Šimla za bílého?
Bývalo osvěžující, když si člověk každého rána přečetl na dveřích autobusu samolepku s nápisem "Stop vládě!" Nikomu z cestujících to nevadilo, nejspíš ani vedení ČSAD; alespoň nevím o tom, že by některý zainteresovaný šofér skončil jako slavný Smetana. Snad nikomu se v polistopadové éře nepodařilo sjednotit veřejné mínění tak jako odcházejícímu Nečasovu kabinetu. Úleva z jeho zaslouženého konce však byla brzy vystřídána emocí značně rozporuplnou. Jakkoliv se překlenovací kabinet jeví za dané situace nejmenším zlem, jeho členové valnou důvěru nevzbuzují. Mnohdy spíš působí dojmem, že k ministerskému křeslu přišli jako slepí k houslím. Uplynulé tři roky vládnutí bohužel poničily českou politickou kulturu natolik, že u nových ministrů stačí většině občanů ke spokojenosti jenom to, že se alespoň verbálně nehlásí k pravici.
Prezident nyní představil "svoji" vládu (alespoň podle obecného mínění je to vláda spíše jeho než designovaného premiéra, jenž energičností a charismatem poněkud připomíná svého předchůdce). Nyní je otázka, zda Parlament umožní nově jmenovaným ministrům ujmout se úřadu a přivést Českou republiku k řádným volbám v červnu příštího roku. Nikoho už nepřekvapí, že o tom místo jejich schopností a kvality programového prohlášení rozhodne spíš to, kdo z poslanců může na existenci této vlády nějak vydělat.
Co je však zjevné: mnoho bodů za umělecký dojem by tento kabinet (jemuž sluší označení "úřednický" daleko víc než "odbornický") nenasbíral. V mnoha ohledech je na něj pohled ještě truchlivější než na proslulou vládu z let opoziční smlouvy. Technologové moci, kteří se za dlouhého působení v politice nedopustili jediného pozitivního činu. Typy, jejichž jedinou předností je schopnost vystihnout, odkud zrovna vítr fouká, a hbitě změnit stranickou příslušnost. Korunu všemu nasadilo vládní angažmá Jana Fischera; někdejší miláček médií se stal po neúspěšné prezidentské kandidatuře terčem všelidového posměchu a podivné vyúčtování volební kampaně navíc vzbudilo pochybnosti, zda je opravdu taková bedna na ekonomiku, jak o sobě tvrdí.
Miloš Zeman si jistě rád užije gloriolu toho, kdo zařídil odchod nenáviděné trojkoalice od válu. A profitovat z toho bude samozřejmě i SPOZ, strana, o které čím víc se člověk dozvídá, tím větší hrůza ho jímá z případného parlamentního angažmá tohoto spolku. Od Věcí veřejných se liší snad jedině tím, že místo atraktivních striptérek tvoří její vedení páprdové koženě normalizačního vzezření. V předvolební kampani se jistě vymezí proti konkurenci z ČSSD argumentem, že tam, kde socanští poslanci léta neplodně žvanili, dokázal jejich šéf (jehož jméno má strana v názvu, což bych nesváděl ani tak na kult osobnosti, jako spíš na naprostou absenci jakéhokoli promyšleného programu) rychle a rozhodně konat. Nejspíš jim na to skočí i část voličů, kteří se v zákrutech ústavních paragrafů tak dobře neorientují a nechápou rozdíl mezi pravomocemi hlavy státu a řadového příslušníka Sněmovny.
Miloš Zeman v něčem připomíná Václava Havla, oba se prezentovali jako výsostní homo politicus, ale zároveň je od nich neodmyslitelná určitá intelektuálská nepraktičnost. To oba vedlo ke sklonu nekriticky se spoléhat na takzvané profesionály. Tím nemyslím skutečné odborníky na něco, ale podivné elastické bytosti, které se vyskytují v každém kuloáru a vždy dokáží přesvědčit okolí o své nepostradatelné schopnosti vyřešit jakýkoli problém. Havel měl svého Čalfu či Sachera, Zeman svoji neschopnost vybrat si kompetentní a spolehlivé spolupracovníky popsal v tlustopisu nazvaném Jak jsem se mýlil v politice, zjevně se z ní však nijak nepoučil. Zase se obklopuje kariéristy a pseudomanažery, po jejichž působení nikde sto roků tráva neroste.
Možná se tato vláda stane jen epizodou na cestě k předčasným volbám, a tím by se asi zapsala do dějin nejšťastnějším možným způsobem. Pokud Rusnokův tým skutečně začne vládnout, nebude to mít jednoduché: média na něm už teď nenechávají nit suchou, s jednomyslností, která je v demokratickém státě až podezřelá. Navzdory všem antipatiím, které vzbuzuje, by si však jistou shovívavost zasloužil: rozhodně nemůže napáchat tolik škody jako jeho předchůdci, nebude mít na to dost času ani manévrovacího prostoru.