Houpačky našeho života
Můj kamarád učí ve střední škole. Občas si spolu zajdeme na pivo. Důkladně probereme mezinárodní situaci a národní korupční aféry. Skončíme u svých manželek a jejich věčné nespokojenosti s našimi maličkostmi. A svět se houpe dál. Při poslední středeční schůzce mi Karel vyprávěl příběh, který se nedá jen tak vymyslet.
"Jak strávíte blížící se víkend?" naučeně se ptá matikář svých žáků.
"Budem chlastat a hulit…"
Učitel se na chvíli poškrábe za uchem. "Ale to stojí dost peněz. Kde na to vezmete?" "Sponzoruje mě máma," hbitě zareaguje tmavovlasý Petr.
"Ona ví, nač peníze potřebujete?" znovu zkouší matikář.
"Nezájem. Nic se nedozví. Je ráda, že se vůbec vracím domů…"
Ne všichni středoškoláci tráví víkend podobně. O tom by mohl vyprávět Jirka, docela pohublý a nenápadný mládenec. Skromný. Spíš zaleze do kouta, než aby ho bylo vidět za lavicí.
"Jirko, co se s vámi v poslední době děje? Dříve jste byl docela veselý kluk a dnes spíš hromádka neštěstí," vyzvídá kantor. "Mám problémy…" nevlídně se zatváří. "Nedaří se mi. Kluci ve třídě do mě pořád kopou. Všechno jim na mně vadí. Nejraději bych se vším praštil a utekl někam hodně daleko. A doma je to ještě horší. Táta trčí pořád v práci. Máma nemá zaměstnání, stará se o mladšího brášku. Já jsem vzduch. Ze všeho nejhorší je víkend, kdy jsme všichni pohromadě. Samé hádky…" odmlčí se kluk a podrážděně sleduje hodinky.
"To je normální. Takovým obdobím jsme si museli projít všichni. Chce to vydržet a věřit, že jednou bude lépe," snaží se učitel utěšovat mladíka, který zjevně ztrácí půdu pod nohama.
"Lépe? Blbost…! Lépe by bylo, kdybych už nebyl. Kdybych nikomu nezavazel… Nakonec chyběl jenom kousek a už jsem tu nemusel být… Naštěstí mám jednoho kamaráda, a ten mě na poslední chvíli zastavil," nečekaně přitvrdil Jirka a bylo jasné, že se nechce dál o ničem bavit. Docela obyčejný kluk. Pohublý. Oči schované do studánky. Topí se v problémech, které už mnozí neumíme ani vidět, natož je vnímat.
Asi po měsíci se znovu objevil na chodbě kluk, kterému se už vůbec nechtělo žít. Jenže Jirka zdaleka nebyl tak pokleslý na mysli jako dříve. Zářil jako vánoční stromeček. Rukama rozhazoval, jako by lovil sluneční paprsky na zahradě poseté pampeliškami.
"Dobrý den, pane učiteli. Jak se máte…" zcela nečekaně vystřelí na svého učitele.
"Spíš bych se asi měl ptát já, jak se vám daří, Jirko. Minule jste právě nehýřil optimismem," podivuje se matikář.
"Aby ne. Už jsem viděl nad sebou všechny svatý. Ale dnes je všechno úplně jinak. Jsem spokojený. Stačilo docela málo…" napíná Jirka svého učitele a nepřestává se zeširoka usmívat. Oči mu svítí jako dvě objevené hvězdy na vyhaslé noční obloze.
"To jsem moc rád. Dělal jsem si o vás vážné starosti," opatrně reaguje učitel, neboť stále ještě netuší, co nového se stalo.
"Jsem v naprosté pohodě. Hraju přes internet poker a daří se mi. Dnes už sedím u velkého stolu a hraju o skutečný prachy. Minulý měsíc jsem vyhrál skoro tři sta tisíc," náhle prozrazuje hubený Jirka.
"No to jste mi vyrazil dech! Vy hrajete poker?! A vyhráváte…? Tak velké částky. Klobouk dolů. A co budete dělat s tolika penězi?" bezděčně z něho vypadne.
"Koupil jsem si letecký zájezd na Kubu. Odjakživa to byl můj velký sen. A sny se mají plnit nejen o Vánocích. Nemyslíte, pane učiteli?" vstřícně se pousměje Jirka.
"Určitě. To vám přeju. Sám jsem se nedostal za posledních dvacet let ani za město, natož za oceán. Kuba vás musí přijít nejméně na čtyřicet tisíc."
"Přidejte. Sto dvacet tisíc, pane učiteli. Mám pětihvězdičkový hotel na pobřeží, první třídu v letadle. Už se moc těším!"
"Kdybyste potřeboval osobního fotografa, hlásím se. Budete se mnou spokojený, určitě…" zažertuje kantor.
"Dnes večer mě čeká velké utkání. U stolu nás bude šest a vklad je padesát tisíc. Když vyhraju, čeká mě dalších tři sta tisíc. Držte mi palce, pane učiteli," vítězně mává kluk rukama nad hlavou. "Když to vyjde, budu na vás pamatovat. Vždycky jste se ke mně choval slušně a já nezapomínám…"