Historky afrikánských farmářů
Půvabná próza z jižní Afriky poloviny minulého století, plná humoru i poezie. V českém překladu dosti kostrbatém.
Jsem rád, že jsem si prózu Pětilibrová bankovka mohl v češtině přečíst a poznat tak jihoafrického autora jménem Herman Charles Bosman (1905–1951). Ta knížka mne nadchla.
Anglicky neumím, a to už mi do konce života zůstane. Nijak toho nelituji. Ač někdy přece… Když mi překlad drhne v uších a skřípe v hlavě, když za ním tuším či představuji si text originálu a česká verze mne co chvíli vyhodí z plynoucího proudu knížky na břeh, kde se natluču o kamení.
Možná, že svými dohady přisuzuji originálu víc, než v něm třeba je, těžko říct. Ale nějak se mi příčí uvěřit, že by se Herman Charles Bosman vyjadřoval tak kostrbatým jazykem, v jakém promlouvá v českém překladu Milana Orálka (nar. 1982). Z informací dostupných na internetu vyplývá, že překladatel je nadšencem pro jih Afriky, členem (či snad předsedou?) Sdružení přátel JARu, Zambie a Zimbabwe, překladatelem autobiografie Nelsona Mandely. A také autorem prózy Jak se chytá medvěd, která vyšla v časopisu Weles v roce 2002. Jazyk prózy Jak se chytá medvěd vykazuje pozoruhodné shody s jazykem Pětilibrové bankovky. Neboli překladatel dal příliš ze svého nevýrazného stylu výraznému autorovi překládanému.
To pozitivní na překladu je upřímné nadšení přírodou a venkovem a osobní vztah k tématu. Pětilibrová bankovka, to jsou historky farmářů z chudého jihoafrického venkova. Čemuž v České republice nějakým způsobem odpovídá prostředí venkovanů z Beskyd, kde se odehrává próza Jak se chytá medvěd a kde Milan Orálek zřejmě i pracuje coby ochranář přírody.
To negativní je kostrbatý jazyk, především v místy hodně nevěrohodných a vyumělkovaných dialozích, které zmatečně míchají knižní výrazy s hovorovými. A to negativní je někdy také humor, který je občas názvukem humoru zhruba valašského humoristického časopisu Vyškeřák. Ne, že by to humor (překladatele) nebyl, to nezpochybňuji. Ale humor Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala (a také jihoafrického autora Pětilibrové bankovky) je jiný a je v něm něco víc, a to zobecňujícího a hlouběji vidoucího. Stejně jako v humoru O´Henryho, k němuž se hlásí obálka českého překladu knížky (což je dost zavádějící, typická O´Henryho postava je šejdíř bez stálého domova, zatímco postavy Pětilibrové bankovky jsou sedláci srostlí s půdou, o kterou se musí postarat a nikdo jiný to za ně neudělá a kteří si občas chytrácky k něčemu pomůžou).
Nechce se mi věřit, že by Herman Charles Bosman vložil do úst svých postav tak prkenné, stylisticky rozkolísané věty. Naopak věřím, že mluvu svých venkovanů měl dobře naposlouchanou a uměl ji převést do přesvědčivého uměleckého tvaru. Odpovídalo by to celku knížky. Situace jsou přesně odpozorované a převedené do přesvědčivých momentek a symbolických zkratek. Postavy jsou výstižně popsány za pomoci několika charakterizujících detailů: „To byl celý Klaas Rasmus. Jestli něčemu rozuměl nebo ne, jemu to bylo šumafuk. I tak k tomu měl pokaždé co říct.“ Prostředí je jen načrtnuto, a přece je za ním hutnost některého holandského krajináře 17. století (Meindert Hobbema, Aelbert Cuyp, Jacob van Ruisdael). Ano, Herman Charles Bosman sice psal anglicky, ale jeho postavami jsou Afrikánci, tedy farmáři hlavně holandského původu (ač mnozí měli také kořeny francouzské, belgické a německé). Jednotlivé kapitoly knížky jsou vlastně povídkami, které mají většinou překvapivou pointu, a to nikoliv prvoplánovou. A v próze je spousta velmi zvláštních míst, snad by se dalo říci absurdně a poeticky minimalistických („Kdybyste viděli, jak vybetonovali zarážedla pro posunovací lokomotivy na nákladní dráze, věděli byste, o čem mluvím. Uvnitř byla výztuž celá z konstrukční oceli. Po něčem takovém složit báseň se slovem Potchefstroom…“). Tyto pasáže jsou blízké třeba prózám Richarda Brautigana, ostatně také velkého milovníka krajiny. A alkoholu, který je – velmi diskrétně – popsán jako motor řady událostí Pětilibrové bankovky. Herman Charles Bosman žil ale v jiné, drsnější zemi než Brautigan a lehké a půvabné předivo Bosmanova stylu se potkává s tématy, jako je extrémní rasismus, vymírání domorodých kmenů či pochybnosti o oprávněnosti vstupu evropské civilizace na africký venkov.
Ještě poslední poznámka k překladu. V knížce zůstala spousta nepřeložených afrikánských slov, jejichž význam je vysvětlen ve slovníčku na konci textu. Někdy je třeba nahlédnout i pro pochopení závěru kapitoly-povídky (text Křestní list). Ano, některá slova je jistě možné v originále ponechat. Ale proč třeba ponechávat „veldkskoeny“? To nemáme v češtině například slovo škrpály? A takových slov je v textu příliš. Nepochybuji o tom, že v anglickém originále jsou. Jihoafričtí čtenáři dobových novin a časopisů, pro které byly tyto texty psány, jistě věděli, co ta slova znamenají. Pro současného českého čtenáře to ale chtělo najít jiné řešení, než jaké překladatel zvolil. Problém je ovšem také (nebo především) v tom, že v současných českých nakladatelstvích se vůbec nevykonává redakční práce s textem. A „jiné oči“ redaktora scházejí nejen této knížce.
A teď už předposlední odstavec recenze. Představím-li si za kostrbatým překladem jen o maličko jinou knížku, tak je úžasná. Vychytralí sedláci, spjatí se zemí, podobní si všude na světě, sedláci z ne moc bohaté oblasti – „krajiny samé trní“ −, kteří sedávají pospolu v místě jakéhosi vesnického sněmu na farmě jednoho z nich, která je zároveň místním poštovním úřadem, a povídají si a chytračí. A prostřednictvím jejich hovorů spisovatel vykreslí obraz jednoho dnes už zaniklého světa. Jeho postavy své příběhy dosti osobitým způsobem spíše „dávají dohromady“ po útržcích, než vyprávějí po pábitelském způsobu. Skládají mozaiku nikoliv z dílů pokládaných vedle sebe, ale zdánlivě zcela náhodně rozmisťovaných, z nichž se pak celek složí jakoby zázrakem a najednou a znenadání vypluje na hladinu, pod níž se po celou dobu skrýval. Knížka z poloviny 20. století, ale blízká nejen Marku Twainovi nebo Kamenáči Billovi Dala Stivense, ale i o čtvrtstoletí mladší Květinové pušce André-Marcela Adamka. Mladší, starší, ono je to složité, knížka nazvaná v češtině Pětilibrová bankovka, v originále Bekkersdal Marathon, vyšla poprvé knižně v roce 1971, dvacet let po autorově smrti. Za autorova života byly její jednotlivé texty publikovány na pokračování v tisku.
A poslední odstavec této recenze. Ještě postavy knížky, což jsou tito farmáři: At Naudé - „který měl doma rádio“, Oupa Bekker – „připadalo nám, že patří k otlučeným, ale nestárnoucím starožitnostem“, Gysbert van Tonder – „už jenom z toho, jak sedí, poznáte, že je to největší pašerák dobytka v celém Dwarsberge“, Jurie Steyn – „nikdy by nebyl vzal práci poštmistra v Drogevlei, kdyby býval tušil, že jenom pro obyčejnou poukázku na pět šilinků existují čtyři různé formuláře, které bude muset vyplňovat“, mladý Vermaak (stylizace samotného autora, který působil na jihoafrickém venkově jako učitel) – „museli jsme si nicméně položit otázku, jak je možné, že má mladý učitel v mozku – přímo v hlavě, která se nijak nápadně neliší od hlavy kohokoliv z nás – takovou spoustu vědomostí“, Johnny Coen – „Je to už mnoho let, co Johnny odešel do Johannesburgu kvůli děvčeti, které v tom městě žilo docela samo. Po návratu do Marica o svém výletu moc nemluvil.“ a Chris Welman – „My ti nic nevyčítáme. Víme, že být sčítacím komisařem je těžká a nevděčná práce. Když At před chvílí říkal, že by to žádný slušný člověk nedělal, tak nemyslel tebe“.
P. S. Čtení z knížky Pětilibrová bankovka v podání Václava Vydry vysílala stanice Vltava od 19. do 23. ledna vždy o půl desáté ráno.
Herman Charles Bosman: Pětilibrová bankovka. Přeložil Milan Orálek. Dauphin, Praha 2014.