Vladimír Fux: Devět řemesel a desátá láska − čeština
Poslední lednovou sobotu nás opustil textař, dramatik, publicista, překladatel a muž mnoha řemesel Vladimír Fux. Legenda spjatá mimo jiné i se slavnou érou Satirického divadla Večerní Brno.
„Ano prosím, sakra!“ ozvalo se ve sluchátku, když jsem vytočil číslo Vladimíra Fuxe, abychom se domluvili na návštěvě. Neznělo to však naštvaně, jak by se mohlo zdát, nýbrž rozšafně a přátelsky. Byla to Fuxova specialita a měla původ v jedné historce z doby jeho hlasatelského působení v brněnském rozhlase.
Muž desatera řemesel nás opustil 31. ledna ve věku nedožitých 87 let. Narodil se 13. července 1928 v Ostravě, rodinné kořeny měl však i na Valašsku, k jehož nářečí a tradicím se vždy hlásil. Začal studovat Vysokou školu báňskou, ale záhy mu došlo, že jeho láska k chemii výbušnin by k absolutoriu nestačila, a tak přestoupil v roce 1949 na Vysoké učení technické do Brna, kde mohl studovat na chemické fakultě vytouženou specializaci. Jeho fakultu však v roce 1951 pohltila nově vzniklá Vojenská technická akademie (VTA) a mladý Fux byl nucen dostudovat a ještě několik let sloužit jako asistent v uniformě.
Písně místo výbušnin
Záhy mu však bylo jasné, že jeho srdce míří jinam. Měl rád poezii, písně a hrál na kytaru. Už v roce 1949 se seznámil s Jaroslavem Dietlem, který v té době vedl recitační soubor s dobovým názvem Agitkol Julia Fučíka, jehož název se brzy změnil na Soubor Julia Fučíka. V konkurenčním a − dle Vladimíra Fuxe – kreativnějším brněnském souboru Radost poznal pak mladé rozhlasáky, kteří měli rozhodující význam pro jeho další životní osudy: Vlastimila Pantůčka (nazývaného skautskou přezdívkou Tom) a skladatele Ludvíka Podéště. Skrze ně se dostal jako externista ke spolupráci s rozhlasem, pro nějž psal písňové texty. Tehdy se ještě v rozhlase písně natáčely a hudební a literární redakce určovaly natáčecí dramaturgii.
Ve Zmizelém zápisníku Vladimíra Fuxe, který vycházel v letech 2010–2014 jako příloha Universitasu, revue Masarykovy univerzity, Fux vzpomíná se svou osobitou humornou nadsázkou: „Tento pracovní obor nabýval u mě převahy natolik, že jsem pro katedru přestával být přínosem, nehledě na okolnost, že vedení fakulty bylo i po Stalinově smrti silně stalinistické a k ,podezřelým aktivitám‘ značně netolerantní. Stalo se mi jednou, že jsem byl předvolán k náčelníku katedry, kde mi bylo sděleno, že ,zpívání písniček V+W do rozhlasu se nesrovnává se ctí důstojníka čs. Lidové armády‘. Vzalo mi to dech: o cti jsem měl dost odlišné představy a o autorech Osvobozeného divadla rovněž. Když o tom zpětně přemítám, byl tento ,kobereček‘ možná základním impulzem k rozhodnutí odejít z katedry, z vojny, z prostředí nesnášenlivé politické ortodoxie, kterou jsem měl vlastně bez pochybností sdílet s sebou. − Takže když v roce 1956 došlo k akci propouštění z armády, šel jsem do civilu. Pomohlo možná i to, že se ministrem stal generál Lomský, do té doby náčelník Akademie, který mě znal ne jako dělnou vědeckou sílu, ale z vystoupení souboru Jiskra. Odešel jsem v červnu a v srpnu přišla reorganizace: katedra výbušnin byla při ní zrušena. Stihl jsem to o příslovečný fous.“
Jenže, jak Fux vzpomíná dále, zatímco odchod proběhl hladce, nebylo kam nastoupit, protože žádost brněnského rozhlasu o nové místo literárního redaktora byla v Praze zamítnuta. S odstupem doby a se znalostí historie je pozoruhodné, jak má tento zamítací mechanismus centrálních institucí vůči regionálním snahám tuhý kořínek. Fuxe, který se najednou octnul ve státě, kde nebylo nezaměstnaných, bez potřebného razítka v občanském průkazu, zachránil jeho kamarád Tom Pantůček. Ten jej zavedl do kanceláře Svazu skladatelů a zařídil mu, jakožto autorovi písňových textů v rozhlase, přiznání statutu „hudebního spisovatele“ a tím i potřebné registrace v uměleckém svazu, která byla spjata s vytouženým razítkem v občance.
Do rozhlasu oklikou přes divadlo
Cesta do rozhlasu nebyla vůbec jednoduchá, Fux ji přirovnával k „čekání na Godota“, přičemž se živil všelijak, jako textař nebo příležitostný účinkující v kabaretu, což mu vyneslo nečekané předvolání na policii. Ukázalo se totiž, že podnikavý kabaretiér byl humanista a vyplácel svým hercům větší honoráře, než na které měli podle zákona nárok. U Fuxe činila odměna za vystoupení 120,− Kč, přičemž měl na základě dosažených osvědčení nárok pouze na 100,− Kč. Pachatel byl po zásluze potrestán. Za tohoto krátkého kabaretního angažmá se však Fux setkal s Lubomírem Černíkem a Ladislavem Štanclem, osobnostmi, s nimiž se záhy měl podílet na slavné éře Satirického divadla Večerní Brno. První premiéra nového divadla se odehrála v roce 1959 a během několika málo let bylo Večerní Brno vnímáno společností (nejen brněnskou) jako výrazný symbol duchovního a politického uvolnění.
Z podobně paradoxních situací se sestával i následující Fuxův život a není v mých silách jej tu rekapitulovat. Třeba se ale někdy podaří vydat Zmizelý zápisník Vladimíra Fuxe knižně. Byť není rozsáhlý, přesto je v něm osobitým jazykem i způsobem uvažování zachycena základní linka jeho života.
V rozhlase začal působit Vladimír Fux nejdříve jako dočasný hlasatel (k čemuž se vztahuje vzpomínkový text na jiném místě tohoto vydání Kulturních novin). Poté pracoval jako knihovník, ale jen na částečný úvazek. Plnohodnotné zaměstnání získal nakonec v propagačním oddělení Brněnských výstav a veletrhů (BVV), kde se uplatnila a rozvinula jeho náklonnost k jazykům a překladatelské práci. Mezitím se rozvinula i jeho spolupráce se Satirickým divadlem Večerní Brno a jedním z vrcholů byl Hamlet IV., kde Fux vycházeje ze hry E. F. Buriana Hamlet III., vypracoval svébytnou podobu nové inscenace. Režíroval ji známý režisér Evžen Sokolovský. Hra vycházela vstříc dobové potřebě po letech totalitního přidušení začít satirou tepat ideologickou tupost a pojmenovávat věci pravými jmény. Ale Vladimír Fux nebyl prvoplánový režimní kritik. I v těch nejvypjatějších dobách měl především smysl ještě pro něco jiného a je nejlépe přenechat mu na tomto místě slovo: „Zajisté se Hamlet IV. ve své době dotkl věcí silně ožehavých, mediálně do té doby skoro nedotknutelných, a stal se do jisté míry politickou provokací. Ale nikdy neztratil podstatu hry, třebaže mluvil o věcech krvavě vážných. Jedna z tehdejších kritik velmi přesně napsala, že autor míří střídavě na všechny strany a nešetří nic – ale zejména si hraje. − Dovolte, abych se přiznal. Že to byla naprostá pravda: zajisté byl Hamlet IV. jedinečnou příležitostí, jak říct nahlas spoustu věcí, do té doby tabuizovaných, jenže on byl mimoto také vyzváním ke hře. Dnes už vím naprosto jistě, že kdyby mu tento moment scházel, patrně bych se byl do oné úpravy nepustil. Stejně tak vím, že bez účasti celého souboru na tvorbě konečné podoby textu bych – kdoví – třeba nezískal odvahu pracovat pro Večerní Brno i napříště. A za to všechno díky.“
Po úspěchu Hamleta IV. přijal Vladimír Fux nabídku stát se dramaturgem Večerního Brna a na jeho další činnosti se podílel i autorsky. Mezi nejznámější hry, na nichž spolupracoval, patří satirická inscenace Drak je drak. Této etapy Fuxova života se dotýká publikace Bylo nebylo Satirické divadlo Večerní Brno, která vyšla v roce 1999 a Vladimír Fux byl jejím spolueditorem. A současně je třeba dodat, že to byl i jeden z vrcholů Fuxova života uměleckého.
Redaktor není cenzor
Z divadla se Fux vrátil nakonec zpět do rozhlasu do hudební redakce, kde měl na starosti písňové texty a práci s textaři, kteří usilovali o natočení svých výtvorů v rozhlase. Ten byl spolu se Supraphonem v tehdejším politickém systému nahrávacím monopolem. Někteří dnešní mladí publicisté, kteří mají ostrý zrak a ve všem jasno, opatřili působení těchto hudebních redaktorů nálepkou „cenzor“. Nevím, jak kdo, ale v případě Vladimíra Fuxe není toto označení na místě. On především usiloval o poučené redaktorské zrcadlo. Pokud někdo něco zakazoval, tak to byly jiné orgány.
Petr Ulrych, stoupající hvězda tehdejší populární hudby, mi řekl, jak laskavě je − ambiciózní mladé autory – Fux upozorňoval na prohřešky proti mateřskému jazyku a obsahové nesmysly. A dodal, že podobný korektiv by dnešní tvůrci kolikrát zasluhovali také. Vladimír Fux se k tomuto tématu vrací i ve svých vzpomínkách a jeho přemýšlení o tvorbě písňových textů, stejně jako jeho jazykové úvahy vůbec patří k nejinspirativnější části jeho životního poselství. Některé úvahy o prohřešcích proti naší mateřštině se mu podařilo zachytit v humorně laděné knížce Z českých luhů do háje, která vyšla roku 1997 v nakladatelství Petrov.
Mimo kulturu, doba maringotková
Tato světlá etapa Fuxova života skončila koncem 60. let. Poté, co si po sovětské okupaci přečetl v květnu 1969 v deníku Rudé právo článek Slovo do vlastních řad, který byl určen pracovníkům v médiích a který podepsali i vedoucí představitelé rozhlasu, došlo mu, že v prostředí utužující se ideologie a strachu z budoucnosti žít nechce. Začal si hledat místo „mimo obor“, tedy mimo státem postupně normalizovanou kulturní oblast. Uchytil se jako čerpač u podniku Geotest a s přetržkou několika let, která strávil jako kulisák v divadle Reduta, u dělnické profese zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1989. V maringotce našel řadu dobrých přátel a také místo, kde se mohl věnovat příležitostným pracím pro divadlo či rozhlas. Změna režimu pro něj jako pro tvořivého člověka bez mocenských a kariérních aspirací přišla pozdě. Spolupracoval pak sice ještě občas s rozhlasem, s divadelním studiem JAMU, využíval různé příležitostné pracovní nabídky, ale stálé angažmá už to nebylo. Jako nezlomný recesista se zapojil do činnosti nově ustavené Universitas magnomoraviensis straecorum tetinarumque, tedy Velkomoravské univerzity strécovské a tetínské, kde se stal přednostou katedry pro jazykové nevyhnutelnosti.
U společného stolu
Já mám k Vladimírovi Fuxovi zvláštní vztah. Zdědil jsem v rozhlase jeho pracovní stůl. Přede mnou u něj sedávali hudební redaktoři Jaromír Nečas a Josef Prudil, kteří oba s Fuxem spolupracovali. Ten první mimo jiné na impozantním rozhlasovém hudebním seriálu Barevný zpívající svět (druhá polovina 70. let), ten druhý na cyklu pořadů věnovaných Osvobozenému divadlu (druhá polovina 90. let). U Josefa Prudila v kanceláři jsem Fuxe také poznal osobně a od té doby jsme byli přátelé. Jeho jazyková hravost, kterou nepřipravený člověk místy ani nestíhal všechnu chápat a doceňovat, stejně jako jeho noblesní způsob vyjadřování (byl to skutečný jazykový gentleman) byly ve společnosti zárukou dobré nálady, jiskrné zábavy a nekonfliktního řešení problémů. Díky svému vypravěčskému umění, encyklopedickým znalostem z mnoha oborů a vynikající paměti nám Vladimír Fux otevíral okno do historie (nejen) brněnské poválečné kultury. Škoda, že většina gejzírů jeho spontánního vzpomínání zůstala nezapsána.
Jeho stůl je velký a bytelný. Z masivu, žádná dřevotříska. Má důmyslnou soustavu zásuvek, z nichž jedna je upravena tak, že se do ní vejde láhev nastojato. Až bude definitivně končit éra staré poctivé rozhlasové práce a nahradí ji informační šum v oupn spejsech rozdělených jen fórovými ohrádkami z lamina, objednám nebeský stěhovací vůz a zavolám na jedno číslo do rozhlasového nebe, abych tam ohlásil dodávku nábytku sice vyšlého z módy, ale metafyzické podstaty. A jsem si jistý, že se ve sluchátku ozve staré známé: „Ano prosím, sakra!“
S Vladimírem Fuxem se můžete setkat ve starším rozhovoru o češtině s Antonínem Přidalem:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1098195425-z-oci-do-oci/39635919053/
Péčí našeho kolegy Tomáše Koloce se uskutečnila v roce 2013 neformální beseda s Vladimírem Fuxem ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové. Její nezkrácený záznam lze zhlédnout zde (pozn.: zhruba od 18. minuty začíná ucelenější životopisné vyprávění):
https://www.youtube.com/watch?v=NMiduQdDesI.