekt vytvořil, velmi dobře zná možnosti, které jeho dílo nabízí. Pod rukama návštěvníků výstavy, pokud by bylo možno volně pohybovat alespoň s kovovými objekty, kterým nehrozí poškození, by jistě mohly vzniknout tvary značně neladné. Nemluvě o představě školních tříd, které by se v rámci návštěvy výstavy na volně manipulovatelné objekty vrhly jako kobylky. Jistě radostně, ale jak známo, děti dokáží zničit i nezničitelné, tedy i Kratinovy kovové objekty. Je ale kinetické umění, o kterém víme, že by se pohybovat mohlo, nicméně tak nečiní, opravdu kinetickým uměním?
Skromně a po svém
Radek Kratina byl v českém výtvarném prostředí jedním z mála představitelů tohoto uměleckého směru. Česká výtvarná scéna bývala v minulosti dávné i nedávné poměrně malá, trendům, kterých se v určitých obdobích minulého století spoluúčastnily stovky evropských či světových výtvarných umělců a desítky z nich se prosadily, se u nás od šedesátých do konce osmdesátých let, tedy v době, kam spadá nejdůležitější tvůrčí období Radka Kratiny, věnovalo většinou jen několik výtvarníků. Příklady budiž pop-art, op-art, happeningy, minimal-art, land-art. V oblasti kinetického umění měl Kratina u nás opravdu jen málo souputníků. Jednak je to jeho vrstevník Milan Dobeš (nar. 1929), Čechoslovák působící v Bratislavě (mimochodem má zde od roku 2001 stálou expozici své tvorby - Múzeum Milana Dobeša), jednak jsou to generačně mladší Vratislav K. Novák (nar. 1942), který vytvořil kyvadlo na pražské Letné, a Stanislav Zippe (nar. 1943), věnující se kinetickým světelným objektům. Po listopadu 1989 pak tvůrců všelijak se pohybujících plastik samozřejmě přibylo, ale to už je jiná kapitola.
Pokud jde o socialistické Československo, v němž tvořil Radek Kratina, to rozhodně jako svobodný a světu otevřený stát nefungovalo a zařadit se do proudů světového umění bylo v té době těžké, téměř nemožné - a přesto se to několika jednotlivcům podařilo. V tehdejším československém výtvarném umění vládli a vytvářeli je lidé dnes povětšinou zapomenutí, kteří svou dobu jako umělci nepřežili. Ti, kterým jsou dnes pořádány velké retrospektivy, naopak po celá sedmdesátá a osmdesátá léta stáli stranou zájmu společnosti a většinou měli problémy vůbec vystavovat. To je třeba připomenout, byť Radek Kratina jistě nebyl členem disentu. Ve veřejném prostoru ale realizoval jediný větší objekt až na začátku devadesátých let pro architekty Alenu Šrámkovou a Ladislava Lábuse v obchodním centru Lužiny v Praze. Tento variabilní objekt je na výstavě umístěn hned ve vstupním prostoru naproti pokladně. V obchodě na Lužinách, pro který byl určen, pobyl jen velmi krátce. V tomto případě proti Kratinovi nestála normalizace, ale privatizace.
Evropští či američtí představitelé kinetického umění, kteří tvořili v téže době jako Radek Kratina, obvykle realizovali své plastiky ve veřejném prostoru, tu velkolepě, tu skromněji. Stejný ročník narození jako Kratina mají Yaacov Agam z Izraele a Julio le Parc z Argentiny, oba působící od konce padesátých let v Paříži. Jejich tvorba se rozvíjela v jiných podmínkách, o něco dříve než ta Kratinova, oba jsou dnes světově známí. Radek Kratina dospěl ke srovnatelným uměleckým výsledkům, byť ve skromnějších, ale také lidštějších rozměrech a formátech. Po většinu svého života tvořil v izolaci od světového umění, v prostředí nesvobodném a omezujícím. A přesto si prosadil své, alespoň ve vlastní tvorbě, když prosazení na evropské či světové umělecké scéně bylo s bydlištěm v tehdejším Československu prakticky nemožné.
Výstava v Domě U Kamenného zvonu je rozsáhlá a umožňuje návštěvníkovi udělat si o Kratinově tvorbě představu v celku, jaký doposud vystaven nebyl. Snad až příliš prostoru je věnováno jeho uměleckým začátkům, etapě hledání, která předcházela jeho prvním pohyblivým objektům. Variabilů je ovšem na výstavě dostatek, jen jaksi nevariují. Vzpomínám si na své první setkání s tvorbou Radka Kratiny, které se odehrálo v Brně (kde se Radek Kratina narodil, prožil dětství a vystudoval střední uměleckou školu) v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Bylo to na jaře roku 1989, těsně před pádem socialismu, o němž ale tehdy nikoho nenapadlo, že by mohl padnout. Ale přece něco bylo ve vzduchu, věci se začaly uvolňovat a pohybovat. A pohyb Kratinových variabilů byl tehdy velmi symbolický. Na brněnské výstavě bylo možné dotýkat se všech vystavených objektů a pohybovat s nimi. A jakoby tím někam posunovat zatuhlý svět reálného socialismu. Bylo to překvapivé a radostné setkání a velké okouzlení. A bylo to velmi hravé a osobní. Výstava v Domě U Kamenného zvonu je jiná, hravost je zde silně omezena, tak jako skutečná, nikoliv dětinská hravost či hravost spočívající ve hraní počítačových her, ale hravost okouzleně tvůrčí nějak opět zmizela ze světa, ve kterém žijeme.
Kinetické umění je dnes naopak v módě, ale jeho formy někdy vzbuzují trošku rozpaky. Tak jako u projektu otáčejícího se mrakodrapu v Dubaji, což má být vlastně veliká, ovšem až příliš, kinetická plastika. Kinetickou sochu, a to v Americe, postavil i český umělec David Černý, který vždy umí dobře odhadnout, co je právě in. Skromné variabily Radka Kratiny, byť jejich skromnost byla vynucena vnějšími okolnostmi, jsou pravým opakem takových projektů a oslovují nikoliv vnějším efektem, ale svou nápaditosti a jakousi "rukodělností", lidským rozměrem. Právě tím, co bylo pro české výtvarné umění od šedesátých do začátku devadesátých let minulého století typické a na čem by po uvolnění poměrů mohlo stavět jako své devíze, čeho se však víceméně samo vzdalo a co odvrhlo jako stín minulosti, shlížejíc se v takzvaném velkém světě. I výstava v Domě U Kamenného zvonu představuje Kratinu spíše jako potenciálního tvůrce rozměrných kinetických objektů ve veřejném prostoru a jako tvůrce efektních kovových skulptur sestavených z lesknoucích se kovových součástí než jako umělce, pro nějž byla důležitá hravost, kterou chtěl zprostředkovat ostatním. A také spíše jako umělce, který žil sice na okraji, ale přesto sledoval světové trendy, než jako samorostlého tvůrce, který neúnavně vytvářel svůj vlastní svět.
S velkými retrospektivami českých výtvarných umělců narozených ve dvacátých a na počátku třicátých let minulého století se v poslední době roztrhl pytel. Právě nyní je možné v Praze navštívit hned tři. Kromě výstavy Radka Kratiny jsou to retrospektivy Huga Demartiniho ve Veletržním paláci a Karla Malicha v Jízdárně Pražského hradu. V nedávné minulosti jim předcházely retrospektivy Theodora Pištěka ve Veletržním paláci a Stanislava Kolíbala a Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu. Radek Kratina je mezi těmito tvůrci v pozici umělce poměrně málo mediálně známého. Kvalitou své tvorby se však mezi nimi určitě neztratí.
Radek Kratina (1928-1999). 6. března - 19. května 2013, Dům U Kamenného zvonu, Praha.