Každá tvář je událost
Nad novým románem Jana Němce Dějiny světla, který vychází z života slavného fotografa Františka Drtikola.
V jednom z válečných dopisů František Drtikol napsal, že slunce je jeho bůh. O patnáct let dříve, na konci noci v jedné ze zakouřených mnichovských pivnic Drtikolův spolužák vášnivě zadeklamoval, že Prométheův oheň je ve skutečnosti touha, kterou tento Titán ukradl bohům a předal lidem, ale orel, který každý den přilétá přikovanému vyrvat játra, není nikdo jiný než opět sám Prométheus. František Drtikol většinu svého života strávil snahou zachytit světlo. Přirovnat jej k Prométheovi by bylo přehnané, ale tato touha a neustále unikající dokonalost jej stály mnoho sil. Východisko našel v obrácení se sama do sebe.
Jak vést divákovi oči
Základem většiny portrétů je kontrapunkt očí a úst, poučil Františka Drtikola na počátku jeho cesty jeden z učitelů. "Ano, také to byste měli promyslet, jak vést divákovi oči po snímku, doplňuje Spörl. Kromě směru světla máte k dispozici výrazné linie nebo lidský pohled, který diváka nutí sledovat, kam se postava dívá." Jan Němec jistě dlouho přemýšlel, jak vést čtenáře knihou. Zvolil pohled Františka Drtikola, ale rozhodl se jej sledovat očima jeho portrétisty, jakéhosi vševědoucího blízkého přítele, k vysvětlení jehož identity dojde na konci knihy. Prostředkem a vlastně i výsledkem tohoto přístupu je du-forma vyprávění, která čtenáře zneklidňuje. Není přímým pohledem do objektivu, který "směřuje ven z obrazu, přímo na diváka a nutí ho, aby sám na sebe pohlédl očima toho, na koho se dívá", ale zároveň vyvolává dojem, že příběh se čtenáře bezprostředně týká, není to postoj nezaujatého pozorovatele, jde přece o osud někoho blízkého, někoho, komu tykáme. Čtenář může přímo cítit, kam se oči Františka Drtikola dívají a jaké touhy na základě tohoto poznání jeho tvář vyjadřuje. Jan Němec však nezapomněl ani na směr světla a jeho dějiny. Rozkládá jej na barevné věty velmi živě evokující důlním požárem i sociálními rozpory rudou Příbram, béžovou mnichovskou secesi a její lehkost, zašpiněnou bělost první republiky. Zachycení "velké" historie očima Františka Drtikola působivě rozvíjí kvalitu vyprávění samotného Drtikolova příběhu. Ať už se jedná o pasáž popisující sokolský běh do schodů, u které jsem si jako člověk ne úplně silný v historii teprve skutečně uvědomil, jak agresivně se Sokol za Rakouska-Uherska vymezoval vůči tehdejším institucím, nebo o scénu, která v Příbrami zachycuje vznik první republiky a rabování v německých a židovských obchodech lůzou, ve kterou se proměnili "obyčejní a slušní" noví čeští občané (a se kterými se museli členové Sokola a František Drtikol mezi nimi při ochraně pořádku potýkat).
Jít proti směru jedoucího vlaku
V poslední třetině knihy vyprávění citelně zpomalí, přestože čas plyne rychleji. Je to období, kdy František Drtikol dosáhne čtyřiceti let, má vážné manželské problémy, pochybuje. V podstatě o všem. Meditacemi se chce vrátit opět na počátek, ke zdroji a zbavit se balastu navršeného v něm za předchozí desetiletí jeho života. Je určitě nesmírně obtížné nějakým vhodným způsobem zachytit tak hluboké duchovní změny, jakými František Drtikol v půli svého života začal procházet, obávám se, že se to ani Janu Němcovi ne zcela podařilo. Možná, že spisovatel tušil svou neschopnost nebo spíše nemožnost popsat tuto oblast Drtikolova životního příběhu, a proto se jí věnoval méně a jaksi nerozhodně a povrchněji. Ačkoliv je kniha fiktivní biografií, fakticky se uzavírá dlouho před smrtí Františka Drtikola a posledních patnáct let jeho života je zde jen naznačeno, což ale vůbec nepůsobí nepatřičně, naopak, tato nedořečenost a nedoslovnost dělá z knihy kompaktní celek, po jehož přečtení budete mít příjemný pocit, že se ve vašem životě odehrálo něco důležitého.
Jan Němec: Dějiny světla. Host, Brno 2013.