Rozhlasovým hlasatelem čili novodobým heroldem
Ukázka ze vzpomínkového textu Zmizelý zápisník Vladimíra Fuxe, který vycházel na pokračování v časopise Masarykovy univerzity Universitas v letech 2010–2014. Následující část je z čísel 3 a 4 z roku 2010 (ročník 43).
S příchodem nového roku (devatenáctistého padesátého devátého) se objevila i nová pracovní příležitost: Brněnská stanice vyhlásila konkurz na hlasatele. A jelikož jsem tehdy ještě měl vpředu všechny zuby (jen jeden měl korunku) a díky vzpomínce na stáže v Ostravě i pocitu určité jistoty před mikrofonem, nemohl jsem se nepřihlásit.
Byla to správná jízda z kopce, kdy dopředu neznáte terén a nesmíte se vymáznout. Po čtení běžného textu („Podle zprávy TASSu…“ – „Co to je?“, ozvalo se z inspekce. „Tisková agentura Sovětského svazu.“ – „Tak dál.“) jsem v deskách otevřel text v angličtině, ve kterém jsem zdaleka nebyl doma, přesto jsem rozeznal, že je to preambule Charty OSN a začal jsem zvolna slavnostně: „We, people of the United Nations…“ Po první větě mě zarazil příkaz: „Omluvte se posluchačům za výpadek ve vysílání!“ Svedl jsem to na elektrárnu a prošlo mi to.
Celkem netrvala tato zkouška víc než asi tak čtvrt hodiny. Dodatečně jsem byl tázán, s kolika jazyky se vyrovnám natolik, abych mohl správně vyslovovat názvy, jména a případně kratší věty, což jsem přiznal v počtu šesti. Překvapilo mě, že jsem byl následně upozorněn, že výslovnost některých hlásek v češtině nemám čistou a budu jim muset věnovat pozornost. To jsem o sobě nevěděl a taky mi to do té doby nikdo neřekl.
Ale z celého průběhu mi vysvitlo, že jsem dopadl dobře. (…)
Jakpak asi vznikl HLASATEL? To slovo i s jeho významem známe z dob rytířských, kdy každý pán toho označení hodný měl svého herolda čili hlasatele, který ho za zvuku trub uváděl v obecnou známost a hlásal jeho hrdinské činy. Rytíře pohltil proud času (bohužel i s rytířskostí), jen heroldi zůstali, neboť se stále objevovalo dost pánů, které bylo třeba uvádět ve známost a hlásat jejich zářné činy. (I ty trouby zůstaly, jen jejich forma se změnila; ale o tom patrně netřeba slov.) Až ve dvacátém století doznala hlasatelská instituce díky rozšíření vynálezu rádiového vysílání zásadní změny: hlasatelé se stali jeho průvodci a nositeli zpravodajských informací, čili speakery alias spíkry; český ekvivalent mluvčí se neujal a má dnes samostatné pole působnosti, na rozhlasu nezávislé.
Ocitl jsem se mezi lidmi, které jsem znal jen zběžně. Ale brzo jsem poznal, že jde o vzácný kolektiv, kde si lidé věří, jsou ochotni kdykoli pomáhat jiným a jejich jedinou starostí je dobře odvedená kvalita. To bylo tenkrát na přelomu padesátých a šedesátých let dosti neběžné. Ujali se mě všichni: Olga Fialová a Zdena Hustá co pozorné korektorky, Jan Křapa jakožto vyučující v otázkách technických, Boženka Pernicová (později Písařová) jako všestranná síla, bez váhání schopná zaskočit v situacích zdánlivě neřešitelných, a ovšem tehdejší šéf hlasatelů Jiří Binko, vysoce inteligentní majitel měkkého barytonu, který pro sebe nechával všechny nevítané služby (například štědrovečerní nebo silvestrovskou), případně sloužil služby předem tipované jakožto zvláště náročné. (…)
Jedinečným pomocníkem i zdrojem poučení ba i zábavy byl velký sešit nadepsaný PALUBNÍ DENÍK. Byl to souhrn záznamů všeho, co se ve službách přihodilo, provozní postřehy i stížnosti, na co jest si dát pozor, kde je jaká exkluzívní výslovnost (nejčastěji u vlastních jmen, např. že se Hieronymus Bosch v originálu čte BOS, zatímco běžně slýchané Boš je čtení německé, nikoli nizozemské). A zejména se tam ukládaly hlasatelské perly, ať cizí nebo vlastní výroby. Někdy varoval zápis před lehkomyslným přečtením nebezpečného textu, který vyšel najevo až při realizaci. Klasický příklad vzešel z oblasti rolnické: „Žádáme zemědělce, aby v tomto období letních veder nemíchali večerní mléko s ranním.“ (Řekli jste si to nahlas? No proto.) (…)
Breptů zachycoval palubní deník poměrně málo a většinou nebyly z domácích luhů. Jan Křapa uklidňoval rozechvělé adepty domluvou věru nikoli běžnou: „Moc si to neber. Mysli si, že nefunguje linka z kontroly, a i kdyby, tak je možná výpadek na vysílači – no, a kdyby i nakrásně všecko fungovalo, kdo myslíš, že je zvědavý zrovna na tebe? A pokud breptneš, nesnaž se to hned opravovat, nejlíp uděláš, když si toho jakoby nevšimneš, to projde jako přeslechnutí, aspoň se do toho nezamotáš. Opravovat můžeš, až budeš jistější a klidnější.“
Přál bych každému novici v jakémkoli oboru, aby se dostal mezi lidi tohoto ražení. Měl jsem pocit, že jsem o kus lepší, než byla pravda, a to mi dávalo pocit jistoty a táhlo mě to vzhůru. (…)
A abych z toho nevyšel jen tak ve zlatohávu, uzavřu dnešní vyprávění vzorovým průšvihem: měl jsem onoho dne nástup do služby v šest hodin ráno, ale jakkoli jsem to měl z domova blízko, vzbudil jsem se sice před šestou, ale příliš pozdě na to, abych to stihl. Vřítil jsem se do hlasatelny pozdě a hned jsem volal komunikátorem do technické kontroly: „Vašku, jsi tam?“ Shůry se ozvalo: „Ano prosím, sakra!“ Neboť tímto spojením Václav Krupička normálně přitakával. „Jak to proběhlo?“ vyzvídal jsem. „No, akorát jsem místo tebe řekl do antény, že bylo šest hodin.“ (To hlášení času bylo znamení pro změnu napojení stanic, takže muselo být!) – Zlatý Vašek, dej mu Pámbů nebe, ať chce, nebo ne. To jeho „ano prosím, sakra“ jsem si nechal ve slovníku na jeho památku.