Obraz karpatské komunity
V červnu se v rumunské vesnici Corbi ležící v jihokarpatském údolí řeky Arges uskutečnila akce zorganizovaná v rámci vzdělávacího programu EU Grundtvig. Workshopu nazvaného Obraz komunity se zúčastnila skupina převážně mladých lidí z různých evropských zemí. Úkolem setkání bylo sledování problémů vybrané karpatské vesnice a diskuse o nich.
Akci zorganizovala nezisková organizace Universitur z Bukurešti a vybrala na ni deset zahraničních účastníků. Měl jsem tu možnost být jedním ze dvou zástupců České republiky. Do vesnice Corbi, vzdálené od hlavního města Rumunska 170 km, jsme dorazili ve dvou mikrobusech a byli ubytováni v zánovním penzionu. Ten patří jedné z místních rodin a byl před třemi lety vybudován díky evropské dotaci. I z toho důvodu bylo o nás dobře postaráno. Měli jsme k dispozici dobře fungující zázemí a mohli též okusit domácí rumunskou kuchyni. Na jídelníčku nechyběla typická mamaliga, což je kukuřičná kaše, nebo plněné zelné či vinné listy. Podstatné však je, že včetně sýrů se jednalo převážně o regionální potraviny.
I když také Rumunsko rychle podléhá globální unifikaci, v karpatských údolích supermarkety ještě nenastavěli a lidé se zde nadále spoléhají na vlastní potravinové zdroje. Corbi je typickou rurální vesnicí, kde dodnes řada obyvatel chová domácí zvířata a pěstuje ovoce a zeleninu. Vesnici obklopují krásné pískovcové skály a za nimi se rozprostírají hektary ovocných sadů. O domácí pálenku cuiku tedy není nouze.
Na ulicích dvoutisícové vsi stále můžete potkat hejna slepic, husí nebo kachen. Na travnatých plochách se běžně pasou krávy nebo kozy. Nejkrásnější však bývají setkání s koňmi, kteří jsou součástí koloritu rumunského venkova. Občas se kolem nich mihne plechová dacia, anebo nějaký jiný automobil západní provenience. V nich se vozí především ti, kteří za prací dříve odcházeli do Španělska či Itálie. Vzhledem k ekonomické krizi na jihu Evropy ale tento trend slábne.
Některé domy jsou v Corbi výstavné, jiné se naopak rozpadají. Detaily tradiční architektury jsou však zajímavé i v horším stavu, a tak jsme je hojně fotografovali. Rumunsko je země kontrastů, a proto se fotografům nabízí řada námětů. Já jsem se zajímal především o stavební obraz vesnice a běžný život venkovanů. Před domy často vysedávají starší ženy, anebo si hrají děti. V obci mají také několik obchodů, lékárnu a poštu. Ta je však poněkud omšelá a nedůvěryhodná, což je v destinaci s turistickým potenciálem zásadní nedostatek. Doporučení jednoho z organizátorů workshopu, abychom nevhazovali pohlednice do schránky, ale raději je přinesli přímo na přepážku, je vypovídající… V obci chybí kvalitní pohostinství a toalety v místním baru odrazují návštěvníka. Tradiční rumunská slabina.
A jak je to se vzděláním? Dětí je v obci dost, škola nadále funguje a nejen kolem ní je živo. Když už na Rumuny padá deprese z místní politiky nebo špatné ekonomické situace, alespoň se mohou radovat z potomků, kteří stále žijí v kontaktu s přírodou. Virtuálně-mobilní svět do rumunských údolí proniká přece jen pomaleji. Jen je škoda, že mnoho mladých lidí natrvalo zemi opouští. Rumunsko tak přichází o intelektuální potenciál a ztrácí konkurenceschopnost.
Proto, aby se to změnilo, se snaží studenti organizovat podobné akce, jako byla ta naše. Pomocí fotoaparátu jsme měli dokumentovat pozitiva a negativa místního života a snímky pak použít při interních prezentacích. Vyvrcholením workshopu byla výstava v místním sálu, kde jsme představili to nejlepší z našeho desetidenního pobytu. Nápaditá instalace fotografií, k níž jsme použili různé odpadní konstrukce z obecního dvora, zaujala nejen vedení obce.
Ještě podstatnější však byla diskuse s bukurešťskými studenty, kteří se na přípravě workshopu podíleli. Já jsem do ní přispěl prezentací některých aktivit z Bílých Karpat. Kolegy zaujal především koncept propagace regionu Slovácko a aktivity ekocentra Veronica v Hostětíně. Přiblížil jsem také ideu mikroregionů coby svazků kulturně nebo ekonomicky spřízněných obcí a informoval o funkci místních akčních skupin. Nic podobného zatím v dané části rumunských Karpat nefunguje. I proto rumunské kolegy způsob obecní správy a turismu na jihovýchodní Moravě zaujal.
Vesnice Corbi stále žije tradičním venkovským životem i proto, že patří k pěti procentům rumunských obcí, které nebyly během socialismu kolektivizovány. Také z toho důvodu se zde zachovalo drobné zemědělství a řada obyvatel je alespoň částečně potravinově soběstačná. Tento fakt se ukazuje v dnešní době jako podstatný a pro budoucnost komunity zásadní. Jestliže mohou v Corbi něco rozvíjet a na čem stavět, tak je to agroturistika.
Když nás jednoho dne hostitelé naložili na vozy tažené krásnými kobylami, vyrazili jsme k nedaleké salaši. Na voze jsme též přebrodili řeku, což byl příjemný adrenalinový zážitek. U salaše nás pak čekali typičtí karpatští honáci se svými psy. Vyvrcholením setkání, při němž se někteří účastníci workshopu projeli na koni a ochutnali místní pálenku, byl oběd pod širým nebem. Nad ohništěm v kotlíku jsme si uvařili maso a připravili mamaligu. K tomu všemu jsme si mohli dát skvělý místní sýr. Tak dobře jako na této rumunské salaši jsem se už dlouho nenajedl!
V souhrnu lze konstatovat, že karpatská vesnice, jakou je Corbi, může především zahraničnímu návštěvníkovi leccos nabídnout. K nezaplacení je zmíněný zvířecí kolorit, který z českých a moravských vesnic takřka vymizel. V tomto ohledu je Rumunsko oproti nám opravdu bohaté. A to říkám bez ironie.
Podstatná je i religiozita občanů, díky níž jsou místní kapličky, kostely i klášteřík vytesaný ve skále v bezvadném stavu. Úctu k duchovní tradici lze přitom sledovat i u dětí, což svědčí o mezigeneračním přenosu kulturních odkazů. Do některých aktivit workshopu jsme zapojili i místní školáky, a tak mohli i oni za pomoci fotoaparátu a kreseb odhalovat pozitiva a negativa obce, ve které žijí.
Obecně se dá říci, že naše přítomnost v Corbi byla cenná sama o sobě. To, že místní lidé vnímali, že má o ně a jejich vesnici někdo zájem, může být prvotním impulsem k pozitivním změnám. Pokud se v Corbi podaří omezit tradiční balkánský nepořádek, dodělat turistickou infrastrukturu a zkvalitnit některé služby, může se tato obec s přispěním vhodné propagace stát vyhledávanou turistickou destinací. Ostatně leží uprostřed krásné přírody a za tou se do Rumunska jezdí především.