Důkaz, že jsme
"Ahoj. Jmenuju se Eunice, je mi pětatřicet, jsem z Portugalska a někdy mám pochybnosti, zda existuji." Eunice sedí u pultíku, na kterém je položený notebook, obličej jí nasvěcuje malá lampička a její projev snímá kamera zabudovaná v počítači, která přes projektor promítá její tvář na protilehlou stěnu.
"To, co mě přesvědčuje, že dýchám, je tento rentgen mých plic," říká a ukazuje na kameru rentgenový snímek. Vše se odehrává v horkém květnovém dni v univerzitní učebně se staženými roletami, která je celá pokryta modrými polštářky na sezení, z nichž jsou ale obsazeny jen čtyři. Dva z diváků jsou učitelé z hostitelské katedry této performance, další dva (včetně mě) jejich přátelé ze zájmového literárního klubu. Ze studentů nepřišel nikdo. Nejspíš se báli angličtiny, která je řečí celého vystoupení.
"Další důkaz, že existuji, je má zdravotní dokumentace," pokračuje Eunice a předčítá zdlouhavé údaje o své krvi, cukrech, cholesterolu. Za ní skromně stojí její manžel Mario, který jí z malé papundeklové krabice podává rekvizity. Mezi jiným vyndává z krabice příruční dámskou rtěnku.
"Měla jsem chlapce, který měl nehodu na kole. Spadl a zranil se na hlavě. Lékaři mi řekli, že to může být vážné!" Mario jí podává další rentgen, na němž je řada snímků něčí lebky. Eunice ho rozstříhá na jednotlivé obrázky a pokračuje: "Z toho, co mi řekli doktoři, jsem pochopila, že mi doporučují, abych se s nemocným přítelem rozešla. Kdo z vás si myslí, že bych ho měla milovat dál, ať udělá tohle…" - namaluje si rtěnkou rty a jeden ze snímků políbí. Po ní to udělají ještě dva z účastníků performance. Včetně mě.
"Také jsem kdysi čekala dítě. Řekli mi, že si musím dát udělat jeho sonogram. Pak jsem dítě potratila. Teď jsem ráda, že sonogram mám. Díky němu vím: měla jsem v sobě dítě!" Zároveň se svou řečí si lepí izolepou na břicho snímek svého dítěte.
Pak Eunice vypíná počítač, rekvizitář Mario (o němž je nám v této chvíli už jasné, že byl něčím víc než jen rekvizitářem) vytahuje rolety a sklízí rekvizity do připravené krabice. Všichni účastníci přesto sedí mlčky na svých místech. Cítí sílu okamžiku.
Potom začíná diskuze.
My diváci různými slovy pojmenováváme základní kód performance: pravda a iluze. Živá žena versus její umělý obraz na zdi, příběhy o živých lidech, jejichž protokoly a fascikly jsou v dnešní stínové době pokládány za skutečnější důkaz existence než sama jejich existence. Příběhy, které Eunice prezentuje, nejsou její vlastní, sbírá je ze své praxe (je sociální pracovnicí) i z vyprávění známých. Eunicina performance sklízí v současném Portugalsku veliké úspěchy nejen proto, že ukazuje na odcizenost dnešního světa, ale také proto, že pracuje s traumatickými příběhy, u nichž je terapeutické už jejich vyslovení. Ve své původní, nezkrácené podobě obsahuje deset příběhů, po jejichž odvyprávění chodí za Eunice diváci a svěřují se jí se svými vlastními příběhy, které od nich lékaři (zaměřující se většinou jen na jejich fyzickou existenci vyjádřenou v -grafech a -gramech) nikdy nechtěli slyšet.
Léčivost otevřenosti a bezpečí, které Eunice s Mariem navodili svým vystoupením, dává projevit i našim vlastním bolestem. Jedna z kamarádek se přiznává, že téma spontánního potratu ji začalo zajímat poté, co tuto bolestnou zkušenost sama prožila. Smiřovala se s ní tak, že se o ni začala zajímat jako o fenomén - a zjistila, že spontánní potrat je cosi jako veřejné tabu, ačkoli jej většina dnešních žen prožije i několikrát během svého života.
My čtyři diváci si pak postupně přicházíme na to, že každého z nás silně zaujal jeden z příběhů. Pro mě je to příběh mladého zraněného muže, který od nás skrze růž na rty dostává ujištění: Ať jsi svým grafem či diagnózou odsouzen k čemukoli, pro nás existuješ a chováme k tobě cit.
Proč?
Prostě proto, že JSI…