Provinční české prostředí nedokáže ocenit domácí autory
Do světa umění vkročil relativně pozdě, ale vše dohnal. Ne však kvapným upřednostňováním povrchnosti a lacině vlivnými efekty, ale promyšlenou fotografickou, sochařskou, malířskou a pak též básnickou tvorbou v intencích surrealismu. Polygraf, umělec a vydavatel Lubomír Kerndl je rovněž zaujatým podporovatelem současného surrealistického umění.
V přítomném českém umění jste "dospělým zázračným dítětem". Je to možná protimluv, ale pravdou je, že jste vešel do výtvarného dění až po čtyřicátém roce věku a k tomu se ještě stal mecenášem umění.
Větší měrou jsem se začal umění věnovat skutečně až po čtyřicítce, ale i předtím jsem stále něco tvořil. Bylo ve mně, jen je překrývala nutná sháňka živobytí. Patřičně mě nastartovalo až setkání s malířem a grafikem Josefem Kremláčkem a s českou surrealistickou skupinou Stir up, které je členem. Mecenášem umění se ale být necítím. Jen se snažím pomoci, pokud je to v mých silách, dobré věci surrealismu.
Je pochopitelné, že se svými prvními sochami, vzniklými už před čtyřiceti roky, jste hned neběžel do výstavní síně. Ale jednou musel přijít okamžik prvního zveřejnění. Čím vlastně je vedeno autorovo nutkání vyjít před výtvarnou veřejnost, potažmo kritiku?
Můj vztah ke dřevu jako dokonalému sochařskému materiálu pramení v původu, pocházím ze staré bednářské rodiny. Jenže tvorba ze dřeva je náročná na čas. Takže, než jsem udělal soubor soch, který mohl být vystaven, trvalo to dlouho. Stejné to bylo s malbou a kresbou. Teprve s roky přibývaly práce, z nichž jsem mohl mít dobrý pocit. To byl, myslím si, okamžik úvahy, že bych mohl ukázat, co dělám, ve výstavní síni.
V čase několika let jste se dokázal na výtvarné scéně etablovat. Nejdříve abstraktními barevnými fotografiemi s hrou a lomem světla, sochami ze dřeva a následně malbami. A nebyly to, po mém soudu, žádné začátečnické práce zaujatého amatéra.
K přivedení díla do zamýšlené podoby je zapotřebí invence a chuti experimentovat. Devět desetin tvorby pochází z myšlení a představ a ten zbytek je záležitostí řemeslné zručnosti, techniky a materiálu. Alespoň u mě je to tak. V případě digitálních fotografií je další podmínkou být dobrým pozorovatelem a vidět, co druzí nevidí, třeba odlesky světla. Nemohu hodnotit svou práci, jen řeknu, že některá díla jsem nosil v hlavě hodně dlouho, především rozměrné dřevěné skulptury. Realizace potom trvala další roky.
Ne dost na tom. Záhy jste zveřejnil své první básně.
Mnozí surrealisté jsou také básníky a vzhledem k hustotě představ v jejich hlavách je jen otázka času, kdy to vyjeví. I mě to potkalo.
Prostřednictvím malíře, grafika a ilustrátora Josefa Kremláčka jste navázal okolo roku 2005 kontakt se surrealistickou skupinou Stir up. Záhy jste se stal jejím členem s pravidelnou účastí na jejích výstavách.
Bylo pro mě velkou poctou, že mě mezi sebe vzali takoví matadoři surrealismu jako Josef Kremláček, Jan Wolf, Arnošt Budík a Václav Pajurek, kteří aktivně zažili vlnu surrealismu v šedesátých letech a zasvětili mu celou svoji tvorbu.
Cítil jste příklon k surrealismu, k jeho specifickému pojetí tvorby v těsném sepětí s životem, již před setkáním se skupinou Stir up, nebo se ono cítění ve vás projevilo až skrze nové surrealistické přátele?
Myslím, že to ve mně bylo dávno. Skupina Stir up a její členové mě ale postrčili dopředu a zároveň přesvědčili, že v zájmu prezentace surrealismu je možné být v jedné skupině i přesto, že každý jsme naprostý solitér.
Získal jste ve skupině Stir up důležité postavení. Proto se nemohu nezeptat na výstavu v Senátu Parlamentu České republiky v roce 2011. Jedním z postulátů surrealismu, jak byly stanoveny před bezmála devadesáti roky, je kategorický odstup od vládnoucí moci, zásadní vyhýbání se jakékoli spolupráci s ní. Senát a Stir up by se tedy neměly nikdy potkat.
Výstava vyvolala vlnu diskuzí. Josef Bubeník, člen Stir up, odmítl účast. Ostatní jsme si řekli, že výstavu pojednáme jako vzdor, a představili jsme na ní svá nejkontroverznější díla. Pokud Stir up lze volně přeložit jako vyvolat neklid, potom se to podařilo. Některé exponáty měly být "úředně" svěšeny. V prvé řadě obraz Pocta Evropské unii od Lindy Filipové. Dlouhý zástup lidí na něm vchází do obrovské zadnice. Vyvolal velké emoce. Senátor Jonáš, který výstavu zaštítil, ale prohlásil, oceňuji jeho rovný přístup, že budou vystavena díla výhradně dle volby autorů.
Rozhodně si nemyslím, že Stir up výstavou v Senátu pochlebovala státní moci. Na exponovaném místě jsme učinili svobodný krok a žádoucí měrou jsme se zviditelnili.
Ať už řekneme, že surrealistické umění má ve vás mecenáše, čehož se ze skromnosti odříkáte, nebo příznivce a podporovatele, což je totéž, zůstane skutečností, že bez vaší aktivní finanční a polygrafické nápomoci nebyla by určitá galerijní a vydavatelská aktivita možná.
Ano. Rád dle možností podporuji surrealistické umělce. S tím souvisí úsilí orientované na výstavní prezentaci a na vydávání poezie. Týká se to především skupiny Stir up a jejích členů, vydávání surrealistického občasníku Styxus a básnických bibliofilií. V roce 2006 jsem získal pronájem bývalého Mohelského mlýna na dolním toku řeky Jihlavy u Mohelna na Třebíčsku. Týž rok jsme tam společnými podpůrnými silami surrealistických autorů vytvořili galerii se jménem Čertův ocas. Je převzaté od zeměpisného názvu říčního meandru vzdáleného od mlýna asi kilometr. V galerii přístupné od jara do podzimu máme ve dvou patrech stálou surrealistickou expozici a v dalším pořádáme autorské výstavy.
A co se básnických bibliofilií dotýká?
V mém nakladatelství Amaprint-Kerndl jich dosud vyšlo pět: Arnošt Budík a Josef Kremláček − Arnauovy ostrovy, Josef Bubeník a Arnošt Budík − Oheň pod ledovcem, Arnošt Budík a Lubomír Kerndl − Slepé hodiny ve vleku věků, Zdeněk Píža − Hra na sny a Arnošt Budík, Lubomír Kerndl a Henry Lejeune − Tři v plném slunci.
Ale vy snad ani nestojíte o to, aby se kulturní veřejnosti dostávaly informace o vašem dobrodějství. Jak jinak bylo by možné, že se o něm ví méně než málo?
Není podstatné, kdo se více zasloužil o to, že vznikla taková či jiná výstava nebo byla vydána jakási knížečka poezie. Hlavní je, že se to stalo a že se to stalo rádo. Nemám pocit, že dělám cosi výjimečného. Miluji umění a snažím se, aby šlo za lidmi a aby bylo přijato. Jsem pak potěšen, když si důvodně mohu myslet, že se tak u někoho stalo. To je podstatné. Kdybych běhal a volal já, já, já, připadal bych si trapně.
Básnické bibliofilie vydáváte v minimálním nákladu několika desítek výtisků. Některé jsou číslované, podepsané autorem a opatřené originální ilustrací. Všechny vaše tisky jsou vzácným sběratelským artiklem. Jistě vzbuzují náležitý ohlas.
Jistě, ale jen v úzkém kruhu milovníků poezie, zejména u těch, kteří mají blízko k surrealismu.
U bibliofilů, vyznavačů surrealistické poezie jsou vaše tisky v dobrých rukou. Ale oni jistě své věci střeží, slouží jen jim. Poskytujete své tisky jako studijní materiál důležitým knihovnám?
Jde o řádné vydavatelské produkty, tedy zasíláme povinné výtisky pěti knihovnám.
Kterou bibliofilii považujte za zvláště zdařilou, literárně a polygraficky?
Každá je v nějakém bodě dokladem zvláštního důvtipu. Třeba Slepé hodiny ve vleku věků jsou miniatura zajímavá neobvyklým knihařským zpracováním. Tři v plném slunci jsou krásně završeni graficky Lejeunovými ilustracemi. Nelze tedy vyzdvihnout jen jednu. Stejně tak po literární a obsahové stránce nemohu prohlásit, že jedno je lepší než druhé. Spíš jde o to, že z některých vydaných básní mám příznivější pocit než z ostatních, ale to je opravdu ryze individuální.
I při hojnosti výstav, jakou skupina Stir up měla za posledních deset let, je tu, myslím, stálý dojem, že je uměleckým sdružením jen provinčního dosahu. Příčina nejspíš vězí v malém významu míst, kde se dosud představila, tedy kromě Senátu. Přitom si zasluhuje mnohem větší odbornou pozornost.
Stále platí, že doma není nikdo prorokem. Není řídkým jevem, že provinční české prostředí nedokáže ocenit domácí autory. V cizině jsou přijímání s podstatně větším zájmem. Všichni členové Stir up byli pozváni na důležité mezinárodní výstavy současného surrealismu konané v minulých třech letech v Portugalsku a v Chile, kde jsou od té doby zastoupeni ve stálých expozicích ve významných muzeích a galeriích.
Je tu ještě jeden důležitý fenomén. Vydáváte jako občasník už jmenovanou surrealistickou revui Styxus. Přispívají do ní členové Stir up včetně Arnošta Budíka, bruselského historika umění, teoretika surrealismu, básníka a kolážisty moravského původu, a jiní naši a zahraniční umělci. Styxus je v českém kulturním prostředí výjimečný, avšak dosud nedoceněný. Proč?
Možná je to i tím, že jej z větší části využíváme k zdokumentování našich akcí a jen menší částí k diskuzi o surrealistických tématech. To je můj subjektivní pocit. Samozřejmě je to také popularitou či zviditelněním naší skupiny.
Zatímco intenzitu vaší fotografické práce zeslabilo zesílení malířské tvorby, vaše sochařská tvorba trvá v linii dřevěných skulptur nesených v organických tvarech a v objemech vycházejících z primárních daností materiálu. Nad vším stojí, řekl bych, a vše logickým nadhledem sdružuje vaše poezie.
Ano, myslím, že je to tak.
Být básníkem, jedno, zda lyrickým, surrealistickým či jiným, nemůže pramenit v pouhém chtění, provázeném třeba nejintenzivnějšími skladebnými pokusy. Jak se otevřela vaše schránka poezie?
Ten okamžik nedokážu určit. I zde připadá důležitá role myšlení a představám. Pokud přesáhnou určitou mez, něco se začne rodit. Pak je ovšem třeba jít s tím na veřejnost. Přátelsky i odborně mě postrčil Arnošt Budík.
Někteří umělci jsou exhibicionisté. Udělají vše pro to, aby se o nich vědělo, aby dosáhli relativity uznání. Pro dosažení cíle snadno mění chování, názory, přátele, obětují nějaký peníz. Jak je to s vámi?
Co vytvářím, chci samozřejmě prezentovat. Není to ale důvod k tomu, abych se měnil nebo se točil jako korouhvička podle toho, kam vítr fouká. Bylo by to krajně nesurrealistické.
Než jste se stal polygrafem, měl jste odborné povolání v oblasti kybernetiky. K polygrafii jste přidal uměleckou tvorbu. Kdybyste nebyl s to dále dělat, co děláte, co byste dělal?
Tvořil bych.
Konkurenční prostředí v polygrafii, stejně jako v jiných odvětvích, je jistě tvrdé. Působit v něm a nebýt ekonomicky a technicky zcela na okraji, to jsou zřejmě docela jiné podmínky než v autorské výtvarné práci. Je ona pro vás kompenzací napětí provázejícího vaši podnikatelskou činnost?
Podnikatelské prostředí u nás bych raději nekomentoval. Pokud se chováte férově a nepodvádíte, máte to ještě těžší. Tristní na tom je, že stát raději podpoří zahraniční firmu než svého občana. K tomu peníze z Evropské unie sypané lokálně do soukromých projektů podle toho, jak usoudí vševědové úředníci nebo spíše podle toho, kolik dostali bokem. Rovnost podmínek není ani na dohled. K tomu celkový morální marasmus ve společnosti, to jsou závaží. Takže výtvarná práce je pro mě opravdu protiváhou a kompenzací negativních pocitů.
Meda Mládková přijala krédo: Přežije-li kultura, přežije lidstvo. Ti, kteří nyní řídí náš stát, si to možná nemyslí, oni snad bez kultury přežijí. Vy jste reprezentantem obojího - dílem ekonom, dílem vícevrstevný člověk umění. Jste tedy kompetentní, abyste řekl, kde je pravda.
Pravda má tisíc podob, ale k tomu, na co se ptáte: Pracovat je nutné, jestliže chceme jíst. A abychom mohli mít ze své práce dobré pocity a nepadli na úroveň zvířat, je zapotřebí kultury. Proto s paní Mládkovou bezvýhradně souhlasím. A pro amorální vůdce nahoře mám vzkaz, aby ve svém pocitu nedotknutelnosti nezapomněli na boží mlýny. Pravda většinou čeká až na konci.
Lubomír Kerndl − fotograf, sochař, malíř, grafický designer, polygraf, podporovatel umění, kurátor galerie Čertův ocas v Mohelském mlýně na řece Jihlavě. Narodil se 12. října 1954 v Brně. Žije v Mohelně na Třebíčsku a v Třebíči. Je absolventem Fakulty elektrotechnické Vysokého učení technického v Brně, kde získal titul inženýra. Je členem české surrealistické skupiny Stir up a Unie výtvarných umělců České republiky - jejího Sdružení výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě. Dosud uskutečnil sedm autorských výstav, první v roce 2004 v Galerii Malovaný dům v Třebíči. Zúčastnil se četných členských výstav skupiny Stir up, vystavoval na mezinárodních přehlídkách soudobého surrealistického umění v Belgii, Portugalsku, Chile a Rakousku. Je zastoupen ve sbírkách Council of Coimbra (Coimbra, Portugalsko), Museo de la Solidaridad Salvador Allende Arte Contemporaned (Santiago de Chile, Chile).