KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

"Znáte tenhle vtip? Jde v Bergenu po ulici člověk a usmívá se. Co si o něm pomyslí Nor? Že to musí být buď blázen, anebo Američan." Krátká verze vtipu, neboli tzv. kameňák, potom zní: "Jde po ulici Nor a usmívá se..."Přinášíme pokračování článku o zkušenostech českého studenta s norským silně rozvinutým sociálním státem, který jsme uveřejnili v KN 46/2013.

"No, a samozřejmě nezapomeňte, že vám škola nabízí zdarma psychologa. Dny tu mohou být šedé a deštivé..." Poněkud excentricky vyhlížející profesor v citronově, až jedovatě žlutém saku se zuby vyceněnými do trvalého úsměvu vrhá svojí rozverně rozpohybovanou pleší prasátka do očí zaskočených studentů v prvních řadách. "Možná vám přijde divné, že vám hned na začátku studentského pobytu někdo nabízí bezplatné terapie. Ano, někde, například na jihu Evropy, by se vám to patrně nestalo. Tam se s vámi lidi baví třeba i jen tak na ulici. No, tady u nás, tady je to jiné. Norové jsou takoví, řekněme... no... Tak nezapomeňte, že kontakt na psychologa najdete v brožuře."

Úvodních přednášek jsme jako zahraniční studenti prodělali na začátku semestru celou řadu. Vedle nich tu pak byly různé zaškolovací, uváděcí, mentorské a seznamovací akce, se studenty, s profesory, s kulturou i bez ní, s alkoholem i bez něj. Vyhnout se nějaké formě "sebekolektivizace" mohlo činit skutečný problém - a to hlavně z toho důvodu, že byla skutečně důkladně institucionalizovaná a naplánovaná. Většina lidí, kteří měli něco na starosti, věděla - nebo při nejmenším budila zdání, že ví - co má dělat, a toto činila povětšinou ochotně a s úsměvem.

Při oficiálním zahájení, jež se konalo na jakémsi univerzitním "náměstí" před přírodovědným muzeem (které mimochodem působí skutečně důstojným dojmem), měly davy studentů, v tlačenici přetékající i do postranních ulic, příležitost sledovat na obřím plátně obří ruku kynoucího rektora nebo vyslechnout projev norské ministryně práce a sociálních věcí (na plátně pochopitelně s anglickými titulky). S rektorem pak bylo možno na červeném koberci, táhnoucím se až na tribunu, potřást si pravicí, případně pořídit snímek do památečního alba.

Takto bychom mohli pokračovat od všelijakých uvítacích brožur a informačních letáků přes oběd v kantýně zdarma až po již zmíněného psychologa: univerzita, nebo lidé kolem ní, očividně vyvíjí nemalou snahu, aby nové studenty integrovala do kolektivu, pomohla jim překonat kulturní rozdíly, "aby se tu necítili blbě", jak pronesla jedna norská studentka. K tomu tedy například i sraz školních spolků nabízejících prakticky všechno od vyšívání přes hru na dechové nástroje až po řeckořímský zápas. A norští studenti je navštěvují, každý hned několik kroužků, pravidelně a s radostí.

Bez pomoci se ani nevysmrkáte

Srovnání z úst výstředního profesora, podle něhož by se někde "na jihu Evropy" studenti patrně s tak důrazně vyslovenou nabídkou psychologa nesetkali, není náhodné. Onen psycholog totiž perfektně zapadá do schématu každodenního fungování norských studentů (a potažmo Norů obecně), jejichž všední program, jak se zdá, je zhusta protkán sítí sociálních struktur - ať už oficiálních institucí řízených státem, univerzitou či firmou, nebo neoficiálních spolků, kroužků a skupin udržovaných spíše jakousi tradicí a setrvačností než nějakou řídicí silou shora, ovšem nikoliv proto méně stabilních.

Je to jednoduché. Jako zahraniční student(ka) přijedete s jedinou opravdu zásadní informací: dostavit se do studentského informačního centra. Tímto informačním centremm ovšem není nějaká zapadlá kancelář nebo infostánek někde při kraji kampusu, nýbrž třípatrová budova s kavárnou, bazénem, knihkupectvým a menší armádou studijních poradců. Nad informačními pultíky visí nápisy Students in Bergen (dále SiB) - vyvedeny v bílé barvě na oranžovém pozadí jako stylové firemní logo - poradci jsou oblečeni v oranžových trikách, v kavárně, která nese podle organizace název SiB Café, pijete z oranžových hrnků kávu s názvem SiB cappuccino a přikusujete k ní tzv. SiB sandwich.

Když obdržíte od poradců klíče od nového bydlení, mapu, další brožury, telefonní čísla, spoustu cenných informací, ale třeba i plavenku do bazénu v infocentru (tu už za příplatek), jste de facto determinováni vydat se na jediné možné místo - do areálu studentských ubikací. Po cestě k novému bydlení můžete minout další z více než dvaceti SiB kaváren, některou ze sedmi SiB mateřských školek a nevyhnete se ani rozložité budově SiB tělocvičny přímo v areálu kolejí.

K mému velkému zklamání jsme na studentských pokojích sice nenašli oranžové role toaletního papíru s natištěným logem SiB, tento drobný nedostatek byl ovšem více než vynahrazen úvodněinformačním večerním programem: SiB děvčata, opět reprezentativně nastrojená do oranžových triček, nás instruovala, jak a kde si můžeme vyprat prádlo, jak si zatopit, jak zaplatit za bydlení, ale například i kde si nakoupit levně jídlo nebo jak a kde se opít a nemít z toho pak ráno opici.

Dokonce, a toto mi přišlo obzvláště zábavné, vás Norové opakovaně a neustále varují před vlastní (totiž obecně norskou) (za)konzervovaností, kvůli níž se s usmívajícím Norem jdoucím po ulici můžete setkat leda tak ve vtipech. Potomci vikingů o sobě totiž neustále hovoří jako o zadumaných bručounech, přirozeně se tvářících, že by vás nejraději prokláli sobím parožím. Jedním dechem ale dodají, že ve skutečnosti to nemyslí nijak špatně - je to součást jejich společenské nátury. Součást orientační průpravy pro zahraniční studenty tedy tvoří i jakýsi "sociální návod", jak s Nory dobře vycházet. Ve zkratce sestává zhruba z těchto dvou bodů:

1. Je normální, když se Nor tváří nepřívětivě a nepřístupně - nenechte se tím odradit.

2. Oslovte ho, nejlépe s odkazem na počasí - Nor pookřeje a vzápětí poznáte, jaký je to v jádru bodrý a veselý chlapík.

Těžko říct, jestli se o Norech říká, že jsou "neochotní a rezervovaní" (slovy rozhořčené Američanky Emily), protože to o sobě sami tak rádi šíří, nebo to o sobě tolik šíří, protože je to pravda. Asi od obého trochu. V každém případě to vypadá, že spontánní akci a individuálním schopnostem jednotlivce nedůvěřují tolik jako kolektivní síle - snad bychom mohli říci jisté kolektivní solidaritě - která napříč společností prorůstá horizontálně, to znamená v různých segmentech práce, vzdělání, volnočasových aktivit a podobně, i vertikálně, tedy od bezdomovců přes studenty a svobodné matky až po podnikatele.

To se projevuje jednak v podstatně vyšší důvěře v systém, než na kterou jsme například v Česku zvyklí - aneb ochota platit daně (a nešvindlovat) je tu spojena s vědomím, že je s nimi smysluplně naloženo - jednak taky ve větší závislosti na systému, jenž se vlastně do značné míry pokouší nahradit roli rozpadající se tradiční rodiny. Norský welfare state (sociální stát) nespočívá v sociálních dávkách a přehnaných regulacích. Je v hlavách Norů. A pokud na to vaše hlava nestačí, neváhejte využít bezplatných služeb SiB psychologa.

pokračování příště

První část článku si můžete přečíst zde