Vítězové a poražení aneb o filosofii měnové politiky
Nedávná a stále probíhající diskuze zabývající se devizovými intervencemi České národní banky může být podnětem k zamyšlení nad tím, jakým způsobem je ekonomie zapojována do veřejné debaty.
Česká národní banka (ČNB) přistoupila v polovině listopadu k devizovým intervencím. Začala za české koruny, na jejichž tvorbu (tisk bankovek) má výhradní právo, nakupovat zahraniční měny. Tímto krokem zvýšila nabídku českých korun na měnovém trhu a tak zároveň snížila jejich cenu. Kvůli tomuto oslabení české koruny by mělo zdražit dovážené zboží a meziprodukty, což by se mělo vzhledem k otevřenosti české ekonomiky přenést do zvýšení cenové hladiny. To bylo prvním ze dvou základních cílů devizových intervencí, tím druhým byla podpora českých exportérů, kteří za své tržby v zahraničí obdrží díky oslabení kursu více českých korun.
Nedorozumění, nebo komplot?
S mírným časovým odstupem se tím nejzajímavějším na tomto dosti ojedinělém kroku ČNB ukázaly nikoliv samotné devizové intervence, jako spíše prudkost mediálních reakcí, které vyvolaly. V anketách na webech minimálně dvou českých deníků nesouhlasilo s devizovými intervencemi osmdesát až devadesát procent čtenářů a v komentářích pod články se mluvilo o konspiračních teoriích nadnárodních korporací, politiků a bankéřů. Z určitého pohledu je to logické, jakékoliv zvýšení cen působí v jakékoliv době jako katalyzátor zlosti a frustrace. Podnětnější však je, jakým způsobem se do tohoto kruhu zapojili i ekonomové a ekonomičtí komentátoři. ČNB se v překvapení přiznala k podcenění komunikace a v rychlém sledu za sebou poskytla prostřednictvím guvernéra a členů bankovní rady rozhovory různým českým médiím, v nichž se pokusila svou akci osvětlit.
Deflační spirála
Hlavním cílem ČNB bylo zamezit hrozící deflaci. Dle jejích zjištění sice stále mírně stoupají či stagnují ceny potravin, ale ceny ostatního především spotřebního zboží vytrvale klesají, což hrozí deflací, tedy trvalým poklesem cenové hladiny. V takové situaci se může stát, že spotřebitelé (a čeští spotřebitelé jsou prý opatrní a šetřiví) začnou spotřebu odkládat s vidinou ještě nižších cen, výrobcům a prodejcům se sníží tržby, a tak budou muset snížit ještě více ceny a náklady, a v nejhorším případě začít propouštět.
Extrémní podobou deflace je deflační spirála, kdy ceny zboží vytrvale klesají, ale toto zboží si nemá z důvodu vysoké nezaměstnanosti kdo koupit. Oba jevy se tak vzájemně posilují, až ekonomika zcela zkolabuje. Ekonomové se neshodnou na tom, je-li tato hrozba reálná. Teoreticky lze diskusi o deflaci stopovat až na konec devatenáctého století, kdy vznikla tzv. rakouská škola ekonomie, která popírá, že by deflace měla a priori negativní důsledky. Určité myšlenky tohoto proudu ekonomie jsou v České republice silně přítomny i díky osobě Václava Klause. Ten mimochodem devizové intervence příkře odsoudil jako snahu ČNB se zviditelnit v době, kdy už nemůže ovlivňovat úrokovou míru, protože ta je nulová. Klaus odmítá inflaci jako takovou, čímž popírá i současnou funkci ČNB, která se ji pokouší udržovat ve výši okolo dvou procent. Tato hodnota inflace je dnes v Evropě všeobecně považována za přiměřenou, tedy takovou, která příliš neznehodnocuje úspory a zároveň nehrozí deflací.
Sebevědomí ekonomie
Když jsem se pokoušel probrat jednotlivými komentáři, nacházel jsem v nich velmi rozumné argumenty pro devizové intervence i proti nim, tyto argumenty se však nikdy nevyskytovaly pospolu, ale byly vysloveny jednotlivě v sebevědomých a konzistentních celcích. Jakmile jsem tyto celky postavil vedle sebe, jejich konzistence se změnila v páru. Například tvrzení, že lidem klesnou reálné mzdy, je za podmínky, že se jim nominální mzdy nezvýší (a tato podmínka byla často též opomíjena), jistě pravdivé. Připadá mi ale nebezpečné jej v komentáři dále rozvíjet a přitom neuvést, že lidé jsou kromě zaměstnanců a spotřebitelů také dlužníky, kterým inflace snižuje reálné úroky, jež musí platit ze svých dluhů.
První komentář se snažil čtenáři vsugerovat, že ČNB jedná na úkor občanů, druhý, že v jejich prospěch. Podobně nejistá je situace okolo kursu české koruny. Odpůrci intervencí tvrdí, že české exportní firmy mají kurs smluvený dopředu, a tak se jeho oslabení nemůže promítnout do jejich hospodářských výsledků. Kdyby je ale skutečně zajímaly argumenty "protivníka", tedy ČNB, dozvěděli by se, že ČNB tento předpoklad zahrnula do svých analýz. Z těch totiž vyplývá, že s předem smluveným kursem pracuje zhruba třetina společností (těch největších), a to nejčastěji na období tří měsíců. Závěr tedy je, že u většiny firem se oslabení projeví hned, u těch velkých až později (ČNB hodlá intervenovat déle než rok), ale nikdo neví, a ani nemůže vědět, jak přesně.
Je v tom rozporu očekávaných dopadů nějaký problém? Není, respektive neměl by být. Není možné odsuzovat ani jeden z těchto názorů, všechny jsou přínosem do diskuze, ale měly by být řečeny jedním dechem. Nejblíže se tomuto pojetí přiblížil trochu paradoxně guvernér ČNB Miroslav Singer. Řekl, že každý krok měnové politiky s sebou nese vítěze i poražené. Už však nedodal, že ve skutečnosti ani nevíme, kdo bude kdo. To ale vlastně ani dodávat nemusí, protože z hlediska ČNB je důležitější, zda její krok pomůže ekonomice jako celku.
Ekonomie nic neví
Krása ekonomie tkví právě v tom, že nic "neví" zcela jistě, že je rozmanitá a rozporuplná. To však neznamená, že není užitečná. Nepochopení této její podstaty je tragédií nejen českých ekonomických fakult, ale i obecně veřejné debaty. Ekonomii je v rámci ní poskytován příliš velký prostor. Tolik místa si i vzhledem ke své nejednoznačnosti nezaslouží. Ekonomové jsou neustále tlačeni k tomu vyslovit jednoznačná stanoviska (na druhou stranu to dělají až příliš rádi), která si, pokud se pořádně rozhlédnete, zcela přirozeně odporují. Permanentním poraženým těchto přestřelek ale ve výsledku nejsou oni, ale samotná ekonomie a my, kteří z těchto vyostřených mediálních diskuzí získáváme dojem, že jim můžeme tak akorát bezmocně přihlížet.