Česká literatura 2013: první bilance
Na konci listopadu se na půdě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd konala debata, která měla za cíl podat první bilanci české literatury v tomto roce. Rozhlasová stanice Vltava tuto debatu zaznamenala a 16. prosince odvysílala. Přinášíme její stručné shrnutí a komentář.
Říci, že se jedná o první bilanci, je důležité, protože dle moderátora diskuze Pavla Janáčka bylo smyslem setkání především "vymezit půdu pro společnou bezpředsudečnou debatu". To znamená pokusit se nastínit, odkud a kam se česká literatura ubírá, což by nám v ideálním případě mělo pomoci i ve snaze porozumět své současnosti.
Literární kritik Josef Chuchma vidí jako symptomatické, že se o české literatuře mluví nejčastěji v souvislosti s neliterárními záležitostmi. Tím narážel především na nedávné fyzické napadení básníka Jaromíra Typlta během jeho veřejného vystoupení. Toto ovzduší agresivity a facek v Josefu Chuchmovi vyvolává reminiscence na úplně jiná období české historie. Obdobně na něj působí i nové volání po kritériích nebo volání po nových kritériích. Domnívá se, že se jedná o projev hlubších proudů ve společnosti, a přiznává, že ho to tolik zaskočilo možná jen proto, že je o generaci starší než například právě aktéři vyostřené diskuze o "angažovanosti poezie", pokud to tak lze nazvat. Dodal, že je možné, "že se tak dlouho tvrdilo, že literatura je obrazem společnosti, až se tak opravdu stalo".
Druhá část úvodního vystoupení Josefa Chuchmy začala vyslovením názoru, že byly vydány sice mnohé dobré knihy, ale žádná z nich nebyla skutečně výjimečná. To Chuchma doložil tím, že ve společnosti letos žádná kniha opravdu nerezonovala. Josef Chuchma zalitoval, že dosah literárního dění je minimální, dle jeho názoru zanikají mnohé kvalitní literární časopisy a prostor po nich zůstává prázdný. Dochází snad i k jakési regresi české společnosti. Česká próza nereaguje na současnost, to dělá především poezie, která pro to sice možná má vhodnější nástroje, ale přesto bychom měli tento nárok klást i na prózu. Důkazy lze nalézt v zahraničí, kde je i próza schopna cenně uchopit současnost. Dále dle Chuchmy tento rok potvrdil dlouhodobý trend posilování pozice ženských autorek, což údajně pro českou literaturu znamená i určitá tematická a výrazová specifika.
Jakub Chrobák pojal úvodní vystoupení jako soubor komentářů k básnickým sbírkám. V takových konkrétních komentářích lze dle jeho názoru nalézt cennější informace než ve formulaci obecných tezí. Zaujaly jej Čistec od Karla Šiktance, a to zachycením komíhání a tupého lomozu života, v němž je však občas možno zaslechnout i hudbu, úzkost. Uloža Ivana Martina Jirouse se podobně vyrovnává s momenty, kdy má člověk pocit, že sem vlastně nepatří, ale přesto musí nějak žít.
Jakub Chrobák vychází z pojetí básně jako účasti, přičemž báseň jako soucit je pro něj kavárenská fráze. Naopak pokus se v dnešním světě na něčem důležitém ještě smluvit je pro něj hrdinstvím, a tak Past na Brigitu Jakuba Řeháka je sice výborná kniha, ale Jakub Chrobák v ní částečně postrádá vnitřní potřebu své existence. Je pro něj "samozapalovací", příliš konstruovaná, básně nejsou schopny zastavit se v úžasu z obrazů, ale obalují je balastem. Podobně kritizuje i Rorýse Ondřeje Buddeuse. Velmi si cení začátku knihy, ale tento pocit je posléze rozředěn. V případě obou knih se jedná o více než cenný pokus být slyšet, ale jakoby nedostatečně redigovaný. Česká poezie je ovšem dle Chrobáka v dobré kondici, a zdaleka není nevýrazná; díky své tradici, která je však konkrétní a žijící, odolává i hlučnosti a agresi, aniž by se však před touto užitečnou kritikou uzavírala.
Po těchto úvodních příspěvcích dvou hlavních hostů debaty následovaly komentáře ze strany dalších literárních kritiků, pracovníků Ústavu pro českou literaturu a následně publika.
Myslím si, že zásadní pro zhodnocení debaty není ani tak její konkrétní obsah, jako spíše určité osy, po kterých se pohybovala. Už v příspěvku Josefa Chuchmy je možno rozpoznat první osu, a to věčné dilema literatury. Má, musí se nějak vyjadřovat k současnosti, nebo může žít svým vlastním, od "skutečnosti odtrženým" životem? Josef Chuchma si na jednu stranu stěžuje na klesající význam literatury ve společnosti, na druhou stranu kritizuje agresivitu, která z ní občas vybublá, a nazývá projevy této agrese neliterárními záležitostmi. Tvrdí, že se literatura stala obrazem společnosti. Próza se dle Chuchmy trestuhodně málo vyjadřuje k současnosti, přitom mu vadí stanovování nových kritérií. Jako by si Josef Chuchma vůbec neuvědomil, kolik kritérií stanovil ve svém příspěvku on sám. Nelze však říct, že by si protiřečil, spíše se dotknul napětí mezi literaturou a společností, jejichž oddělení není logicky možné.
Pokud ze společenského hlediska kritizujeme umělost a odtrženost literatury, tak už jen toto tvrzení dokazuje, že k nám ona literatura přece jen promlouvá. Stejně tak, pokud si z literárního hlediska hýčkáme svobodu literatury, znamená to, že ostražitě pozorujeme chování společnosti a děláme všechno, jen ne to, že bychom ji ignorovali. Tato vnitřní hranice tedy sice není čistě logicky obhajitelná (je vnitřní, ale přesto je společensky relevantní), ale to, že se o ní diskutuje, je dle mého názoru znakem vyspělosti prostředí. Totiž, musí se o ní diskutovat neustále, byť je to vyčerpávající, nesmí být o ní rozhodnuto, to by byl teprve symptom společenské regrese.
Jakub Chrobák sice považuje větu "báseň jako soucit" za kavárenskou frázi, ale sám ji nahradil jinou frází, a to "báseň jako účast". Básník Petr Král tento rozpor dobře vycítil a v komentáři z publika jej nazval "českým moralizováním", což je sice další klišé, ale určitě cenné. Druhou osou diskuze se stala ona "vnitřní potřeba" poezie, respektive literatury. Tato osa se s předchozí samozřejmě kříží a stejně jako ona je neřešitelná. Spisovatel píše pro sebe a přitom pro čtenáře. Není na tom nic objevného, ale přesto je potřeba být si toho vědom a vytvářet určitou hranici, která by měla být jedním z východisek každé literární debaty.
Domnívám se, že pokud cílem této první bilance bylo vymezit půdu pro společnou bezpředsudečnou debatu, můžeme ji bez obav nazvat úspěšnou. Závěrem, který si lze odnést, může být tvrzení, že na literaturu nelze uplatnit jiná měřítka než ta přísně umělecká. Ostatní vedou do slepých uliček. Přesto je potřeba do nich neustále vcházet, abychom mohli definovat, co to jsou právě ona "přísně umělecká" měřítka. Tedy nezakazovat, neodsuzovat, ale diskutovat, neustále zpochybňovat, obhajovat, argumentovat a připomínat.
Debatu Česká literatura 2013: první bilance můžete vyslechnout zde