Buřty a stejky
Zásadní záležitostí letních měsíců mého dětství bylo opékání buřtů. A to platilo nejen pro mne, ale pro většinu mé generace. Ono už jenom takový buřt tehdy sehnat, to nebyla žádná maličkost. Zvláště buřt stojící na žebříčku opékacích hodnot na místě nejvyšším, to znamená "pravý špekáček". V chalupářských a chatařských oblastech nebyl špekáček k sehnání vůbec, ten se dovážel z center kultury a průmyslu, která rovněž řeznictvími a samoobsluhami oplývaly. A kde špekáček měl ovšem hodnotu srovnatelnou s vahou zlata a třpytem démantů.
Slavnost opékání buřtů se v oněch časech odehrávala v příslušných rituálních prostorách. To znamená u posvátného ohně zapalovaného o svátečních dnech v blízkosti chat a chalup. Dále ve svatyních trempů a skautů v divoké přírodě. A též na výletních místech, kde obřad vykonávali poutníci a školní a rodinné výpravy.
Jelikož buřt či špekáček byl zlatem vyvažovanou vzácností, na jedno dítě připadal na jeden letní večer jeden jediný buřt. Na dospělého rovněž. Uzenina byla nejprve po dlouhé hodiny obdivována okem, které se kochalo jejími oblými tvary a neporovnatelnou barvou. A nosem, kterým byla zhluboka vdechována rajská, mastná vůně.
Během odpoledne probíhaly přípravy vlastního obřadu. Z lesa se tahalo dřevo na ohýnek, uklízelo se ohniště, držel se půst. Když nastal večer a rozhostila se posvátná temnota, byl oheň slavnostně zapálen. Plameny plápolaly, dřevo praskalo, hvězdy na nebi zářily. Obětina byla promyšleně a pečlivě nařezána a napíchnuta na čerstvě uříznutý, nožem zručně zašpičatělý prut. A pak už se opékalo. Každý měl svůj způsob: nad plamenem, na špici plamene či nad žhavým dřevem na okraji ohně. Opékalo se rychle a prudce či pozvolna a pomalu či kombinací obou způsobů. Opékalo se bohémsky improvizovaně i filozoficky promyšleně, venkovsky důkladně i vědecky sofistikovaně. Buřt přitom měnil barvu, rudnul, černal, prskal mastnotu, škvařil se, škvířil se, rozškleboval se, dělal se a nakonec "už byl".
Sklouznul-li buřt z prutu a spadl-li do ohně, v dětských očích šlo o tragédii, následoval pláč a skřípění zubů. Podařilo-li se buřt opéct úspěšně, radost neměla konce. Opečený špekáček měl chuť nesrovnatelnou s čímkoliv a za oněch starých časů šlo o největší dětskou letní lahůdku vůbec. Kolem šuměl les, z lesa houkal sýček, ruce byly černé, mastnota se leskla až za ušima.
Hned od počátku kapitalismu se začaly řeznické pulty pod špekáčky a buřty prohýbat. A to i v prodejnách nacházejících se v rekreačních oblastech v nitru hlubokých hvozdů, u širých jezer a divokých řek. Spadl-li při opékání buřt do ohně, snadno byl nahrazen jiným. A posvátná gastronomická obětina jediného špekáčku za večer se proměnila v profánní lukulské hody.
V devatenáctém století napsal Richard Wagner Soumrak bohů. "Soumrak buřtů" doposud nikdo hudebně nezpracoval, ač by si jistě svou monumentální orchestraci rovněž zasloužil.
Pro cizince je slovo buřt českým jazykolamem. A jak typicky česky znějícím slovem je špekáček! Běda však, přeběda, i ta nejčernější proroctví Sibyl a slepých mládenců i Kšaft umírající matky Jednoty bratrské z pera Jana Ámose blednou a ztrácejí na děsivosti, a to vysloví-li se jediné slovo: stejk.
Pád opékání buřtů byl strašlivý, jako už pády z výšin bývají. A tak jako Zeus se svými společníky svrhnul z nebes Titány, učinil tak i stejk s prostými uzeninami. A zavedl nové náboženství grilování. Jeho obřady jsou komplikované a používají řady speciálních přístrojů, na které je třeba vydat nemalé peníze. Kdepak uříznout si prut a opékat. Zcela potlačena je v novém kultu idea rovnosti, volnosti a bratrství, kdy si stejný buřt u stejně prostého ohníčku opékal zedník, univerzitní profesor a v tehdy nepřístupných zahradách Pražského hradu jistě i komunistický prezident Husák. U stejku ale rovnost neplatí, za stejk se platí. A čím je stejk dražší, tím je lepší. A finanční výdaj za stejk takto nikoliv potvrzuje společenské postavení, nýbrž je vytváří. A maso z argentinských býků grilované bankéři budí celoroční závist prostých úředníků a opravářů buldozerů.
Celoroční závisti prostých občanů přeje ovšem celoročnost grilování, které v umně zhotovených přístrojích probíhá uvnitř budov i za chladného počasí. Ba i za krutých mrazů či metrové sněhové nadílky. Opékání buřtů bývalo slavností léta, školních prázdnin a dovolených v tuzemsku. Ta slavnost ještě přetrvává, v ilegalitě na okraji společnosti, v temných koutech zahrad, kde se za tmavých letních nocí scházejí spiklenci a vytahují nože, uzeniny, hořčici a lahvové pivo. Vlasy spiklenců jsou již šedivé, jejich hovory nostalgické a nová spiklenecká generace jim nedorůstá. Jejich čas pozvolna končí, tak jako pomalu končí letošní léto. Však přece vstanou noví bojovníci? A přijde léto i napřesrok? Anebo bude už jen pro bohaté jako v pohádce o milionáři, který ukradl slunce? Špitá se o tom totiž. A jak se říká, na každém šprochu… Zbývá možná už jen málo času na to, opéct si ještě buřty, na konci léta, navečer. Možná už budou poslední.