Smutek vyvržených
Svět se zmenšil, kočovat už není kam. Jak se s touto situací současní Romové vyrovnávají, vtipně a čtivě ukazuje tragikomický román Feri Lainčšeka.
Přiznám se, že knihu slovinského spisovatele Feri Lainščeka (narozen 5. října 1959 v obci Dolenci, maďarsky Dolány) Nedotknutelní s podtitulem Mýtus o Cikánech jsem otevíral se smíšenými pocity: zejména kvůli informaci na obálce, že publikace vznikla v rámci projektu skotského nakladatelství Canongate Books, mapujícího mýty evropských národů. Jednak nemám valnou důvěru k pokusům zorganizovat spisovatelskou kreativitu shora, většinou z toho bývá ušlechtilý euroeintopf bez chuti a zápachu, jednak nevěřím tomu, že by současní literáti, odkojení dekonstruktivismem, dokázali vůbec pochopit a prožít mýtus. Naštěstí Lainščekova kniha je napsána životně, s osobní znalostí problematiky a humorem až olympským. Vyhnul se tradičním klišé o utlačované menšině a zlém světě, který nerozumí její duši. Nijak své hrdiny neidealizuje; jsou náladoví, prolhaní, hašteřiví a pověrčiví, ale jejich chuť do života, překonávající všechna protivenství, je strhující. S politickou korektností si Lainšček hlavu moc neláme, když například elektrifikaci komentuje: "Čert vem toho, kdo vymyslel něco, co se nedalo ukrást, takový člověk určitě neměl rád Cikány."
Není to ostatně od autora aktuální kalkul: Lainšček se romské tematice věnuje dlouhodobě, jak dokazuje před lety česky vydaná kniha Halgato. Svoji knihu postavil na legendě, která vysvětluje, proč Cikáni (ano, autor důsledně používá v celé knize právě tento název, tak co) kočují po světě. Prý je to proto, že kováři všech národů odmítli ukout hřeby, jimiž měl být ukřižovaný Kristus. Jediný, kdo se úkolu ujal, byl Cikán a od té doby nevydrží jeho potomci nikde na místě, všude je pronásleduje vidina rozžhaveného hřebu. Vypravěčem knihy je Cikán Lutvija, který si říká Belmoldo podle zkomoleného jména známého herce a popisuje osudy čtyř generací svého rodu (čergy) od konce druhé světové války až po současnost.
Právě na osudech Cikánů se ukazuje povaha většinové společnosti. Na Balkáně nebyli nikdy segregováni tak výrazně ve střední Evropě: jednak je jich příliš mnoho na to, aby se dali spolehlivě uzavřít do ghett, jednak se od svého okolí tak ostře neodlišují; Balkánci si zdaleka nepotrpí na uhrabané záhonky a ticho po policejní hodině tolik jako třeba Češi. Já vím, že Slovincům záleží ze všeho nejvíc na tom, aby nebyli nikdy nikým spojovaní s Balkánem, ale v tomto případě to jinak nejde. Děj se odehrává v Lainščekově rodném Zámuří (slovinsky Prekmurje), nejvýchodnější části země, která byla až do roku 1919 součástí Uher. Německý vliv zde proto nebyl zdaleka tak silný jako ve zbytku Slovinska, region si zachoval značný svéráz a kromě Maďarů zde žije právě i početná romská menšina.
Samozřejmě i Lainšček, jako většina současných spisovatelů, "stojí na ramenou obrů". Dědeček, jemuž výstřední chování nijak neubírá na přirozené autoritě, jako by přikočoval až z próz Williama Saroyana. Objevují se i prvky marquezovského magického realismu, obzvlášť v pasážích věnovaných specifické cikánské zbožnosti, v níž čas od času probleskne cosi mnohem staršího než křesťanství. Moudrý nadhled nad životem, k němuž přirozeně patří i krádeže a nevěry, připomíná Babelovy Oděské povídky - hrdinové knihy Nedotknutelní jsou spíše z rodu sedmilháře Beni Krika, než těch, o nichž velký spisovatel napsal, že "mají na nose brýle a v duši podzim". A vzpomeneme si i na Bohumila Hrabala, jenž o cikáněti močícím u maringotky na pokraji Letné napsal: "Pozor, tohle je možná budoucí prezident!" Není to až taková nadsázka, tehdy se skutečně zdálo, že každý má šanci, dnes už o tom víme svoje.
Lutvijův dědeček se nadchnul pro komunismus a hlavně pro prezidenta Tita, v jehož fanfaronství viděl kus cikánské nátury. Napsal maršálovi dopis, v němž žádal o finanční podporu slovy: "jestli během pár dní nepošleš depeši, v níž těm zasraným soudruhům na okrese přikazuješ, ať v souvislosti s případem soudruha Jorgy Mirga udělají to, to a to, bude už určitě pozdě. Jeho děti budou jedno po druhém chcípat hlady, jeho žena se ze všech katastrof zblázní, tvůj největší komunista skočí do první žumpy a živého ho z těch hoven nevytáhnou, to ti přísahám" - tedy on ten dopis samozřejmě nepsal, protože byl negramotný, ale nadiktoval ho za ovci místnímu učiteli. Výsledkem bylo, že Jorga dostal za pobuřování šest let a učitel jakožto intelektuál dvanáct. Jeho uhlířskou vírou a životním optimismem to ale neotřáslo, navíc od svých bílých spoluvězňů zachytil informaci o tom, že Cikáni pocházejí z Indie, kterou přetavil v přesvědčení, že by tudíž mohl být příbuzným samotného Vinnetoua. Dědeček v sobě měl ještě smysl pro proporce, kradl jenom tolik, kolik potřeboval. Jeho syn Ujaš už začal ve velkém pašovat západní značkové oblečení, protože v bohatství viděl nejlepší způsob, jak získat respekt okolí. Vnuk Lutvija obchoduje s puškami a prostitutkami a má i politické ambice. A jeho jediný syn úpadek rodu dovrší, když se stává drogovým dealerem.
V globalizovaném světě už není místo pro drobné komedianty, překupníky a správkaře. Vše je podřízeno anonymní organizovanosti připomínající nejvíce ze všeho kriminál, o níž jedna z postav říká: "takový člověk, který nemá lidské srdce, nemůže pochopit lidské činy a nemůže sdílet štěstí s lidmi". Nová doba má ale pro Cikány náhražku, a tou jsou tvrdé drogy, na které si při své vznětlivosti, jež se zřídkakdy ohlíží na zadní kolečka, snadno vypěstují zničující závislost. Závěrečné strany knihy naznačují, že budoucnost romského etnika závisí právě na tom, jak se s touto novou hrozbou dokáže vypořádat.
Kniha je svým způsobem také ohlédnutím za Jugoslávií jako bezstarostně optimistickým pokusem o balkánskou velmoc, proplouvající mezi socialismem a kapitalismem. Projekt dlouho nepřežil svého zakladatele, protože západnímu osivu, jakým je například národní stát, se v balkánské půdě nedaří a vyráží z něj jenom jakési jedovaté býlí. Není divu, že čerstvě nabytá svoboda je mnohými vnímána spíše jako rozvrat.
Dědeček Jorga se dal ke komunistům ještě z idealistické víry, že nový řád to s rovnoprávností Cikánů myslí vážně. Jeho vnuk už vstoupil do strany s kalkulem, že tak bude se strážci zákona na jedné lodi. Dědeček je ve své přímočarosti až dojemný, když si plete buržuje s chrtem barzojem, Lutvija už se za nevzdělanost stydí a svůj hampejz vzletně pojmenuje "Naight Club".
Mýtus uzavírá svůj kruh: jako neznámý cikánský kovář před dvěma tisíci lety přivolal na svůj lid nevědomky prokletí kvůli hřebům, tak zase Lutvija navozil do Jugoslávie tolik zbraní, že prostě musely být nějak upotřebeny; domácká idyla explodovala v nacionalistické nenávisti, jež postihla Romy mezi prvními.
Feri Lainšček: Nedotknutelní (Mýtus o Cikánech). Přeložil Aleš Kozár. Dauphin, Praha-Podlesí 2012.