KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Sochař Zdeněk Macháček, letos osmaosmdesátiletý nestor současné tvůrčí výtvarné kultury na Vysočině, přesídlil před řadou let z Brna do Křížovic, do ticha krajiny. V roce 1991 vytvořil společně s manželkou Stanislavou v sousedství svého ateliéru Galerii z ruky, kde má od roku 2005 stálou expozici. Macháčkova tvorba je stvrzením, že opravdový tvůrčí duch je s to bez ohledu na věk stále přinášet svědectví své opravdovosti.

Ty poslední dva kilometry za vámi na křížovický kopec jsou fádní. Z obou stran temná zeleň. Ale zde je blažený výhled na kopce, lesy, louky, nebe. Aniž bych se zeptal, myslím, že za tímhle jste sem přišel.

Poslední úsek cesty k nám, rozhodně ne fádní, začíná už v Černvíru. Přejel jste Svratku, po pravici je krásný historický most, dál se silnička lemovaná vysokými kopci zvedá vzhůru úzkým údolím. Nalevo, na strmých pastvinách, se pasou krávy. Už tam mě to zasáhlo. Připomnělo mi to dávnou minulost, kdy jsem byl s rodiči v létě v Beskydech na prvních prázdninách. Pasoucí se stáda krav a ovcí se mně, sedmiletému školákovi, vryla navždy do srdce.

Před Skoroticemi otočka o sto osmdesát stupňů a prudké stoupání, v zimě úplná lahůdka, pak vjezd do zeleného tunelu z propletených korun stromů. Po kilometru tunel končí a objeví se osada stulená pod kopcem zvaným Vinohrad. Projel jste vesničkou, stále do kopce, a ocitl se na prostranství s nádherným výhledem na Vysočinu. A je to vskutku, jak říkáte, výhled blažený. Pochopil jsem, že zde chci strávit zbytek života.

Je znát, že tu cestu vzhůru máte rád.

To jistě.

Jak dávno je to, když jste sem přišel ponejprv?

Dvaačtyřicet let.

Do svých pětašedesáti let jste choval koně a jezdil na něm Vysočinou. Sám jsem na koni nikdy neseděl. Je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z jeho hřbetu?

V roce 1948, ještě před komunistickým pučem, jsem absolvoval důstojnickou školu. Byl jsem přidělen k dělostřeleckému pluku v Mikulově. Jako aspirant jsem měl svého koně. Rok a půl jsem strávil v sedle v kraji pod Pálavou a půl roku na vojenském cvičišti Libavá. Po vojně se mi zdálo, že bez koně nemohu žít, proto jsem koupil ruinu statku v Křížovicích. Nejprve jsem si pořídil osla, pak Ritu, arabskou klisničku. Když sedíte v sedle a projíždíte krajinou od obzoru k obzoru, máte pocit, že se vznášíte a je to jen krůček k blaženosti.

Vaše dřevěné skulptury a objekty jsou hravými a někdy i jizlivými variacemi na téma věčné lidské touhy vzlétnout. Předpokládám správně, že ona touha je, nebo byla, i vaší touhou?

Lidská touha vzlétnout není nic nového. Dokazují to kromě pověstí i nejrůznější texty, malby a skulptury dávnověku, ať už byly od primitivních národů, nebo na svou dobu národů vyspělých. Vždyť v řeckých bájích je létání samozřejmostí. Létají tam bohové, koňská spřežení, fúrie, prostě kde co. V současné době jsme svědky stále dokonalejšího průzkumu vesmíru a snahy dolétnout co nejdál. Po Měsíci se už procházeli lidé, po Marsu se prohánějí roboti.

Ten opojný pocit letu, přesněji vznášení ve stavu beztíže, jsem zažil při potápění v Egejském a Karibském moři. Voda je tam tak čistá, že vidíte desítky metrů pod sebe, vůbec ji nevnímáte a vznášíte se nad nádhernou mořskou krajinou. A podobný pocit vznášení a letu jsem zažíval v sedle při vyjížďkách, když jsem projížděl krajinou a měl pocit, že vlastně letím. Pravda je, že jsem občas skutečně letěl, ale dolů na zem. Z těchto ne zrovna nejpříjemnějších zážitků pak vznikaly plastiky na ikarské téma. A tematika létání mě drží dodnes. Jako první vznikly malé figury vznášející se nad krajinou, pak skutečně v prostoru létající Andělé, Fúrie, Múzy, Létavice.

Ty sochy jsou působivé tvarovým zjednodušením, v němž vidím příbuznost s osvobozenou formou etnického umění. Je v tom více tvůrčího záměru nebo okolností přicházejících "ze své vůle"?

To tvarové zjednodušení oproštěné od detailů je výsledkem snahy vyjádřit co nejlapidárněji podstatu mých pocitů.

Máte, to je znát, úctu k materiálu, ke dřevu. Lpíte na tom, že je to dřevo z Vysočiny, nebo by to bylo stejné, kdyby bylo odjinud?

Beru dřevo jako prostředek a materiál k vyjádření svých představ, ať už je z Vysočiny, od brněnské přehrady nebo od Lednice, či jde o různá exotická dřeva. Přirozeně musí odpovídat mému záměru. Kupříkladu na létavice nemohu použít dub nebo jilm. Na ty beru topol, jírovec, jalovec, prostě lehká dřeva.

V centru vaší přirozenosti je humánnost, vnímavost pro lidský úděl a optimismus. Své létavé sochy chráníte spolehlivými křídly. Smyslem je doufání opojného letu.

Smyslem skutečně je doufání opojného letu a hlavně, aby nespadly někomu na hlavu.

Je možné oddělit inspiraci vycházející z lidských bytostí a z údělu člověka od inspirace přírodou, jejími tvary, procesy růstu a zániku, a živly, jež nespoutány uplatňují mocnou vládu?

Myslím si, že velice záleží na prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Je rozdíl, žijete-li ve městě, nebo v lesích. V mém případě se obě tyto možnosti spojily a přidal se i třetí prvek - voda, život pod hladinou. Inspirace až moc.

Už desetiletí žijete do značné míry v přírodě. Vaše témata - létající lidské bytosti a metafory krajinné morfologie - se rodí a rozvíjejí jen díky venkovu, kde je člověk všemu blíž? Nebo by bylo možné mít onu tvůrčí orientaci i ve velkoměstě, z něhož jste přišel?

Dokud jsem žil v Brně, což bylo zhruba čtyřicet pět let, inspirovala mě hlavně různá zvířata - proto jsem studoval zoologii a hydrobiologii na přírodovědecké fakultě. Ale v první řadě to byla "ženologie", což potvrzuje řada plastik na věčné téma ženy.

Začátkem šedesátých let jsem se věnoval potápění, fotografoval ryby ve slepých ramenech Dunaje, vytvořil pro televizi pár filmů u nás a v Egejském moři. To bylo v létě. A ve spolupráci s Akademií věd jsem i v zimě pod ledem dělal snímky spících sumců, kaprů, candátů a podobně. Na toto téma vznikly plastiky a výstava Světy ticha v Domě umění v Brně. Tím skončila má městská éra a začala, díky normalizaci, éra křížovická - krajinná, "létavá" a tu a tam figurální, a řekněme i rozverná.

Cítíte spřízněnost se švédským sochařem Carlem Millesem, o půl století starším autorem "létajících" nebo vysoko vyzvednutých figur?

Procházel jsem ve Stockholmu jeho expozicí. Byla zajímavá, ale sochy mě nepřesvědčily, že by mohly vzlétnout.

Odjakživa teoretikové věnují málo pozornosti sdělným procesům vzniku výtvarného díla. A vnímatelům ze strany výtvarné veřejnosti je pohled do ateliérů umožněn jen výjimečně. A přitom je jistě z poznání nejvýraznějších smět být při tom. Většina tvůrců má ovšem při práci ráda samotu. Vy rovněž?

Když někdo přijde do "ateliéru", který je počínaje jarem a konče podzimem venku, mezi galerií, v níž mám expozici, a silnicí, a jenom se dívá a nebere mi dláta z ruky, tak mně to nevadí. Když mám při práci už určitou představu, co chci vytvořit, tak mohu klidně i komunikovat, odpovídat na dotazy, a nebývá těch zvědavých málo. Občas jsou to i školní exkurze a třeba i členové Klubu přátel výtvarného umění. V malém zimním ateliéru, kde hlavně přemýšlím, vymýšlím a hledám témata a tvary nových objektů, je to jiné. K takové činnosti potřebuji klid, takže návštěvníci nejsou žádoucí.

O tomtéž řeknu ještě něco jiného. Ze starších vašich děl zvláště obdivuji polychromovanou Větrnou krajinu z konce sedmdesátých let, její opojenou stylizaci v lyricko-expresivní formě ženského torza. Jako jiní zrakoví příjemci mám před ní možnost rozkrýt své pocity. Spíše dovnitř sebe, samozřejmě. Ona komunikace socha - vnímatel zřejmě naplní po okraj poslání uměleckého díla. Přesto by mě dále obohatilo, kdybych spolu s výsledkem vaší práce mohl znát alespoň některé okamžiky procesu vašeho dorozumívání s materiálem.

Nezbude tedy, než si o tom někdy dopodrobna pohovořit přímo. Každá z těch plastik vzniká za jiných podmínek, v jiném čase a v jiné náladě.

V roce 1964 jste vytvořil betonové prolézačky pro brněnský Juliánov, vaše první dílo pro veřejný prostor. Postupem let následovaly tři desítky děl podobného určení.

Skutečně to byla první zakázka pro veřejný prostor, první styk s veřejností při práci. Prolézačky jsem tvořil přímo na místě. Beton jsem míchal z písku usazeného kolem obrubníků u chodníku. Deseticentimetrové modely jsem měl vymodelované z hlíny a vypálené v kamnech. Velikost prolézaček byla většinou dva až tři metry. Z králikářského pletiva jsem vymodeloval kostru a na tu jsem nanášel beton. Vyhlazené a dokončené prolézačky byly pravidelně druhý den porýpány dětmi ze sídliště, ale nakonec se věc za dva měsíce zdařila.

Ovšem úplně první zakázkou byla rekonstrukce čtyřmetrového mamuta pro pavilon Anthropos v brněnských Pisárkách a několika prehistorických zvířat - šavlozubých tygrů, jeskynních medvědů, hyen a podobně. S šéfem Anthroposu jsem kdysi seděl při přednáškách na fakultě ve stejné lavici, tak si na mě vzpomněl.

Připomeňte ještě některou z dalších prací z betonu.

Dělal jsem čtyřmetrové milníky na příjezdových komunikacích do Brna, Ptáky na desetimetrovou stěnu na budově Brněnských výstav a veletrhů, plastiku Křižovatky k dálnici u brněnského letiště. To vše padlo za oběť novým zástavbám a skončilo v zavážkách. Od té doby pracuji pouze ve dřevě. Dvanáctimetrová plastika z roku 1969 před takzvaným "doškolovákem" v brněnských Pisárkách stojí dodnes. Poslední betonovou věcí byl pylon na odpočívadle u čerstvě dostavěné dálnice nedaleko Velkého Meziříčí. Bylo ještě několik dalších věcí, třeba vápencová plastika pro lázně Poděbrady, ale nevím, jestli dosud stojí.

Nové sochy se v architektuře a ve veřejném prostoru objevují jen sporadicky. Čím to je?

Po listopadové revoluci se vše změnilo ve stylu, škatule, hejbejte se. Dotace na projekty byly zrušeny. Přišla další generace výtvarníků. Architekti, s nimiž jsem spolupracoval, zestárli nebo zemřeli, ztratil jsem s Brnem kontakt. Tam se ale v posledních letech plno nových plastik objevilo.

Vzpomínám si, že před lety jsem pod účinkem vašich soch napsal, že odrážejí autorovy lehce teskné představy o ideálním stavu lidské duše, o souznění člověka s člověkem a zejména s přírodou ve všeobjímající harmonii. Nebylo to přehnané?

To souznění člověka s člověkem a přírodou se do těch plastik jistě podvědomě dostalo, s tou teskností je to myslím přehnané. Snažím se pouze sdělit své pocity a prožitky z prostředí, ve kterém žiji, z krajiny, která je strmá, větrná, stále se měnící, ale v létě i zimě nádherná.

Umělec dělá dílo, a když chce, vystaví je na oči veřejnosti. Když nechce, nechá je za dveřmi ateliéru. Vy však jste mě za ty dveře mnohokrát pustil, viděl jsem a poznal, že některé výsledky vaší práce jsou vyvážením duchovních protikladů. Od určité doby mám totiž dojem, že lehkou ironií vyjevujete svým létavým dřevěným figurám více "otcovské" přízně, než jí můžete mít pro řadu lidí z masa a kostí.

Jelikož cílem mého snažení je sdělit lidem své pocity, nemohu sochy skrývat za dveřmi. Myslím, že je to samozřejmé, jsou to přece mé "děti", které mě obklopují a obletují. A je samozřejmé, že dětem člověk věnuje více přízně než ostatním. Faktem je, že mi nevadí, když je předám do dobrých rukou.

Nad shromážděním, řekněme, úsměvných a přívětivých soch ční sakrální náplní nadčasová a formou vypjatě dramatická kompozice Utrpení z roku 1997.

Trochu mě tehdy pobouřilo neuvážené kácení stromů v alejích i nádherných solitérů, tak jsem reagoval vytvořením řady plastik na to téma - Rychle pryč!, Umučené stromy a tak dále. Ústřední plastikou bylo Utrpení.

Ani po osmdesátých osmých narozeninách jste neutlumil striktní pracovní režim, pracujete sedm dnů v týdnu. Loni jste řekl, že Oscar Niemeyer projektuje stavby ještě ve sto čtvrtém roce věku. Blízek devadesátce máte z vykonané práce týž pocit jako v mládí?

Radost mám hlavně z toho, když se mi podaří k práci dostat, myslím k té tvůrčí. Hlavně v zimě. Náš areál má skoro půl hektaru. Když napadne sníh, tak jen prohrabání cest kolem domů dá pořádně zabrat, nemluvě o běhání kolem kotlů a kamen, nošení dřeva, vynášení popela, čištění kouřovodů a podobně. Jsme na to s manželkou sami, a to nám je dohromady sto šedesát let. Takže radost z tvůrčí práce je pak o to větší.

Pod jednou střechou s vaším ateliérem se nachází i Galerie z ruky. Od roku 2005 je v ní umístěna také stálá rustikální expozice vašich děl z období čtyřiceti let. Sochami ze dřeva i z bronzu je přívětivě zabydlená, návštěvníka měkce pohltí.

Galerie mé ženy, která tu je už dvaadvacet let, je pro mě jakousi tvůrčí symbiózou. Setkávají se tu během sezóny příznivci umění, umělci z oblasti výtvarné, hudební i dramatické. Při každé vernisáži jsou tu koncerty a dramatické podvečery. Galerii proto navštěvují stovky návštěvníků. A moje expozice? Původně to mělo být jen rozšíření výstavy k mým osmdesátinám. Přátelé, hosté i má žena mě však přemluvili, aby expozice zůstala stálá.

Blíž než ke Galerii z ruky nemůžete mít k žádné jiné galerii. Měl jste zde už pět autorských výstav, zatím poslední v roce 2010, u příležitosti 85. narozenin. Bylo možné očekávat, že představíte výběr z tvorby, ale překvapil jste kolekcí nových dřevěných skulptur. Mezi díly s krajinnou inspirací vynikala reliéfní Zelená krajina. V obsahovém zhuštění nese signifikantní symbol tvarosloví Vysočiny. Soudím, že patří k vašim nejpůsobivějším dílům posledních let.

K tomu se nemohu vyjádřit. Ale těší mě, že Zelená krajina vám připadá působivá.

Výtvarná kultura, vlastně kultura vůbec, u nás vytrvale chřadne. Na tvůrčí straně plněna novými a novými díly, na straně druhé, řekněme příjmové, stále složitěji hledající přízeň a ohlas. Věříte v budoucí bod pozitivního zlomu?

Domnívám se, že v momentu, kdy počet výtvarníků překročí počet ostatních obyvatel, celý systém se zhroutí, a jak praví doktor Grygar, nastane velký třesk, a pak se začne znovu od nuly. Doufám, že líp.

Zdeněk Macháček

Narodil se 16. srpna 1925 v Brně. Od roku 1971 žije v Křížovicích u Nedvědice. V letech 1945 až 1952 studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy university v Brně a na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. V šedesátých letech byl členem skupiny Parabola, je členem Sdružení Q a Unie výtvarných umělců České republiky (Klubu výtvarných umělců Horácka, Žďár nad Sázavou). Získal čestné uznání Brněnského bienále (1967), Čestné uznání na výstavě Socha a město, Liberec (1969), Cenu města Brna (2005) a Cenu zakladatele Antropologického ústavu v Brně Vojtěcha Suka (2005). V roce 1992 spoluzaložil (s Rostislavem Magni) mezinárodní sochařské sympozium Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou (bylo uskutečněno desetkrát), prvních čtyř ročníků se zúčastnil autorsky. Dosud měl čtyřicet čtyři autorských výstav, devět z nich v zahraničí.