Pláč nad světem, který už není
Fejeton o tom, kde hledat pomoc.
Včera jsem se dívala na přednášku Pjéra La Šéze o archetypech. V jednom místě, kdy mluvil o pohádce, kde hrdinka prchající před démonem odhazovala hřeben od mámy, a vyrostl les, a šáteček od táty, a udělalo se jezero, které démona zabrzdily – na tom místě jsem začala zčistajasna hrozně brečet. Sama jsem se tomu divila, protože jsem nechápala proč, jen jsem brečela a brečela. Pak jsem jela na terapii. V rámci psychoterapeutického výcviku musíme mít hodiny vlastní terapie a nebo supervize. A protože jsem zrovna neměla moc co řešit, vzala jsem do terapie toto téma. Proč na tomto místě brečím? A proč vůbec nevím proč? A proč tam nemám žádnou emoci? Tak jsem to vedoucí vyprávěla, a zase jsem spustila ten zoufalý pláč, stejně jako teď se mi zase derou slzy. Ptala se mě, co cítím, jestli zlost, nebo lítost, nebo třeba jinou emoci. Pak se mě ptala, jestli mám nějaký hřebínek od mámy nebo šáteček od táty. A já, ač mám pocit, že jsem dostala od mámy i od táty mnoho věcí i životních prožitků a podnětů, a to nejen od nich, ale od celé mé rodiny, přesto, že se cítím být velmi bohatá tím dědictvím, i přesto, že to všecko, co jsem od nich dostala, by vydalo na celé romány, přesto TAKOVÝ hřeben a TAKOVÝ šáteček, který by mě uměl ochránit před zlým čarodějem, nemám, takový jsem od nich nedostala. Ani jsem nevěděla, že něco takového může být, a vlastně to, že se cosi z nevědomí dere do vědomí, taková touha mít takový hřeben a mít takový šáteček, který by mě dnes ochránil, dokázal by, aby vyrostl les nebo se rozlilo jezero, a zastavilo nebo zpomalilo dnešní démony, a trošku i závist, že princezna v pohádce takové věci měla, protože tehdy to ještě šlo − to vše mi vhání slzy do očí. Slzy takové tesknoty po něčem, co bylo a co už není.
Ani mí rodiče takové věci od svých rodičů nedostali, protože v minulém století se něco stalo. Stalo se moc strašných věcí, které přervaly kontinuitu mezi generacemi a jejich tátové a mámy tváří v tvář těm hrozným věcem umlkali a sami nevěděli… Poslali je do života tak. Bez vědění, bez varování, že se budou probíjet těmi nebezpečenstvími. Děda šel v šestnácti do první světové války. Zabili tam všechny jeho přátele, on přežil, protože byl vážně zraněný, a už nikdy se z těch hrůz nevzpamatoval a mému tátovi nedal žádný vzkaz, žádnou věc, která by mu pomohla přežít. Jen ten, že svět je nebezpečný a zlý. Pak přišla další válka a pak odsun Němců po válce. Moje babička se jen bezmocně dívala, jak všichni její blízcí mizí za železnou oponou, a zůstává jen ona s nemocným manželem… Všecko s těmi českými Němci, mými předky, zmizelo. Nikdo si nevěděl rady, jak se před těmi věcmi bránit. Padesátá léta; z mých prarodičů z matčiny strany, z hrdých sedláků, se stali rázem zločinci. Provinili se tím, že měli pole, krávy, koně a chtěli hospodařit sami, po svém, chtěli být svobodní. Potahovali je po lágrech, brali jim jídlo, posílali na ně policajty, kázali proti nim z kazatelny, protože Pacem in terris… I když byli velmi schopní, milovali zvířata a včely a půdu, všecko jim vzali… Jak se proti tomu bránit? Jaký hřebínek, jaký šáteček by zastavil tyto démony? Dědové tátům a babičky mámám nemohly předat žádný návod, žádnou pomůcku, nic, co by umělo udělat skálu nebo les nebo rybník.
Kdybych tedy chtěla chovat koně nebo včely, kdybych chtěla pěstovat jabloně, ušít košili, spravit hodinky, mluvit německy, šéfovat ve firmě, prostě tedy zavolám na babičky nebo dědy, nebo mámu a tátu, přivolám si je z nebe a oni poradí, jako vždycky Vasilisce poradila její panenka, co měla od mámy. Ale co s dnešními démony, kteří nás ohrožují? Co s GMO? Co s ožebračující TTIP? Co s chemtrails? Co s prolhanými médii, které nás tlačí k válce? Co s havarovanou atomovou bombou? Co s tím elektromagnetickým superdělem, o němž tvrdí, že vymysleli? Co s roundapem, drogami, co s falešnými pohledávkami a podvodnými exekutory? Co se zákony, které nám zakazují sbírat bylinky a houby… Budoucnost není minulost; jak ji zvládneme bez hřebínku a šátečku od rodičů, které by nám mohly nějak pomoci? Které by je mohly aspoň zpomalit?
Jsme asi první generace, která to bude muset, poté, co minulost byla přervána a zničena a budoucnost je nejistá, nějak najít v sobě, nějak to zvládnout úplně sama, nechat to narodit v sobě, obrátit se k Bohu, vymodlit si to, a spolu s ním… Jinak to asi nepůjde.
Ten pláč nad hřebínkem, to byl pláč nad světem, který už není.