Jak zvýšit výrobu dětí?
Naše země má problémy s porodností a s rodičovskou politikou. Desatero Oranžového klubu je - i se všemi slabinami - prvním a rázným výkopem k důkladnému zamyšlení nad těmito problémy. A to i v kontextu minulosti.
Píšu tento článek v souvislosti s vydáním Desatera opatření (s podtitulem: Jak pomoci rodičům) zveřejněného na Den matek 12. května. Je to soubor návrhů Oranžového klubu, skupiny sociálních demokratek, který by měl - pokud jej ČSSD přijme do svého programu a prosadí - "pomoci rodičům, tak aby založení rodiny nebylo vnímáno jako zátěž a naše země mohla prosperovat."
Hned zkraje říkám, že ono Desatero v principu jako příspěvek do debaty o rodinné politice vítám a že tento článek není namířen explicitně negativně vůči němu, jak by se mohlo zdát z mírně nadsazeného nadpisu. Titulek spíše odkazuje na zvláštní odlidštěné pojetí diskuse na toto téma, k čemuž se ještě vrátím. Začnu však poněkud osobněji.
V návrhu Oranžového klubu je například obsaženo toto sympatické opatření (číslo 1): "Zavést zákonný nárok pro každé dítě od tří let na umístění v mateřské škole (německý model). Mateřské školy musí fungovat všechny pracovní dny v týdnu alespoň od 7.00 do 18 hodin tak, aby rodiče byli schopni absolvovat osmihodinovou pracovní dobu, zákonem stanovenou přestávku na oběd a cestu z práce."
Nu vida, to ti Němci určitě opsali od našich totalitních komunistů. Když jsem byl malý, tak to tu fungovalo. I když nás tři děti do školky maminka nedala, protože s námi chtěla být až do doby, než nejmladší z nás půjde do školy. Ale jiní toho systému rádi využívali. Pamatuju si, že některé děti by raději zůstaly doma nebo si hrály s těmi od sousedů, které do školky nemusely, ale na to se jich (stejně jako dnes) nikdo moc neptal. Na druhou stranu se jiné děti do mateřské školy těšily, to je taky pravda.
Stejně tak někteří rodiče využívali jeslí (pro děti do tří let), které se nám však zdály až přílišným výdobytkem socialismu. Tedy nebylo nám - hlavně dětem - jasné, kdo nutí ty maminky navracet se tak rychle do pracovního procesu. Jak jsme pobrali trochu rozumu, určité výjimečné případy jsme pochopili - rozvedené či svobodné matky to skutečně nemají lehké, ale přesto… Nevím, jestli někdy někdo v dlouhodobém horizontu zkoumal, jak jesle ovlivnily mimina při jejich rozvoji osobnosti a co jim přinesly pro fungování ve vztazích.
Bylo něco dobrého v minulosti?
Je třeba říct, že předchozí politický systém dbal na jisté soustavně budované odborné podloží svých sociálních opatření (včetně zdravotní prevence a toho nešťastného očkování, z něhož mají dnes některé svobodomyslné nátury těžké sny), takže délku mateřské například nestanovoval z apriorní lásky k pracujícím, ale s přihlédnutím k poznání v oblasti dětské psychologie. To v průběhu 20. století rozeznalo a kvantifikovalo určité důležité vývojové fáze dětské psychiky a posléze i roli matky (nejdříve) a otce (potom) v nich pro harmonický rozvoj osobnosti. To už je dnes asi zapomenuto nebo to "přestalo platit", jak by se při debatách o rodičovství a předškolní výchově mohlo zdát. Ve skutečnosti však půjde spíše o obecný nedostatek elementárního vzdělání a snahu zohlednit jiné aspekty (například ekonomické).
Jestli lze v něčem spatřovat prokazatelný klad předchozího systému, tak v sociálních opatřeních, která se snažila odrážet soudobé poznání a mohla být zavedena jenom proto, že komunistický socialismus chtěl "vše nejlepší pro blaho pracujícího lidu", a to na "vědeckém základě". Ty uvozovky tu nejsou míněny ironicky, pouze citují programové teze. To, že onen systém měl problém s respektováním lidského individua (a práva na výjimku), s jeho rozvojem ke svobodě a osobní zodpovědnosti, stejně jako to, že žádné poznání není ukončené a definitivní, jistě netřeba opakovat. Ale ten důraz na průběžně aplikovanou odbornost v oblasti péče o dítě (a zajištění rámce pro jeho harmonický rozvoj) tam byl, protože hrál roli v politickém názoru vedoucí strany. A byl smysluplný, protože umožňoval s dětmi pracovat systémově, nikoli omezeně dílčími zásahy a chaoticky.
Dopad rozpadu systému (nikoli totality, prosím) v uplynulém dvacetiletí pociťujeme dnes v oblasti předškolní výchovy i školního vzdělávání zvláště dramaticky. Jako občan nevím, jestli má odbornost při vytváření legislativního rámce vůbec nějakou platnost, protože výsledná politika v této oblasti je - zdá se - určována především silovým působením různě odborně (ne)kompetentních aktérů. Je otázka, co dnes vlastně víme, a co chceme - jako celek, jako celá společnost.
Naše "na evropské poměry dlouhá" (dle Oranžového klubu) rodičovská dovolená je jedním z pozůstatků tohoto pojetí, protože jestli je něco rizikového pro plnohodnotný rozvoj osobnosti dítěte, tak zkracování společného víceméně celodenního života s matkou na pár týdnů či několik málo měsíců. Samozřejmě, za předpokladu, že se nejedná o matku výrazně sobeckou, pro niž je dítě v zásadě jakousi nutnou překážkou. Totéž platí v poněkud jiné rovině o otci. V takovém případě je pak opravdu lepší najít "náhradní rodiče", tj. pečovatele, kteří svou práci dělají alespoň trochu s láskou. Ale i tak nelze mluvit o rovnocenné náhradě, vždy je něco za něco. Člověk není zaměnitelná šachová figurka, nýbrž vyrůstá ze vzájemně provázaného biologického a psychologického přediva, jakkoli mnozí dnešní intelektuálové ve shodě s jednoduchým materialismem ("člověk se rodí jako nepopsaná deska") tvrdí opak.
Mimoběžnost ideových východisek Desatera
V již citované preambuli Desatera čteme: "V České republice dlouhodobě stagnuje porodnost. Stále více mladých žen a mužů se rozhoduje nezakládat rodinu. A to především z finančních důvodů. Toto rozhodnutí není pouze smutným osobním osudem, ale má také devastující dopady pro fungování sociálních systémů a vůbec budoucnost naší země. Pravicové vlády tento závažný problém neřeší. Navrhujeme následující opatření, kterými může ČSSD pomoci rodičům, tak aby založení rodiny nebylo vnímáno jako zátěž a naše země mohla prosperovat."
Pokud je to, co se tu uvádí, pravdou - tedy, že mladí nezakládají rodinu "z finančních důvodů", nebo že založení rodiny je vnímáno "jako zátěž", tak je to odraz neobyčejně vysoké hladiny sobectví či jinak nízké vůle k přežití naší společnosti. (Nechci teď polemizovat s tím, jestli to tak obecně skutečně je, nebo je to jen účelová ideová formulace Desatera.) Mluví se sice o finančních důvodech, ale realita je taková, že v porovnání s životy starší generace, a nemluvě o životech našich předků, neznáme v úhrnu, co to skutečná chudoba je (v tuto chvíli nemluvím o krajních situacích, k nimž tato společnost - zase v úhrnu - není citlivá).
Tehdy dokonce s nadsázkou platilo, že čím chudší rodina, tím více dětí. Rozhodovala životní pragmatika - čím více nás bude, tím spíše někdo přežije a tím více rukou si pomůže. Více než pět dětí nebylo výjimkou. V nejchudších oblastech, třeba na přelomu 19. a 20. století na moravských Kopanicích, bývalo v rodině deset i více dětí, a abych nechodil daleko, můj dědeček (oblast širšího Brněnska) byl ze šestnácti sourozenců (osm zemřelo v nedospělém věku). Kdyby dnes rozhodovaly jen finanční důvody, tak by více dětí měla mít ta sociální skupina, která je finančně zajištěná, protože si to "může dovolit". Jakápak je ale v tomto ohledu statistika?
Myslím, že stačí, když se každý podíváme kolem sebe, a je to jasné. Já osobně znám rodiny s více než dvěma dětmi (prostá reprodukce) víceméně jen z okruhu lidí, o nichž v žádném případě nemůžu říci, že by byli ekonomicky za vodou. Co vede nepříliš majetné dnes, i přes nepříznivou ekonomickou situaci, aby měli více, třeba čtyři nebo pět, dětí? Zde lze možná nalézt kousek životodárné odpovědi, ale pojďme dále.
(Pokračování příště)