Originální výtvarná fotografie má na trhu těžkou pozici
Rozhovor s fotografem Ivo Holánem o historii fotografie, o sdružování umělců i o práci fotografa před listopadem 1989 a po něm.
Příběh fotografie má pozoruhodný začátek. 9. ledna 1839 Francouzská akademie věd patentovala malíři Louisi Jacquesovi Mandé Daguerrovi vynález dageurrotypie, prvního prakticky použitelného fotografického procesu. Daguerre a Isidore Niépce, syn zemřelého Nicéphora Niépceho, Daguerrova předchůdce, prodali vynález francouzské vládě za doživotní rentu 19. srpna 1839 Francouzská akademie věd darovala daguerrotypii celému světu. Je to krásný příběh. Co říkáte?
Velice krásný. Vydal by na knížku.
Vy jste jedním z nespočetných dědiců onoho vynálezu.
S fotoaparátem jsem prožil čtyřicet báječných let. Byl a zůstal mým koníčkem, profesí, obživou, radostí, zklamáním i utrpením. Vším, co přináší velká láska.
Vzpomínám si, jak jste před lety vyprávěl o návštěvě domu, kde vznikla první fotografie.
Při toulkách Francií jsem stanul na dvoře domu v Le Gras u Chalon-sur-Saône, kde Nicéphore Niépce zhotovil v roce 1826 první dochovanou stálou fotografii na světě. Exponoval ji celý den na málo citlivou asfaltovou vrstvu na kovové desce. Byl to snímek zrovna toho dvora. Je na něm kočka. Ležela na místě celý den, kdežto lidé, kteří jistě dvorem prošli, na snímku samozřejmě nejsou.
Takové chvíle nepřicházejí často. Co vám tehdy šlo hlavou?
Odehrál se mně v mysli příběh fotografie s jejími průkopníky - Niépce, Daguerre, Talbot, Eastman a mnozí další. Za nimi kráčejí rytíři fotografie, ten titul se ve Francii dodnes používá, kteří vynález fotografie šířili a obohacovali - Tournachon, zvaný Nadar, Atget, Cartier-Bresson, Drtikol, Sudek a mnoho dalších. Návštěva dvora v Le Gras je pro mne nezapomenutelným zážitkem.
Četl jsem někde mínění, jehož autor je prý neznámý: "Dobrá daguerrotypie má díky dlouhé době expozice tak něžný a měkký charakter, jaký pozdější fotografie už neskýtala."
Něžný charakter snímku je dán fyzikální podstatou daguerrotypie, jejíž obraz je tvořen jemným nádechem halogenidů stříbra na skle, kde podkladem je tenoučká vrstva stříbra. Díky tomu můžeme obraz na daguerrotypii pozorovat pod různými úhly, buď jako pozitiv, nebo negativ. Měkký charakter obrazu je dán měkce kreslícími objektivy. Podobné se donedávna používaly v portrétních ateliérech. V digitální fotografii se snaží fotografové a grafici kouzlo ušlechtilých historických technik napodobit na počítačích. Vzácné staré originály mají své kouzlo díky použitým přírodním materiálům a tomu, že tehdy každý snímek byl jedinečným originálem. Toho digitální postupy nemohou dosáhnout.
Opusťme obecnou historii a podívejme se do vaší profesní minulosti.
Fotografuji od čtrnácti let. Tehdy jsem viděl ve Velkém Meziříčí výstavu fotografií Jelení říje od Zdeňka Procházky. Při pohledu na velké formáty, kontrastní a hrubozrnné fotografie zvěře v ranní mlze jsem dostal husí kůži, mezi mnou a fotografií přeskočila jiskra. Záhy jsem vstoupil do místního fotoklubu. Brzy jsem zvládl výstavní formát 30 × 40 cm, takže jsem se účastnil klubových výstav. Fotografoval jsem bratrovým fotoaparátem Flexaret 6 × 6 cm. Umožňoval technicky slušné zvětšeniny až do formátu 50 × 60 cm.
Co první komerční úspěchy?
Mých fotografií si všiml ředitel velkomeziříčského muzea Bohuslav Mikulášek. Nějaké koupil do muzejní sbírky, za čas další, takže jsem si mohl už v době středoškolského studia pořídit vlastní fotografickou výbavu. Úspěch mně přinesla hned první samostatná výstava. Konala se v roce 1975 v aule velkomeziříčského gymnázia. Škola koupila soubor fotografií k výzdobě svých prostor.
Patřil jste tedy do oné velmi početné armády fotoamatérů sedmdesátých let. Kolik ze sta se jich stalo profesionálními fotografy? Je možné to alespoň přibližně odhadnout?
V tehdejším fotoklubu nás bylo kolem dvaceti. V profesionální dráze jsem pokračoval sám. Nevím, jestli je to obecně platný příklad.
V sedmdesátých letech jste využil příležitosti k odbornému vzdělání. Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů byl výjimečnou školou s výjimečnými pedagogy.
Tříletý institut jsem navštěvoval v letech 1975 až 1978. Bylo třeba projít všemi druhy fotografie, s některými bych se nejspíš jinak nesetkal: krajina, portrét, zátiší, reportáž, speciální techniky, reklamní fotografie, užitá fotografie, cykly a seriály, barva jako výtvarný prvek. Vedli nás naši nejlepší autoři té doby. Jejich příklad a přenos praktických zkušeností do naší tvorby, to bylo pro nás nenahraditelné.
Kam vedla vaše odborná cesta po listopadu 1989?
Nechal jsem se unést komerčním směrem. Založil jsem fotografickou agenturu zaměřenou na tvorbu katalogů, prospektů a dalších tiskovin, výrobu fotografií na zakázku, reklamní tvorbu širokého rozsahu s vlastní fototékou. S nadšením příznačným té době jsme pracovali v šesti lidech. Byla to doba bouřlivá, s řadou nových, ne vždy příjemných zkušeností. Částečně mě odvedla od tvůrčí práce.
V lednu 1992 už jste členem Unie výtvarných umělců České republiky, jejího Klubu výtvarných umělců Horácka (KVUH).
Vstup do unie a klubu jsem přijal jako společenskou záležitost. V klubu byla výtečná parta, Rostislav Magni, Miroslav Roštínský, František Vízner, Petr Hora, Jan Beránek a další. Chytila mě povznášející atmosféra debat na klubových setkáních.
Profesionálním fotografem jste ale byl už v osmdesátých letech.
Tehdy jsem udělal opakovaný pokus o zisk členství ve Svazu výtvarných umělců, což bylo jednou z podmínek zaměstnání ve výtvarném uměleckém oboru. Neuspěl jsem. Tak jsem byl na volné noze bez registrace, bez oficiálního zaměstnání. Příjmy jsem povinně prokazoval z práce na rozličných publikacích, např. Žďársko ve fotografii, Slavkov - Bitva tří císařů, Napoleon's Bilder aj.
První předseda KVUH, sochař a grafický designér Rostislav Magni, byl výrazným tvůrcem a energickou osobností, která měla vliv na současnou výtvarnou kulturu na Vysočině.
Byl skvělým člověkem a kamarádem s trampským duchem. Stále ho vidím při klubových setkáních, jak rozdává dobrou náladu. Jeho výrazná sochařská tvorba je však stále ne zcela doceněna. V roce 2004, k příležitosti desátého výročí úmrtí, mu uspořádal KVUH výstavu. Připomenula výtvarné veřejnosti, jakého sochařského velikána a grafického designéra jsme v Rostislavu Magnim ztratili.
Po Magniho smrti jste si zvolili předsedou KVUH Miroslava Roštínského. Vynikal v podání velkých malířských forem ve figuře i v krajinných tématech, měl, tak jsem ho znal, výjimečnou schopnost komunikace uvnitř KVUH i vně, s politiky a kulturními funkcionáři.
Kladl důraz na komunikaci s představiteli města. Výsledkem je například vznik každoroční kulturní akce Slavnosti jeřabin. KVUH je jejich spolupořadatelem, zúčastňuje se tematickými výtvarnými výstavami.
Jak vzpomínáte na své devítileté předsednické působení (2001-2010) v KVUH? Co především považujete za dobrou věc té doby?
Snažil jsem se o stmelení kolektivu. Formou vzájemných návštěv v ateliérech, diskusemi a rozhovory "bez hranic". Vždy panovala uvolněná atmosféra. Život klubu v uvolněném tvůrčím duchu a svobodný projev, to jsem považoval za prioritu.
Souhlasíte, že váš následovník v předsednické funkci, věhlasný sklářský výtvarník František Vízner, ve svém dvouletém funkčním období, uzavřeném úmrtím v červenci 2011, KVUH společensky vyzvedl skrze svoji vyzařující individualitu?
V to jsme všichni věřili. Proto jsem Františku Víznerovi předal předsednický post s radostí. Nemoc mu však zabránila, aby úplně uskutečnil své záměry.
Podívejme se však na sdružování výtvarných umělců z opačného konce. Připustíme-li, že profesionální výtvarník je zpravidla svébytným individuem, musíme si položit otázku, jaký má smysl, aby se organizovaně sdružoval s jinými podobnými individui?
Mladí výtvarníci o sdružování většinou nestojí. Je to důsledek minulých časů, kdy bez organizace nic nešlo. U některých kolegů ale cítím zájem o volné setkávání, diskuse, o společné výstavy.
Byl jste účasten všech členských výstav KVUH. Byla v tom osobní ctižádost vystavujících a z hlediska veřejného předkládání děl výtvarného umění jistě i důležité podněty. Jsou společné výstavy pro autory uspokojením, nebo z nich tane jen velké vícestranné úsilí bez efektu?
Díky pestrosti výtvarných druhů pěstovaných členy KVUH, od kresby po výtvarnou fotografii, můžeme výstavy zajímavě komponovat, plošně i prostorově. Jsou vždy výsledkem společné práce, která nás uspokojuje.
U špatně informované části veřejnosti není ojedinělý názor, že výtvarní umělci jsou vesměs dobře situovaní lidé, kteří pracují víceméně pro kratochvíli. Jak jste na tom vy?
Dobře situovaní jsou jen špičkoví výtvarníci. Ale neptejte se mě, jak se lze stát špičkovým, protože je to složitá a mnohdy kontroverzní cesta. Převládající většina výtvarníků má civilní povolání. To souvisí nebo nesouvisí s výtvarnou tvorbou. Je myslím vhodnější, když nesouvisí, protože nerozptyluje. Mě fotografie slušně živila řadu let. Poslední dobou je však fotografické řemeslo, především to umělecké, bojem o živobytí. Je to vlastně návrat na začátek, ale s menší nadějí.
Je takových jako vy mnoho? Myslím ty, kteří dílem z živitelské povinnosti ke svým blízkým a dílem z individuálního tvůrčího entuziasmu lámou svůj čas, ale hlavně své založení, na dvě protichůdné části.
Je mnoho nás, kteří se musíme živit komerčními zakázkami, takže na volnou tvorbu nemáme mnoho času. Nutí nás k tomu hlavně horší ekonomická situace občanů a neexistence vyhlášky o formách začleňování výtvarných děl do architektury v estetickém a výzdobném smyslu. Dříve taková vyhláška byla, ale v devadesátých letech byla zrušena. Volání po obnově je stále marné. Uživit se čistě uměním, to je dnes pro většinu autorů nesplnitelným snem.
Když už jste se o tom okrajově zmínil, vysvětlete rozdíl mezi komerční a uměleckou fotografií.
Komerční fotografie je tvořena na zakázku a většinou má reklamní či propagační účel. Umělecká fotografie vzniká volně z niterných pocitů autora. Pokud se vzácně najde kultivovaný zákazník a vybere si uměleckou fotografii pro komerční účel, je to pro autora radostné. Já jsem si to užíval třicet let při spolupráci s jednou francouzskou fototékou. Starala se o komerční využití mých volných fotografií.
Má umělecká fotografie na Vysočině příznivce, potažmo zákazníky? Nebo se zeptám rovnou, prodává se vůbec?
Má příznivce, prodává se málo. Je to české specifikum, že výtvarná fotografie se bere oproti ostatním výtvarným oborům jako něco všedního, levného. Přispívá k tomu i prodej levných reprodukcí známých děl a digitalizace fotografie. Originální výtvarná fotografie má na trhu těžkou pozici.
Ivo Holán se narodil 12. prosince 1955 ve Velkém Meziříčí. Žije ve Žďáru nad Sázavou. V roce 1978 absolvoval Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů (lektoři K. O. Hrubý, A. Hinšt, V. Sapara, M. Bílek, M. Borovička a J. Vávra, R. Skopec). Devět let byl předsedou Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáře nad Sázavou. Uskutečnil osm autorských výstav, v roce 1987 měl autorskou výstavu ve francouzském Štrasburku a zúčastnil se i mnoha zahraničních kolektivních výstav.