Rouhání
"Ocitají se v situacích, kdy něco jiného myslí a něco jiného jsou povinni konat jakožto námezdné a služebné síly, sice výborně honorované, ale lehce vyměnitelné, a to, spolu s neustálým střehem v každodenním boji o pozice mezi sebou a novými dravými adepty, násobí jejich stress."
(Karel Pecka v samizdatovém časopise Obsah 9/1986 o poslušných pracovnících v komunistickém režimu)
Napadlo mě to, když jsem nemohl sehnat párátka.
Totiž: V roce 1988 jsem byl poprvé v zahraničí. Rodiče se po patnácti letech od svatební cesty opět vydali do ciziny (shodou okolností opět do NDR) a mě (tehdy desetiletého) vzali s sebou. Vzpomínám si na své překvapení z cizí země, která se tolik lišila od té naší; platilo se tam jinými penězi, asi šedesátiletá prodavačka z kiosku (děsící mě svou němčinou, kterou jsem až dosud znal jen z válečných filmů) neměla umělé zuby, a limonáda se místo do kelímku nalévala do skleničky. Ačkoli moji střízliví rodiče reagovali na mé postřehy tvrzením, že v téhle cizině je všechno stejné, jednu rozdílnost přece uznávali, a dost možná, že právě kvůli ní sem vážili cestu.
V NDR byly k dostání párátka.
Pamatuji si, jak můj otec (který zrovna neslynul jazykovým talentem), vybaven papírkem s nápisem Zahnstocher, slídil po obchodech. Protože jsem šel s ním, myslím, že takových deset jich projít musel.
Sehnal.
Mně se nedávno stalo totéž, když mi paní zubařka otevřela přední zub, v jehož díře se mi počala kupit potrava. Bylo to v Praze a já se před cestou domů vydal do značkové lékárny na hlavním nádraží, která se ještě blýskala novotou. Měli zubní nitě a několik druhů měkkých dentálních minikartáčků pro všechna odlehlá místa zubní dutiny, avšak obyčejná dřevěná párátka neměli. A neměli je ani v druhé lékárně ani ve značkové drogerii, hrdě oznamující zákazníkovi, že zde je člověkem.
Tentýž den jsem se v novinách dočetl, že v našich obchodech se nesmějí prodávat některá semínka. Malopěstírny nemohou zaručit dodržení všech náležitých pěstitelských norem, a tak se ze zákona budou prodávat jen semínka z firem, které je zaručit mohou.
A pak už to jelo. Mému největšímu kamarádovi se z kanceláře ztratila bakelitová cedulka "ABYSTE TU MOHLI PRACOVAT, MUSÍTE BÝT ŠÍLENÍ" (zřejmě mu ji sebral jeho nikým neomezovaný despotický ředitel-majitel, aby případnému nováčkovi nesvitlo příliš brzo), kterou jsem mu dal pod stromeček - a když jsem ji znovu sháněl v prodejně, kde jsem ji koupil, řekli mi, že řetězec, provozující jejich prodejnu, stáhnul cedulky (které se prodávaly úplně samy) z prodeje.
Největší třída v našem městě, která se na začátku léta začala zgruntu opravovat, zůstala neprůchodná, protože firma, která ji opravuje, nemá (lépe řečeno nemůže či nechce mít) na výplatu dostatečného množství dělníků.
Nakonec - když mi na odborném pracovišti, kam mě moje paní doktorka poslala na odběry, řekli, abych si udělal výtěr sám, protože oni nemají smlouvu se sousedním doktorem - vyklouzlo ze mě:
"To je jako za socialismu!"
Když jsem pak pomalu odcházel domů - ještě trochu paralyzovaný nuceným samovýtěrem -, napadlo mě, že jsem byl ve svém hodnocení možná moc příkrý. Vzpomněl jsem si totiž ještě na jeden rozdíl, který mí rodiče před lety oceňovali na Východním Německu. Všechny pracující matky tam měly kromě zákonem zaručených volných sobot a nedělí (či jejich finančních náhrad) právo také na jeden volný den měsíčně vyhrazený rodině.
Mají ho ještě?
Až pojedu napřesrok do Drážďan, budu se jich muset zeptat.