České referendum aneb Odpovězme Schauerovi
Má naše národní existence vůbec smysl?
V souvislosti s politickým děním v naší zemi, které dobře vystihuje pořekadlo od desíti k pěti, se stále častěji ozývají hlasy, že my Češi si vlastně sami vládnout nedokážeme a že za naší krizí stojí už rozpad Dunajské monarchie, na kterém se podepsali naši národní předáci a kvůli kterému se naše kdysi nejpokročilejší část monarchie o hezkých pár desítek let jen zpozdila ve vývoji. Není to nic nového. V roce 1886, kdy naše národní existence byla natolik etablovaná, že jsme si to mohli dovolit, šel český novinář Hubert Gorgon Schauer dokonce tak daleko, že znovu nastolil otázku zemského vlastenectví. Zeptal se tehdy, zda nám to obrození vůbec stálo za to. Zda nám to stálo za tu všestrannou provinciálnost, v níž žijeme (a s níž – dodávám já – například Bohumil Hrabal nikdy nebude tak známý jako Franz Kafka, protože nepsal jazykem, který má dnes sto milionů mluvčích). Tato v našem obdivuhodném, ale i uvozhřeném nárůdku tak hrdinsky svobodomyslná otázka je stále na pořadu dne, a každý si na ni musí odpovědět sám.
Na rozdíl od mnohých našich spoluobčanů „světoobčanů“, kteří svou totožnost odbudou mávnutím ruky s tvrzením, že oni žádnou národnost vlastně nemají; mají svou vlast všude, a na nějakou zemi, kde jsou nekřesťansky vysoké daně, se koneckonců můžou… (aniž by si uvědomili, že přitom užívají její úřední jazyk, protože žádný jiný – a vlastně ani ten – pořádně neznají, že díky těm daním stále ještě můžou používat český – i když notně vytunelovaný – sociální systém, že to byli oni, jejichž nekřesťansky tržní postoje připustily, že v naší zemi jsou zprivatizována i odvětví, která jsou všude na světě státní, že u nás existuje nejvyšší nekřesťanská exekuční lichva na světě, že…). Na rozdíl od nich jsem nad Schauerovou otázkou hluboce přemýšlel. Po dlouhém (a částečně bolestném) přemítání jsem dospěl k odpovědi, že naše národní svébytnost smysl má. I přes veškeré útrapy, které nám odtržení od Rakouska aktuálně přináší (typu třikrát nižší minimální mzdy při dražších a nekvalitnějších potravinách, nejdražším vodném a telefonních tarifech v Evropě, skutečnosti, že u nás žijí lidí, kteří legálně pracují na celý úvazek a nemohou si za svou mzdz dovolit ani podnájem, a tak žijí na ulici, skutečnosti, že za nezaplacený lístek z MHD vám mohou zabavit dům, což je dnes kromě ČR možné jen v Thajsku, Gabonu a Chile, anebo nebezpečí, že z tvrdého alkoholu zakoupeného s originálními kolky, zemře padesát lidí, což se dosud stalo jen v Indii, Turecku, Rusku a Estonsku), jsem stále vděčný, že mám občanství samostatného státu, který si před 96 lety vydobyl můj národ.
Když jsem nedávno poprvé navštívil ono město, kde se narodila Božena Němcová a kde zemřela její babička, s dojetím jsem si prohlížel vídeňský parlament, v němž ve stejné době, kdy byl jeho sekretářem pozdější velký filosof Rudolf Steiner, zasedali pánové Rieger a Grégr, na které učenec vzpomíná ve svých pamětech jako na „ztělesněné češství“. Ve stejné době ve Vídni působili otec psychoanalýzy Sigmund Freud z Příbora u Nového Jičína, objevitel rychlosti zvuku Ernst Mach z Chrlic u Brna, architekt Adolf Loos z Brna, básník Josef Svatopluk Machar z Kolína, zakladatel fenomenologie Edmund Husserl z Prostějova, spisovatel Karl Kraus z Jičína či hudební skladatel Gustav Mahler z Kaliště u Německého (později Havlíčkova) Brodu.
Ano, fungující dunajské soustátí by v ideálním případě jistě představovalo ideální státní útvar, v němž by se v první polovině dvacátého století sdružily malé středoevropské národy, žijící v bezpečí silného státu, v němž by se mohla na jedné straně nerušeně rozvíjet národní svébytnost a na straně druhé by se v něm národy mohly učit toleranci, nebo dokonce lásce k jinakosti (což by ve státě, kde se nacházely jak tradičně katolická Vídeň a Krakov, tak pravoslavný Lvov a Nový Sad, ale i tradičně muslimské Sarajevo, mohla být do budoucna silná deviza…).
To se však nestalo, protože Rakousko-Uhersko nebylo ideální už z titulu svého názvu, v němž figurovaly pouze dva privilegované z celkového počtu dvanácti autochtonních národů monarchie. A i kdyby došlo k federalizaci a rozsáhlým demokratickým reformám, které slibovala například osoba progresivního následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, zůstává otázkou, jak by se pomyslná federace vyrovnala s tím, že obsahuje také území národů, které mají za hranicemi svůj velký národní stát (Italové, Srbové, Rumuni, a také Němci – nesmíme zapomenout, že zastánci porušení státní svébytnosti dunajské monarchie byli i velkoněmečtí buršáci) či větší část své populace, žijící pod jinými říšemi (Poláci, Ukrajinci). Revoluce je trest za nedostatek reformace. To se týká jak zaniklého Rakouska-Uherska, tak zaniklého Československa.
Ano, českoslovenští legionáři si během pobytu v Rusku ponechali malou část ukořistěného ruského zlatého pokladu, a tato část byla dána do vínku vznikající republice.
Ano, Masaryk a Beneš na poválečných konferencích lhali o počtu německé menšiny na našem území (to, že jim to vyšlo, je mimochodem zároveň důkaz buď o nesmírné indolenci či ničím neohraničeném machiavelismu zúčastněných západních mocností) a nesplnili své sliby o federativní podobě budoucího státu.
Nebudu zde rozvádět svou starou tezi o faktické nemožnosti projektu „středoevropského Švýcarska v českých zemích“ v první polovině 20. století (švýcarský národ vznikl ze tří národů, které jsou svou velikostí, kulturou a mocí v dokonalé rovnováze, ale rovnoprávnost mezi Davidem a Goliášem v jedné domácnosti je dějinná utopie). Zůstanu u toho, že člověk nemá ani lhát, ani slibovat to, co nemůže splnit (zvlášť, jedná-li se o člověka, jenž si za své heslo zvolil „Ježíš, ne Caesar“). Potom logicky následuje trest, v našem případě v podobě Adolfa Hitlera, který všechny tyto chyby využil a jehož „reálpolitika“ byla o řády bezskrupulóznější než masarykovsko-benešovská. Následovalo září 1938, březen 1939, červen 1942, únor 1948, několikeré ohnutí páteře, mnichovanství, arizace, divoký odsun, kolektivizace, gulášový socialismus a kupónová privatizace. Nesouhlasím však s kritiky typu Hugona Schauera, kteří míní, že v našich dějinách bylo všechno špatně a že kdybychom zůstali Rakušany, udělali bychom líp.
Má-li mít Němec sílu překonat odkaz Hitlera, musí se mu dovolit hlásit se ke Goethovi. Máme-li my Češi mít sílu se hlásit k tomu, že se potýkáme s neblahou existencí „českého hovňousovství“ (termín české výtvarnice, spisovatelky a režisérky Ester Krumbachové), mělo by se nám dovolit hlásit se k tomu, že náš národ založil první reformační církev v dějinách, že velcí evropští filosofové, Václav I. Svatý, Hus, Chelčický a Komenský stojí v jedné myšlenkové linii, přičemž tři posledně jmenovaní napsali své spisy česky, a to v době, kdy vůbec nebylo obvyklé psát v národním jazyce, že Masarykův a Benešův stát, který byl ve své době jedinou středoevropskou demokracií, se stal jedním z hlavních evropských útočišť uprchlíků ze sovětského Ruska (čímž částečně splatil svůj výše zmíněný dluh) a že posléze poskytnutím svého občanství zachránil život i mnoha uprchlíkům z nacistického Německa (patřili mezi ně i bratři Thomas a Heinrich Mannové).
Stará chasidská moudrost říká, že každý člověk má dvě kapsy, z nichž v jedné je papír s nápisem: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, zatímco v druhé je pergamen, na kterém stojí: „Jsi královský syn“ a je potřeba střídavě sahat do obou z nich. Ti, kdo nám dovolují sáhnout si pouze do jedné z nich, naší zemi nedělají dobrou službu.